O osudu, který má rád nečekané zákruty: Našla jsem lásku svého života na cestě k moři
Kdyby mi někdo v mládí řekl, že jednoho dne potkám svou osudovou lásku přímo na kraji silnice, asi bych se jen zasmála. A teď, skoro padesát let poté, s úsměvem vyprávím tento příběh svým vnoučatům — nejprve nevěří, pak se smějí a nakonec žádají, abych jim to řekla znovu. Skutečná láska nás totiž může potkat i tam, kde ji vůbec nečekáme — třeba na silnici z Prahy do Brna, pod žhavým letním sluncem.
Bylo mi tehdy sedmnáct, právě jsem dokončila školu a rozhodla se, že před nástupem na vysokou potřebuji odpočinek. Vznikl nápad vyrazit s kamarádkami k moři, do slavného Chorvatska, o kterém jsme všichni snili. Peněz nebylo nazbyt, a tak někdo navrhl: „Pojďme stopem!“ Rozdělily jsme se do dvojic, abychom snáze chytly auto. Zůstala jsem s Terezou — dívkou, kterou jsem moc neznala, přidala se k nám na poslední chvíli.
Do Brna jsme dojely snadno. Dál… Ostatní už odjely, a my zůstaly stát v horku. Když konečně zastavil náklaďák, bylo místo jen pro jednoho. Tereza naskočila s tím, že na mě počká u babičky v Chorvatsku. Zůstala jsem sama na rozpálené silnici — osamělá, spálená sluncem a s knedlíkem v krku. Už jsem se chtěla vrátit do Prahy, zdálo se, že je vše ztraceno.
A pak vedle mě zastavila stará rachotící škodovka. Za volantem byl kluk kolem dvaceti, světlá košile, opálení, trochu nesmělý úsměv. Řekl, že jede k dědovi do jižní Moravy. Váhala jsem, ale nastoupila. A v tom okamžiku začala historie mého života.
Jmenoval se Lukáš. Právě se vrátil z vojny a chystal se na stavební fakultu v Praze. Během cesty vyprávěl veselé historky z kasáren, vtipkoval, smál se a já cítila, jak strach ustupuje pocitu lehkosti a… sympatie. Povídali jsme si, jako bychom se znali dlouhá léta. Byl upřímný, laskavý a úplně jiný než všichni kluci, které jsem do té doby znala. Dojeli jsme do Brna, a on mi nabídl, že mě odveze až do Chorvatska. Souhlasila jsem.
Když jsme se loučili, zčervenal a tiše se zeptal, jestli bych se s ním nechtěla potkat v Praze. Samozřejmě jsem souhlasila. A to setkání se skutečně uskutečnilo. Pak bylo další. A poté — láska. Skutečná, klidná, jistá. Vzali jsme se za dva roky, když studoval a já pracovala. Žili jsme skromně, ale byli jsme šťastní. Vychovali jsme dvě děti, pak přišli vnoučata…
A nedávno přiběhl náš nejstarší vnuk nadšený. Říká: „Babi, zamiloval jsem se!“ Ukázalo se, že jel po silnici, uviděl dívku, které se nedařilo nastartovat auto. Zastavil, pomohl jí. Pak si dali kávu. Potom kino. A za měsíc nám ji už představil. Krásná, chytrá, milá dívka. Teď se chystají na svatbu.
A já přemýšlím — jak nádherně se život občas překvapí. Jak dlouhá se ukázala být cesta z Prahy do Brna. A kolik štěstí mi přinesla. Nebojte se otevřít světu — láska přichází, když ji nejméně čekáte.
