Osm let maličkostí
Mobil se rozezněl v půl osmé ráno, právě když jsem stála u sporáku a sledovala, jak se v kastrůlku začíná vařit voda. Sporák byl starý, plynový, s těžkými litinovými rošty, na kterých byl nevyčistitelný mastný povlak po předchozích nájemnících. Každé ráno mi ta mastnota připomínala, že byt není můj. Že tady předtím žili jiní lidé, se svými vlastními zvyky, se svým gulášem a svým životem.
Podívala jsem se na displej: Markéta.
Zvedla jsem to.
Zase jsi neodpověděla na jeho zprávu, začala dcera bez pozdravu.
Dobré ráno, Markétko.
Mami, vážně. Napsal mi včera večer. Prý ho ignoruješ.
Voda vřela. Vypnula jsem plamen a hodila do kastrůlku sáček čaje. Levný, arménský, papírový balíček po čtyřiceti. Dřív jsem pila jen sypaný cejlonský, co mi kdysi Milan objednával z malé prodejny v centru Prahy.
Tak ať si to myslí, pokrčila jsem rameny.
Mami, víš, co děláš? Žiješ v nějaké díře na Žižkově, možná tam máš šváby, jsi sama a bude ti brzo šedesát
Je mi padesát osm.
To je skoro šedesát! A odešla jsi od normálního chlapa, z bytu v centru, od pohodlného života. Proč?
Podívala jsem se z okna. Za sklem bylo šedé listopadové nebe, holý javor a kousek sousedního paneláku s opadanou žlutou omítkou. Někde dole projel tramvaj. Koleje tu jsou staré, tramvaj tu hlučí tak, že jsem první dvě noci nemohla usnout.
Ale zvykla jsem si.
Markéto, nestíhám, už mám zpoždění do práce.
Ty nikdy nechceš o tom mluvit pořádně!
Chci. Jen teď ne. O víkendu. Přijeď. Uvařím polévku.
Do té tvé díry nejdu.
Díra. Tak už to slovo dorazilo i k Markétě. Tamara, určitě.
Dobře, odpověděla jsem klidně. Tak někdy jindy.
Mami…
Markétko, mám tě ráda. Ahoj.
Položila jsem mobil. Vzala kastrůlek a přelila čaj do staré sklenice s typickými hranami, kterou jsem našla ve skříni s cizími hrnci. Sklenice byla opravdová, z bývalého Československa, těžká, hranatá. Takové jsem neviděla třicet let. Udělala jsem si doušek. Čaj byl horký, trochu trpký, s jakousi příchutí papíru z pytlíku.
Vypila jsem ho ve stoje, koukala na javor za oknem.
Pak jsem se oblékla a vyšla ven.
***
Vchodiště bylo cítit vlhkostí a kočkami. Někde ve třetím patře bydlela kočka, kterou jsem nikdy neviděla, ale slyšela jsem ji v noci mňoukat. Výtah tu nebyl. Čtyři patra dolů, kolem schránek s ulámanými dvířky, kolem starých sáněk, co někdo nechal od minulého prosince.
Venku nebylo víc než pět stupňů. Zapnula jsem kabát a zamířila k metru. Žižkov jsem za půl roku v Praze stejně pořádně neprozkoumala: pořád se někdy ztrácím v uličkách Křižíkova, Prokopova, Rokycanova. Jsou tu jiné ulice než v centru. Tišší, širší, lemované stromy. Lidé chodí rychle, nekoukají si do očí, tak jako všude v Praze, ale přece tady chyběl ten centralistický spěch, který mě vždycky rozčiloval.
Koupila jsem si k jogurtu kefír a půlku chleba v sámošce za rohem. Pokladní, mladá s výraznými zelenými stíny, ani nezvedla oči. Ujasnila jsem si drobné a šla dál.
V metru bylo teplo a rušno. Jela jsem ve stoje, držela se tyče, v hlavě mi běžel projekt. Včera jsme s Petrem dokončili první blok zaměřovacích plánů a dneska se mělo začít řešit sklepní strop, který podle všeho držel už jen díky zázraku a poctivé poctivosti českých zedníků z devatenáctého století.
Projekt se týkal menšího zámečku na Vysočanech. Konec osmnáctého století, hlavní dům a dvě křídla a něco jako stará stáj, kterou přestavovali tolikrát, že už dávno nikdo neví, jak vypadal původně. Majitelé se střídali, komunisté tam dali sklad, pak to roky stálo ladem. Dvacet let. Teď na to byly konečně peníze, chtěli z toho kulturní centrum a vznikla projektová skupina. Já byla hlavní architekt-restaurátor. Petr, můj kolega, dělal konstrukce.
Tohle byla poctivá práce. Ne ty zakázky na rekonstrukce bytů poslední roky u Milana, co jsem brala jen abych nezahálela, ale opravdová opravdová práce, s příběhem v základech.
***
Když jsem dorazila na objekt, Petr už stál uprostřed sálu v šedivé bundě, s metrem v ruce, zíral do stropu.
Dobré ráno, pozdravila jsem.
Koukej, ukázal hned ke koutku, kde opadala omítka a vyběhla cihlová zeď. Myslím, že vím, proč je strop propadlý. Tady nahoře je prasklá trámovka, celá, na délku. To bude spíš výměna než oprava.
Praskla nebo se rozesla po letokruzích?
Pojď, ukážu ti to.
Vylezli jsme po schodech na patro, schodiště už bylo částečně podepřené, ale pořád trochu vrzalo. Chytala jsem se zábradlí a cítila jsem ten starý, suchý, trochu sladký pach trámů a prachu pach času. Pach cizích životů, co se tu rozplynuly a zůstaly v omítkách.
Ten pach mám ráda. Vždycky jsem ho měla ráda.
Petr ukázal trám. Dřepla jsem si, vytáhla baterku, svítila do praskliny.
Nejsou to letokruhy, kývla jsem. Je to mechanická trhlina. Něco těžkého tu stálo.
Souhlasím. Kdyžtak soustruh.
Nebo dva. Vždyť to býval sklad.
Petr si přisedl. Seděli jsme tam oba, dívali se na trám. Za rozbitým oknem foukl vítr.
Takže vyměnit, pravil nakonec.
Vyměnit. Ale původní technologií. Včera jsem byla v archivu, našla jsem specifikaci dřeva. Myslím, že to byla zdejší smrk, ale pořádně vyzrálý.
Dnes něco takového najít…
Najdeme. Znám jednoho dodavatele na Šumavě, dělala jsem s nimi Masaryčku. Zavolám jim.
Petr přikývl. Utíral si kolena. Byl vysoký, trochu nahrbený, měl zvláštní způsob pozorného naslouchání, kdy skláněl hlavu. Ale to bylo jen zdání: poslouchal vždy přesně, reagoval věcně, nikdy neskákal do řeči. Za ty čtyři měsíce spolu jsem si na to zvykla a cenila jsem si toho.
Dáš čaj? nabídl, Vzal jsem si termosku.
Dám ráda.
Na chodbě vytáhl termosku a dva kelímky.
Dnes jsi nějaká…, nedořekl, ale podíval se na mě.
Jaká?
Nevím. Srovnaná.
Usmála jsem se.
Znamená to, že mi ráno volala dcera nebo sestra.
Neptal se víc. Podal mi jen kelímek.
Vypila jsem. Čaj z termosky, lepší než pytlíkový.
***
S Tamarou jsme se viděly v neděli. Nepřijela neohlášená, zvolala zespodu: Otevři, vezu koláč! Tak jsem odemkla.
Tamara je o tři roky starší, bydlí na Vinohradech s Petrem a dělá účetní ve stavební firmě. Na svět má pevný názor, s kterým nehne žádná argumentace. Vešla do bytu, rozhlédla se a její výraz byl ten známý od dětství: směs lítosti a vítězství.
Proboha, řekla Tamara. To je koupelna nebo komora?
Koupelna.
Máš popraskané kachličky.
Tami, přinesla jsi koláč?
Přinesla. Položila ho na stůl, znovu se rozhlédla. Liduško, vysvětli mi to. Byt v centru, tři pokoje, parkety, strop, solventní chlap. Bil tě?
Ne.
Podváděl?
Nevím. Možná. Už mě to nezajímalo.
Tak co? Proč jsi odešla? Seš blázen na starý kolena, víš to?
Podala jsem talíře.
Tami, nech už to.
Nech čeho? Jsem tvoje sestra! Mám mlčet? Markéta mi pláče do mobilu. On mi volá, jestli vím, co se děje. Je to dobrý chlap.
Pro někoho jiného, přitakala jsem. Krájej koláč.
Ty jsi vždycky stejná. Krájej koláč. Nechceš o tom mluvit.
Mluvím. Několikrát jsem ti to vysvětlila.
Nic jsi nevysvětlila! Měla jsem blbý pocit. Všem je občas blbě. Myslíš, že mně s Petrem je pořád skvěle? Neutíkám na stará kolena do garsonky.
Nejsem v garsonce, jsem tu sama.
Sama! Tamara rozhodila rukama. Je ti padesát osm, bydlíš v téhle boudě, děláš za pár kaček, a tvrdíš mi, že sis polepšila?
Podívala jsem se na ni. Seděla proti mně, velká, teplá, ve svém věčném béžovém svetru, v očích opravdové nepochopení. Fakt to nechápala. A zlobit se na ni pro to ani nešlo.
Ty bys beze mě zahučela, řekla tiše.
Zavrtěla jsem hlavou: Zahučím, ale svojí cestou.
Co to povídáš?
Nic. Jen tak. Chytla jsem nůž a začala krájet koláč. S čím je?
Se zelím. Pořád na mě skepticky hleděla. Liduško, jsi v pořádku? Chodíš aspoň k psychologovi?
Chodím.
A co říká?
Prý dělám správné věci.
To řeknou všem, za to jsou placeni.
Jedly jsme koláč a pily čaj. Tamara vyprávěla o Petrovi, jak ho zase bolí záda, o sousedech, co mají psa. Poslouchala jsem. Venku začínalo tmavnout, nebe nad javorem modřelo do fialova.
Když odcházela, zastavila se ve dveřích.
Mohla bys mu napsat. Má starost.
Fajn, slíbila jsem.
Věděla jsem, že nenapíšu.
***
S Milanem jsme byli spolu osm let. Nebyli jsme svoji, neměl rád papírové formality to bylo výmluvné, jen jsem to pochopila pozdě. První dva roky byly jiné. Nebo jsem si to aspoň myslela. Vodil mě do restaurací, do divadla, jeli jsme do Itálie i na Moravu. Chválil mě. Pak se něco začalo lámat. Pomalu, sotva znatelně, jako vlasová trhlina ve staré omítce.
Začalo to drobnostmi. Jednou jsem si na jeho firemní večírek oblékla zelené šaty, které jsem měla nejradši. Podíval se na mě a řekl: Jsi si jistá? Nic víc. Jen Jsi si jistá. Převlékla jsem se. Vzala jsem si černé.
Pak přišly poznámky na vaření. Na to, jak mluvím s jeho známými. Že věnuju moc času práci za málo peněz. To poslední říkával měkce, skoro blahosklonně.
Liduško, víš, že v restaurátorství díru do světa neuděláš? To je cesta pro lidi bez ambicí.
Já mám ambice.
Ale prosím tě. Usmál se. Jsi šikovná. Průměrná. Ale to není špatné. Ne všichni jsou hvězdy.
Nevěděla jsem, co říct. Mlčela jsem. Odešla jsem do vedlejšího pokoje a seděla tam hodinu a přemýšlela, proč mě jeho slova bolela, i když byla vyřčena s laskavostí.
Nikdy nekřičel. Nikdy mě neuhodil. Dělal něco jiného: pomalu a systematicky mě přesvědčoval, že bez něj jsem nikdo. Moje práce byla směšná, moje kamarádky hrozné, můj vkus buranský. A že mu vděčím, že mě vůbec snáší.
Vařila jsem guláš a bála se, jestli jsem ho neslanila moc. Volala kamarádkám a přemýšlela, jestli není už moc často. Šla na schůzku a hlodalo ve mně, jestli nevypadám moc sebejistě. Ten vnitřní hlas, stále pochybující a žadonící o svolení, měl jeho tón.
A pak jednou večer…
Byli jsme u jeho přátel, Honzy a Aleny, v krásném bytě na Letné. Řeč přišla na nějaký nový developerský projekt a já něco řekla k návrhům, že fasáda je nevhodná, typický případ, kdy developer šetří na architektovi. Řekla jsem klidně, věcně.
Milan na mě přes stůl mrknul tím svým známým úsměvem.
Liduška je odborník, řekl bych spíš teoretik. Nějakou větší věc už dlouho nedělala.
Na stole se na okamžik rozhostilo ticho. Alena se na mě podívala. Honza uchopil sklenici.
Usmála jsem se.
Dojedla jsem večeři. Dopila víno. Držela konverzaci. Objednala si Bolt. Po cestě domů byl Milan spokojený, vykládal něco o Honzovi. Já koukala z okna na noční Prahu a věděla jediné: už nemůžu.
Ne že bych si říkala, jaký je to mizera, nebo že jsem nešťastná. Jen: už nemůžu. Jako bych narazila na zeď.
Odešla jsem až za tři měsíce. Hledala jsem byt, našla tenhle na Žižkově. Stačily dvě dodávky. Milan měl zrovna služebku. Nechala jsem klíče na stole a napsala jen: Promiň.
Dodnes nevím proč. Prostě jsem to napsala.
***
Listopad na Žižkově byl zvláštní. Park byl blízko, večer jsem šla oklikou domů, mezi starými stromy. Všechny listy už byly pryč, cesty mazlavé, ale v parku bylo ticho, že jsem měla pocit, že dýchám léčivý vzduch.
Doma byla zima. Topili nepravidelně a staré radiátory buď žhnuly, nebo byly ledové. Na kuchyňském kohoutu kapala voda. Několikrát jsem volala majiteli, sliboval instalatéra. Nepřišel.
Koupila jsem v hobby marketu těsnění a vyměnila ho sama. Zabralo to čtyřicet minut, dva ulomené nehty a jedno slovo nahlas, když mi klíč sklouzl a praštila jsem se o trubku. Pak jsem pustila vodu. Už nekapala.
Byla jsem na sebe v tu chvíli úplně hloupě pyšná. Ale poctivě.
Po večerech jsem sedávala v kuchyni u stolu, rozkládala plány a zapínala svoji starou lampu se zeleným skleněným stínidlem, co jsem si kdysi koupila na Bleší trh na Výstavišti. Milan ji nesnášel, prý kazí styl. V centru byla v komoře, tady stála na stole.
Práce na zámku šla pomalu, jak to u pořádných projektů bývá. Prvně zaměření, pak archiv, pak průzkum škod, až nakonec návrh. Mám ráda tu pomalost, tu čestnost. Dům buď drží, nebo ne. Cihla buď žije, nebo je mrtvá. Příběh buď je, nebo není.
Našla jsem v pražském archivu staré doklady zámečku. V devatenáctém století patřil rodině obchodníka Krále, potom jeho dceři, která tu založila školu. Pak přišel převrat, pak sklad. Dcera Krále se jmenovala Naděžda. Na jedné archivní fotografii jsem ji našla padesátnice s rovnými zády a výrazem, jakoby skrz objektiv věděla něco, co neví nikdo jiný.
Dlouho jsem na ten snímek hleděla.
Pak jsem ho odložila a šla zpět ke kresbám.
***
Petr se jednou zeptal, jak jsem se dostala k restaurátorství.
Seděli jsme v jeho autě, topili před jízdou do archivu. Venku začínal sníh, droboučký, nejistý.
Devadesátky jsem dělala nové stavby, řekla jsem. Byty, kanceláře. Peníze dobré, práce spousta. Jednou mě náhodou kamarádka vzala na opravu malé kaple za Prahou. Jen podívat se. A už jsem nechtěla dělat nic jiného.
Proč?
Prostě mi to začalo dávat smysl.
Mlčel.
To je vzácné, pak řekl. Když člověk ví, co chce.
Ty jsi to poznal?
Ne hned. Dlouho jsem dělal, co se má. Pak jsem zastavil.
Dívala jsem se na něj. Koulil se sníh na stěračích a on koukal skrz čelní sklo, směrem, kde stál zámek.
A co dál?
Dál prostě tohle, mírným gestem ukázal. A je to v pořádku.
Bylo v autě teplo, cítila jsem vůni kožených sedaček a trochu kávy z jeho plecháčku.
Jeli jsme do archivu.
***
Milan přišel ve středu.
Nečekala jsem ho. Zazvonil v osm večer, zrovna když jsem jedla jogurt a rýsovala plány na stole. Zvonek byl panelákový, jednotný, co mají skoro všude tady.
Myslela jsem, že je to majitel nebo soused.
Stál na chodbě v kašmírovém kabátě, s malou kyticí. Chryzantémy. Nemám je ráda. Za osm let si to nezapamatoval.
Ahoj, řekl.
Dlouho jsem hleděla beze slova.
Kdo ti dal adresu?
Markéta.
Takže Markéta. Poznačila jsem si to na potom.
Co chceš? zeptala jsem se.
Promluvit si. Usmál se slabě tím svým známým typem. Pustíš mě?
Chvíli jsem váhala. Pak ustoupila od dveří.
Vešel. Rozhlížel se. Viděla jsem, jak si prohlíží úzkou předsíň, popraskanou tapetu, vyvrácený věšák, boty u zdi.
Tady teda bydlíš, konstatoval.
Bydlím.
Liduško… Chytil mě za ruku. Ustoupila jsem. Nepohoršil se, jen přesunul kytici druhou rukou. Myslím, že stačilo. Uplynulo půl roku.
Stačilo čeho?
Toho být sama. Udělat si pauzu. Nevím, jak to říct. Šel do kuchyně, rozhlédl se po plánech na stole. Pracuješ?
Pracuju.
Na čem?
Na restauraci zámku na Vysočanech.
Dobře pro tebe, řekl tím známým tónem. To je pro tebe zdravé.
Pro mě to je smysluplné. Opravujeme památku.
Položil chryzantémy přes plány. Posunula jsem kytici stranou.
Liduško, uvědomuješ si, co děláš? Bydlíš tady. Ukázal rukou. V tomhle.
Vím, kde jsem.
Chci, abys šla zpátky.
Podívala jsem se na něj. Byl pořád pohledný. Šedesát pět mu nikdo netipoval; na svůj věk vypadal dobře.
Proč? zeptala jsem se.
Zarazil se. Tu otázku čekal míň než cokoliv.
Co jako proč?
Chceš mě zpět. Proč?
Prostě mi chybíš.
Co ti chybí?
Liduško, tohle je co za otázky?
Normální. Říkáš, že ti chybím. Tak co přesně?
Hleděl na mě. Ten výraz jsem znala, lehká podrážděnost schovaná za trpělivost.
Chybíš mi jako člověk. Osm let spolu.
Vím.
Tak prostě konec? Po osmi letech?
Odcházela jsem osm let. Ty sis nevšiml.
Nerozumím.
Vím. Vysvětlovala jsem ti to.
Kdy?
Pamatuješ večer u Honzy a Aleny?
Jaký večer?
Řekl jsi, že jsem teoretik, že léta jsem nic většího nedělala. Před ostatními.
Přemýšlel.
To byl vtip. Asi.
Možná. Ale takových vtípků bylo víc. Pamatuju si všechny.
Jsi moc citlivá.
Možná.
Nebylo to ponížení.
Dobře. I tak mi to bylo zlé.
Kvůli maličkosti.
Kvůli osmi letům maličkostí.
Chvilku mlčel. Pak zkoumavě přejel pohledem kuchyň, sklenici u sporáku, starou lampu s kulatým stínidlem.
A fakt ti tu je dobře? s podivem.
Chvíli jsem přemýšlela. Ne kvůli němu, kvůli sobě.
Je to různé, řekla jsem pravdu. Někdy je to těžké. Někdy samotné. Topí málo. Ale je mi tady líp než tam.
To je iluze.
Možná. Ale je moje.
Oblékl si kabát. Ještě jednou se na mě podíval. V něm něco zaváhalo, poprvé nebyl za maskou.
Nejsem ti cizí.
Ne, řekla jsem. Nejsi. Ale už nejsi můj. Jdi domů, Milane.
Stál v předsíni, chvíli. Pak vyšel.
Budeš toho litovat.
Nebyla to výhružka. Bylo v tom spíš lítost.
Možná, kývla jsem.
Dveře zapadly. Chvíli jsem stála v předsíni a koukala na koženkovou výplň a malý kukátko. Pak jsem vrátila chryzantémy do prázdné sklenice od okurek, nalila vodu. Jsou to pořád květiny. Vyhodit je je škoda.
Vrátila jsem se k plánům.
Venku za oknem dukal další tramvaj. Dvakrát, pak už ticho.
A já si uvědomila, že ten zvuk už neberu jako rušení.
***
Obhajoba konceptu byla na druhý týden v prosinci. Zatím jen první kolo, klient chtěl slyšet přístup: co zachovat, co obnovit, co nově. Brala jsem to vážně. Petr taky. Po večerech jsme volali, ujišťovali se, občas hádali.
Jednou Petr navrhl něco ke sklepnímu stropu, já nesouhlasila, a dohadovali jsme se tři čtvrtě hodiny, až jsme pochopili, že máme pravdu oba: já podle vzhledu, on podle statiky.
Jsi tvrdá, zhodnotil potom.
V práci.
V práci je to dobře.
To bylo vše. Nic navíc.
Položila jsem telefon a přistihla se, že se usmívám.
***
Tři dny před obhajobou volala Markéta. Večer, ne ráno.
Mami, řekla už jiným hlasem. Jdu za tebou?
Přijď.
Dorazila s lahví vína a pohledem člověka, co si něco srovnal, ale ještě neví jak to říct. Byla mi podobná, obličej i ruce. Je jí dvaatřicet, je designérka, bydlí s přítelem v Karlíně.
Seděly jsme v kuchyni. Nalila jsem víno do sklenic, protože skleničky mám jen jednu tu slavnostní a Markéta mávla, že to je jedno.
Ptal se tě ještě potom? zeptala se Markéta.
Ne. Občas napíše SMS.
Co píše?
Různé blbosti. Neodpovídám vždy.
Točila sklenicí.
Mami, já mu dala adresu. Nezlobíš se?
Ne.
Doufala jsem… že si promluvíte a…
Promluvili jsme. A nic. Odešel.
Markéta chvíli mlčela. Koukala do vína.
Mami, byla jsem celou dobu na jeho straně. Víš to?
Jo.
Přesvědčovala jsem se, že jsi jen… v nějakém svém světě a že se máš vrátit do normálního života. Bylo mi ho líto, byl mi takový ztracený.
Umí být takový.
Jo. Podívala se na mě poprvé za dlouhé měsíce bez podráždění. Bylo ti zle?
Hodně.
Proč jsi mi to neřekla?
Zamyslela jsem se.
Snad proto, že jsem to neuměla ani pojmenovat. Když tě nikdo nemlátí, nepodvádí, nevyhazuje, je těžké vysvětlit, co je špatně. Zvlášť dceři, co ho vídala jen z té lepší stránky.
Markéta vstala, objala mě. Prudce, nečekaně. Sekundu jsem netušila co, pak jsem ji objala zpět. Její hlava byla teplá, voněla jejím šamponem tím ovocným, co má ráda od puberty.
Nejseš blázen, řekla mi do ramene. Teta Tamara se mýlí.
Zasmála jsem se.
To je dobré slyšet.
Dopily jsme víno. Markéta si prohlížela plány a ptala se na zámeček. Vysvětlovala jsem jí, ukazovala fotku Naděždy Králové. Řekla: Vypadá jako ty. Podívala jsem se na fotku znovu. Možná.
Odešla kolem půl dvanácté. Slíbila, že přijde příští sobotu.
Umyla jsem sklenice, schovala plány. Chvíli postála u okna.
Tramvaje už v noci nejezdily. Dole byl modravý klid, na protějším domě svítilo jen jedno okno a někdo se mihl.
Napadlo mě, že musím Petrovi ráno napsat ohledně toho stropu. Ale v noci už ne.
***
Obhajoba proběhla v konferenční místnosti projekční kanceláře. Klient byl velké zvíře, s armádou právníků, s památkářem, co kladl přesné a protivné dotazy. Odpovídala jsem. Petr doplňoval technické věci. Jednou se klient zeptal na termín výměny horních trámů: že když sežene dobré dřevo včas, bude to podle plánu, jinak skluz tři týdny. Památkář se zamračil. Dodala jsem: Řeknu vám pravdu teď, nebudu se pak vymlouvat na zpoždění.
Památkář přikývl. Zdálo se, že to ocenil.
Pak jsme s Petrem stáli na chodbě. Držel v ruce desky s výkresy.
Asi to schválí, řekl.
Myslím taky.
Podíval se na mě. Chodbou šli lidé, každý s vlastními papíry.
Nechceš na večeři? navrhl. Tady za rohem je prima hospoda. Na oslavu.
Kývla jsem.
Šli jsme večerní prosincovou Prahou, přes Vysočany, kde už byla sněhová prašana, na parapetech starých domů světla. Petr šel vedle, trochu s hlavou skloněnou. Povídali jsme o dřevě na trámy, památkáři, o tom, že v prosinci je tma už brzo.
V restauraci bylo ticho, závěsy, těžké stoly. Dali jsme si jídlo a sklenku červeného. Povídali jsme dlouho i mimo práci. O městě, jak se mění, o knihách. Najednou jsem nehlídala čas.
Když jsme odcházeli, podržel mi kabát. Prosté, obyčejné gesto. Nepřipisovala jsem tomu význam. Anebo jen trochu.
Venku řekl:
Jsem rád, že spolu děláme.
Já taky, odpověděla jsem.
Šli jsme každý ke své stanici metra jinou cestou.