Oslava s jiskrou

Dobré zprávy

V domě se vznášel neklidný duch blížícího se chaosu. Jitka to pocítila dřív, než překročila práh bytu. Po schodišti se linul štiplavý pach spáleniny a schody byly zalité mýdlovou vodou, jako by tu právě odešla povodeň. Otevřela dveře, hodila na polici hrst květin přinesených z práce, shodila zmořené boty a obula staré domácí papuče. I když by byly vhodnější holínky – v předsíni bylo vody ještě více než na schodech. Z hloubi bytu se ozýval tlumený křik kočky a kdesi v útrobách bytu něco syčelo, hučelo a podezřele praskalo.

„Pepo, co je to za čertovinu?!“ vykřikla Jitka, cítíc, jak v ní vře úzkost.

Za okamžik se ve dveřích objevil muž. V trenýrkách, bosý, s obličejem pokrytým sazemi, hlubokými škrábanci a impozantní modřinou pod okem. Na hlavě měl uvázaný ručník jako turban, jako by právě utekl z orientálního tržiště.

„Jituško, ty už jsi doma?“ zamumlal Pepa nervózně mnut konec ručníku. „Myslel jsem, že je ten večírek, ty jsi šéfová, budeš tam do noci pronášet přípitky…“

Jitka těžce vzdychla, sedla si na starou podnožku u dveří a se sevřeným podrážděním přikázala:

„Vypravuj, Pepo. Co jsi tentokrát vyvedl?“

„No, Jituško, moje radosti,“ začal koktat, „jen se neukvapuj, prosím!“

„Ukvapovala jsem se, když v devadesátých letech na naši firmu útočili náckové,“ odsekla Jitka. „Trápila jsem se, když peníze na účtech zmizely při krizi. Šílela, když nás recese málem dorazila. Po tom všem už je mi jedno, jestli přijde potopa. Povídej, jaké cirkusové představení jsi tady zase uspořádal?“

„Zkrátka…“ Pepa zaváhal, třel si modřinu. „Chtěl jsem ti udělat svátek. Překvapení, chápeš? Rozhodl jsem se uklidit, vyprat, uvařit večeři. Vzal jsem si volno, naložil pračku, šel na trh… No, nejdřív na trh, koupil maso, a to začalo téct.“

„Maso?“ přimhouřila oči Jitka.

„Ne, pračka!“ vyhrkl Pepa. „Ale ne hned. Dal jsem maso do trouby, začal uklízet, a vtom kočka…“

„Žije?“ pozvedla Jitka obočí.

„Žije, samozřejmě!“ uraženě zabručel Pepa. „Jen je trochu mokrá. Chápeš, když jsem zapínal pračku, kočka tam nebyla, přísahám! A pak se tam nějak… ocitla.“

„Jak?!“ naklonila se Jitka dopředu. „Jak se mohla kočka dostat do zavřené pračky?!“

„Nevím,“ rozpačitě rozepřel ruce Pepa. „Asi se teleportovala. Ty jsou přece chytré, tyhle kočky.“

Jitka zavřela oči, zhluboka se nadechla a chladně řekla:

„Pokračuj, Pepo. Tohle je čím dál zajímavější. Ale nejdřív mi ukaž tu kočku. Chci se ujistit, že je v pořádku.“

„Ehm, sluníčko,“ zaváhal Pepa, „k ní musíme jít. Ona je… tam…“

„Doufám, že má tlapky vcelku?“ podívala se Jitka na poškrábanou tvář manžela.

„Ó, a jak!“ pochmurně přitakal Pepa, třel si tvář. „Jen jsou dočasně… znehybněné. Kvůli její vlastní bezpečnosti.“

„Dobrá, to vyřešíme později,“ mávla rukou Jitka. „Co dál?“

„No, zatímco kočka… ehm, prala se, ucítil jsem pálit. Běžel jsem do kuchyně, otevřel troubu – a maso v ní hořelo! Spálil jsem si prsty, chtěl jsem přilít olej, ale ten vzplál! Vlasy mi začaly dýmit, kouř valil, já hasím, a vtom kočka zakřičela. Běžel jsem k pračce a vidím – její oči v průzoru, dívá se na mě jako vězeň. Vypnul jsem pračku, chtěl otevřít, ale zamkla se. Kočka řvala, sporák hořel, obličej bolel, vlasy doutnaly… Chytil jsem páčidlo, a pračka hned začala téct. Kočka se vyprostila, řítila se bytem, řvala jako pominutá, rozbila tři vázy, strhla tapety, shodila závěsy, vylila šampaňské, co jsem ti nachystal. Sousedé dole bušili do radiátorů a křičeli, že nás nechají vykastrovat. Nevím, jestli kočku, nebo mě. Ale celkově mám vše pod kontrolou, Jitko, neboj se!“

Jitka si otřela slzy – ať už od smíchu, nebo hrůzy – a odstrčivši manžela, vstoupila do bytu. Pustošení bylo úchvatné. Podlaha byla zaplavena vodou, v kuchyni doutnala spálená pánev, tapety visely v cárech a ve vzduchu se vznášel pach připáleného masa a kočičí pomsty. Kočka, přivázaná ke kotli, měla všechny čtyři tlapy spoutané a obličej omotaný starým šátkem. Ale byla živá, což už byl zázrak.

„Jituško, ona nechtěla na kotli sedět,“ spěchal se omluvit Pepa. „Bál jsem se, že do tvého příchodu nevyschne. Ždímat ji nešlo, vzpouzela se. Musel jsem ji přivázat a obličej zabalit, aby nekřičela. Sousedé už hrozili policií, hasiči a nějakou babkou čarodějnicí, aby nás proklela.“

Jitka beze slova kočku odvázala, otřela ji ručníkem strženým z Pepovy hlavy a uvolnila jí obličej. Kočka, vyprostivši se, zuřivě frkla a schovala se pod pohovku.

„Ty jsi, Pepo, opravdu hrdina,“ unaveně pronesla Jitka. „Kočka málem udusila. I když po té pračce se už asi ničeho nebojí. Stejně jako já.“

Zhroutila se na pohovku, přitiskla si kočku a podívala se na manžela.

„No?“

„Jak to myslíš?“ Pepa zmateně zamrkal. „Mám hned skočit do oprátky, nebo ti mám dát ještě víc trpět?“

„Gratuluj, pitomče,“ povzdechla si Jitka. „Dnes je přece Mezinárodní den žen.“

Pepa se rozzářil, vypařil se do vedlejší místnosti a vrátil se, schovávaje něco za zády. Poklekl před Jitkou, září„Jituško, moje sluníčko,“ pronesl slavnostně, „třicet let jsme spolu a každý den mě svou trpělivostí udivuješ — tady máš nové náušnice, ale dej pozor, ať ti je ta potvora nerozkouše.“

Rate article
Add a comment