Přes sedm let jsem se starala o otce mé vnučky. Nikdo mi za to nevyjádřil ani slovo vděčnosti.
Všichni víte, jak těžké je pečovat o nemocného člověka. I kdyby šlo o blízkého příbuzného, je to výzva, ale já jsem se po osm let starala o otce své vnučky Drahomíry. V podstatě byl pro mě cizincem. A nikdo mi neřekl děkuji. To mě po celý život pronásleduje jako sen, který se nikdy nepodaří úplně rozplést.
Je mi sedmdesát dva, a příběh, který vám vyprávím, se odehrál téměř předpatnácti lety. Můj manžel už dávno leží v hrobě. Mám syna Petra, vnučku Drahomíru a vnuka Lukáše. Otec Drahomíry byl kdysi milý učitel matematiky v gymnáziu v Brně, pak ale onemocněl.
Léčili jsme ho dlouho a do léčby jsme vylili stovky tisíc korun. Pomáhala jsem i finančně, jak jen šla. Nakonec byl přivázán k posteli, ale už nikdo nepřicházel. Můj syn byl neustále v práci, často na služebních cestách po Evropě. Lukáš byl ještě student, Drahomíra pracovala v kanceláři v Praze. Měla také starší dceru Aničku, která žila v Ostravě a mohla jen volat a soucítit.
Drahomíře bylo zakázáno si vzít nemocenskou. Říkali jí:
Buď pracuješ normálně, nebo tě propustíme!
Samozřejmě zvolila práci a povinnost péče o otce padla na mě. Na začátku mě prosila, abych k němu chodila alespoň jednou denně, připravila mu jídlo a nakrmila ho. Souhlasila jsem.
Nikdy jsem nečekala, že budu tak dlouho stát u jeho lůžka. Zpočátku jsem tu byla jen dvě hodiny, pak jsem šla domů. Postupně mi Drahomíra přidávala další úkoly; nakonec jsem trávila celý den u něj a vracela se domů jen večer. Ráno jsem se vracela pěšky po temných uličkách Prahy, jako by mě tahaly neviditelné řetězy.
Můj syn měl ke mně soucit, viděl, jak těžké to je. Říkal mi, abych přestala s dobročinností, ale o tom neřekl ženě, protože bydlel v jejím bytě. Často mi volala starší sestra Drahomíry, aby mi řekla, co mám dělat, jak mám otce ošetřovat. Pokud jsem neměla čas, Drahomíra se zlobila. Jednou mi řekla:
Když ti to nevyhovuje, vezmi si syna a odejdi! Já to zvládnu sama! Najdu si chůvu!
Tahle slova jsem poslouchala osm let. Pak zemřel. Žádná z jeho dcer mi nikdy neřekla děkuji, že jsem se o něj starala tak dlouho. Nejstarší dívka dokonce řekla, že ho nikdo nenutil, abych ho ošetřovala, a že jsem to chtěla sama.
Tak to je: děláš něco dobrého, a lidé jsou tak bezcitní, že ani poděkování nedokáží vyprodukovat. Všechno to se vynořilo jako podivný sen, kde se stíny mísí s korunami stromů, a já jsem stále v tom nekonečném kruhu péče, který se nikdy neukončí.