Tereza prohrabávala své věci ve skříni, když zničehonic někdo zaklepal na dveře. Na prahu se širokým úsměvem stála její tchyně – Alena Václavová.
„Ahoj, holčičko! Přinesla jsem koláč,“ zahlaholila žena veselě.
„Pojďte dál,“ usmála se Tereza ze slušnosti, i když uvnitř se stáhla. „Jen si srovnám oblečení a můžeme si dát kávu.“
Vešly do obýváku. Tereza opatrně skládala šaty, zatímco Alena se usadila do křesla a s neskrývaným zájmem pozorovala její práci.
Najednou tchyně upřela pohled na igelitovou tašku u nohou židle. Nakoukla dovnitř a oči se jí rozšířily údivem:
„Terezo! Co to je za ostudu?“
„Zase jsi nakoupila hromadu hadrů!“ odsuzujícně si povzdechla a poklepala si na čelo, zatímco její pohled klouzal po taškách položených na pohovce.
„To jsou staré nákupy,“ unaveně odpověděla Tereza a otočila oči v sloup. „Jen si třídím šatník.“
„Ví o tom můj syn, kam utrácíš peníze?“ zeptala se Alena jedovatě.
„Také něco vydělávám, mimochodem,“ odsekla Tereza a zrychlila, aby ten nepříjemný rozhovor už skončil.
Ale tchyně nepřestávala. Vytáhla z tašky jedny šaty a začala je bedlivě prohlížet.
„V tomhle bys mohla jít maximálně do nočního klubu,“ poznamenala škodolibě.
„Visí na nich štítek. Takže jsem v nich ještě nikde nebyla,“ chladně odpověděla Tereza a snažila se šaty vzít zpět.
„A díky bohu!“ zamručela Alena, když jí je vracela. „Není ti v tvém věku trapné se takhle mladit?“
„Je mi devětadvacet, ne devětačtyřicet,“ připomněla jí Tereza s ledovým úsměvem.
„V tvém věku bys měla nosit delší a decentnější šaty, ne vystavovat všechno, co můžeš,“ odfrkla si Alena s výrazem odsouzení. „Proto pořád nemám vnoučata!“
„A co má můj šatník společného s dětmi?“ zeptala se Tereza, která se jen stěží ovládala.
„Je to jasné. Když se takhle oblékáš, hledáš si někoho mladšího,“ prohlásila tchyně s výrazem odbornice.
Tereza zbledla vzteky:
„Takže podle vás by měla vdaná žena chodit v burce?“
„Manželka by se měla oblékat skromně!“ řekla Alena s přísným výrazem. „Ale ty… kdybys viděla, jaké máš spodní prádlo!“
„Probírala jste se v mých věcech?!“ rozhořčila se Tereza, cítíc, jak jí stoupá krev.
„Nikdo se neprobíral!“ ohradila se tchyně. „Jen jsem to viděla v koupelně. A víš co? Slušná žena takové provázky nenosí!“
„To myslíte vážně?“ sevřela Tereza pěsti. „Mám si pořídit speciální úřednické spodní prádlo?“
„Slušná žena tyhle věci nenosí vůbec, a už vůbec ne, když je vdaná!“ Alena dokonce bouchnula pěstí do opěrky křesla.
„Je mi devětadvacet, jsem mladá a mám právo vypadat atraktivně,“ procedila Tereza skrz zuby.
„Ne! Ty se tak oblékáš schválně, aby se na tebe cizí muži koukali!“ Alena teatrálně roztáhla ruce.
„Dobře, myslete si, co chcete,“ unaveně řekla Tereza. „Ale oblékat se budu, jak se mi zlíbí.“
„S tebou se nedá mluvit!“ zabručela Alena, vstala a odešla, přičemž za sebou zabouchla dveře.
Když se její manžel Martin vrátil z práce, Tereza mu hned všechno vylíčila.
„Mamka mi říkala, že se oblékáš příliš vyzývavě,“ nuceně se usmál. „Nevšímej si toho. A… zkus před ní nenosit síťované punčocháče – to ji štve.“
„Jí se nelíbí vůbec nic!“ rozhořčila se Tereza.
„Zabručí a zapomene,“ mávl Martin rukou.
Ale mýlil se.
Za měsíc se situace opakovala. Tentokrát Alena přišla s novou „výtkou“:
„Ty dáváš fotky na internet! Moje kamarádky to viděly! Všechny tě odsuzují!“ uraženě prohlásila.
„To jim jen závidí,“ klidně odpověděla Tereza.
Tchyně vyskočila, odfrkla a odešla. Tereza si s úlevou povzdechla, myslíc si, že tím to skončilo.
Mýlila se.
Když o půl roku později odjeli s Martinem na dovolenou a nechali u Aleny klíče „pro jistotu“, netušili, co je doma čeká.
Když se vrátili, Tereza s hrůzou zjistila, že většina jejích šatů beze stopy zmizela.
„To byla ona!“ vydechla Tereza, když proběhla pokoje. „Jen tvoje matka měla klíče!“
„To snad ne,“ zaváhal Martin. „Zavolám jí.“
Ale Alena se do telefonu rozbrečela:
„Já? To snad ne, synku! Nikdy bych to neudělala!“
Tereza zavrtěla hlavou:
„Volám policii.“
Až tehdy se tchyně lekla reálných následků a přiznala:
„Ano, byla jsem to já! Odnesla jsem všechny ty tvé vyzývavé hadry a vyhodila je do kontejneru. Udělala jsem to pro vás, aby ses konečně zamyslela nad rodinou!“
Martin byl vzteky bez sebe.
„Mami, jsi při smyslech?“ křičel do telefonu. „Teď budu muset platit novou garderobu!“
„No…“ začala se vymlouvat Alena.
„Vrať klíče od bytu! A už sem nechoď!“ ukončil hovor Martin.
Na narozeniny dostala Alena tři samostatné růže – místo drahého dárku.
A Tereza ten den šla nakupovat nové oblečení – tentokrát za manželovy peníze, který tentokrát sám trval na tom: „Vyber si, co chceš, drahá. Zasloužíš si to.“
