V bytě se vznášel neklidný duch blížícího se chaosu. Anička to vycítila ještě dřív, než překročila práh. Vchodem se linul štiplavý pach něčeho spáleného a schodiště bylo zalité mýdlovou vodou jako po potopě. Otevřela dveře, hodila na polici kytici květin přinesenou z práce, shodila ty zpropadené podpatky a navlékla si staré papuče. I když by byly holínky vhodnější – ve vstupní chodbě bylo vody ještě víc než na schodech. Z hlubin bytu se ozýval tlumený křik kocoura a někde uvnitř něco syčelo, dunělo a podezřele praskalo.
„Honzo, co je to za čertovinu?!“ vykřikla Anička, zatímco jí uvnitř narůstala úzkost.
Vzápětí se ve dveřích objevil manžel. V trenkách, bosý, s obličejem politým sazemi, posetým škrábanci a s pořádnou modřinou pod okem. Na hlavě měl uvázaný ručník jako turban, jako by právě utekl z orientální tržnice.
„Aničko, ty jsi už doma?“ zamumlal Honza nervózně přehrabující se v cípu ručníku. „Myslel jsem, že budeš dlouho v práci… vždyť jsi šéfová, budeš tam pronášet proslovy, přijímat gratulace…“
Anička těžce vzdychla, sesunula se na starou podsedák u dveří a se stěží potlačovaným podrážděním poručila:
„Tak mluv, Honzo. Co jsi tentokrát vyvedl?“
„No, Aničko, moje radosti,“ začal koktat, „ty se jen tak neznervózňuj, prosím tě!“
„Znervózňovala jsem se, když v devadesátkách na náš podnik najížděli podnikavci,“ odsekla Anička. „Dělala jsem si starosti, když nám inflace sežela úspory. Hysterčila jsem, když nás krize málem dorazila. Od tý doby mi může být všechno jedno, klidně ať přijde znovu potopa. Tak mluv, co je tohle za cirkus?“
„No prostě…“ Honza se zarazil, mnut si modřinu. „Chtěl jsem ti udělat svátek. Překvapení, chápeš? Rozhodl jsem se uklidit, vyprat, uvařit večeři. Vzal jsem si volno, nacpal pračku, šel na trh… Teda nejdřív na trh, koupil maso, a ono začalo téct.“
„Maso?“ přimhouřila oči Anička.
„Ne, pračka!“ vyhrkl Honza. „Ale ne hned. Dal jsem maso do trouby, začal uklízet, a vtom kocour…“
„Je živý?“ zvedla obočí Anička.
„Samozřejmě!“ urazil se Honza. „Jen je trochu mokrý. Chápeš, když jsem zapnul pračku, tak tam rozhodně nebyl, přísahám! Pak tam ale prostě… najednou byl.“
„Jak?!“ Anička se naklonila dopředu. „Jak se mohl kocour dostat do zavřené pračky?!“
„To netuším,“ rozložil bezradně ruce Honza. „Asi se teleportoval. Však to znáš, tyhle kocouři jsou vychytralí.“
Anička zavřela oči, zhluboka se nadechla a ledově pronesla:
„Pokračuj, Honzo. Tohle je čím dál zajímavější. Ale nejdřív mi ukaž kocoura. Chci se přesvědčit, že je v pořádku.“
„Ehm, zlatíčko,“ zaváhal Honza, „musíme k němu. Je… tam…“
„Doufám, že má všechny packy?“ podívala se Anička na jeho rozškrábaný obličej.
„Jo, a jak!“ pochmurně přisvědčil Honza, třením si tvář. „Jen jsou dočasně… znehybněné. Kvůli jeho vlastní bezpečnosti.“
„Dobrá, to vyřešíme později,“ mávla rukou Anička. „Co bylo dál?“
„No, mezitím co se kocour… ehm, pral, ucítil jsem zápach. Vběhl jsem do kuchyně, otevřel troubu – a maso hořelo! Spálil jsem si prsty, chtěl jsem to zalít olejem, a ten vzplanul! Chytly mi vlasy, kouř valil horem dolem, já hasím, a vtom začal řvát kocour. Běžel jsem k pračce, a tam – jeho oči skrz dvířka, kouká na mě jako vězeň. Vypnul jsem pračku, chtěl otevřít, a ona zamkla. Kocour ječí, sporák hoří, obličej mě bolí, vlasy doutnají… Chytil jsem páčidlo, no… a pračka hned začala téct. Kocour se vyřítil, řítil se po bytě, řval jako pominutý, rozbil tři vázy, oškrábal tapety, strhl záclony, rozlil šampaňský, co jsem ti připravil. Sousedé zespodu bušili na topení, řvali, že nás vykastrujou. Nevím, jestli mě, nebo kocoura. Ale celkově to bylo pod kontrolou, Aničko, neboj!“
Anička utřela slzy – jestli od smíchu, nebo zděšení, to nebylo jasné – odstrčila manžela a vkročila do bytu. Ta spoušť byla epická. Podlaha byla zatopená, v kuchyni doutnalo spálené maso, tapety visely v cárech a vzduchem se nesl pach připáleného vepřového a kočičí pomsty. Kocour, přivázaný za všechny čtyři nohy k radiátoru, měl tlamu omotanou šátkem. Ale byl naživu, což bylo samo o sobě zázrakem.
„Aničko, on nechtěl u topení sedět,“ spěchal se omluvit Honza. „Bál jsem se, že do tvého příchodu neuschne. Ždímat ho nešlo, pořád se vzpouzel. Musel jsem ho přivázat a tlamu mu zavázat, aby neryčel. Sousedé už vyhrožovali policií, hasiči a nějakou ježibabou, která nás má proklít.“
Anička beze slova kocoura odvázala, osušila ho ručníkem strženým z Honzovy hlavy a uvolnila mu tlamu. Kocour se vyškrábl ven, zlostně frkl a schoval se pod gauč.
„Ty, Honzo, jsi vážně hrdina,“ unaveně řekla Anička. „Kocour málem umřel. I když po pračce mu už asi nic nevadí. Stejně jako mně.“
Zhroutila se na gauč, přitiskla si kocoura k sobě a podívala se na manžela.
„No?“
„Jak to myslíš?“ zmateně zamrkal Honza. „Mám hned skočit do oprátky, nebo ještě chceš trpět?“
„Gratuluj, ťululum,“ vzdychla si Anička. „Dneska máme přece MDŽ.“
Honza zazářil, vyrazil do vedlejšího pokoje a vrátil se s něčím schovaným za zády. Klekl si před Aničku, záříc štěstím”Chceš ještě večeři, Honzo, nebo nám zbylo jen to spálené maso?” usmála se Anička a pohladila kocoura, který už pomalu přestával syčet.