Oslava plná jiskření

Dobré zprávy

V bytě se vznášel neklidný duch blížícího se chaosu. Zdenka to ucítila ještě dřív, než překročila práh. Po schodišti se šířil štiplavý pach spáleniny a schody byly zalité mýdlovou vodou jako po potopě. Otevřela dveře, hodila na poličku kytici květin přinesenou z práce, shodila bolavé boty a obula staré domácí papuče. I když by byly vhodnější holínky – v předsíni bylo vody ještě víc než na schodech. Z hloubi bytu se ozýval tlumený křik kočky a někde v útrobách domu cosi syčelo, hučelo a podezřele praskalo.

“Honzo, co je to za čertovinu?” vykřikla Zdenka, cítíc, jak v ní bublá úzkost.

Vzápětí se ve dveřích objevil manžel. Jen v trenýrkách, bosý, s obličejem pokrytým sazemi, hlubokými škrábanci a impozantní modřinou pod okem. Na hlavě měl uvázaný ručník jako turban, jako by právě utekl z orientálního bazaru.

“Zdeničko, ty už jsi doma?” zamumlal Honza nervózně pohrávající si s cípem ručníku. “Myslel jsem, že ta firemní oslava, vždyť jsi šéfová, budeš tam do noci pronášet přípitky…”

Zdenka těžce vydechla, posadila se na starou stoličku u dveří a se sevřeným hněvem požadovala:

“Vypravuj, Honzo. Co jsi tentokrát vyvedl?”

“No, Zdeničko, moje zlato,” začal koktat, “jen se neukvapuj, prosím!”

“Ukvapovala jsem se, když v devadesátkách na naši firmu útočili mafiáni,” usekla Zdenka. “Trápila jsem se, když nám peníze na účtu shořely během krize. Psychovala jsem, když nás ta recese málem zničila. Od té doby je mi všechno jedno, klidně ať přijde potopa. Povídej, jaký cirkus jsi tady zase uspořádal?”

“Takže…” Honza zaváhal a pohladil si modřinu. “Chtěl jsem ti připravit svátek. Překvapení, chápeš? Rozhodl jsem se uklidit, vyprat, uvařit večeři. Vzal jsem si volno, naložil pračku, šel na trh… No, nejdřív šel na trh, koupil maso, a to začalo protékat.”

“Maso?” podivila se Zdenka, přivírajíc oči.

“Ne, pračka!” vyhrkl Honza. “Ale ne hned. Dal jsem maso do trouby, začal uklízet a v tom ta kočka…”

“Je živá?” pozvedla Zdenka obočí.

“Živá, samozřejmě!” urazil se Honza. “Jen trochu mokrá. Chápeš, když jsem zapínal pračku, kočka tam nebyla, přísahám! A pak tam nějak… skončila.”

“Jak?!” Zdenka se naklonila dopředu. “Jak se mohla kočka dostat do zavřené pračky?!”

“Nevím,” rozložil Honza ruce. “Asi se teleportovala. Ty kočky jsou chytré.”

Zdenka zavřela oči, hluboce se nadechla a chladně pronesla:

“Pokračuj, Honzo. To je čím dál zajímavější. Ale nejdřív mi ukaž tu kočku. Chci vidět, že je v pořádku.”

“Eh, sluníčko,” zaváhal Honza, “musíš za ní. Ona je… tam…”

“Doufám, že má tlapky v pořádku?” podívala se Zdenka na manželovo rozdrápané obličej.

“Ó, to ano!” pochmurně potvrdil Honza, třel si tvář. “Jen dočasně… znehybněné. Kvůli její vlastní bezpečnosti.”

“Dobře, na to přijdeme později,” mávla Zdenka rukou. “Co dál?”

“No, zatímco kočka… eh, prala se, ucítil jsem puch. Běžel jsem do kuchyně, otevřel troubu – a maso plápolalo! Spálil jsem si prsty, chtěl jsem to polít olejem, a ten vzplanul! Vlas mi začal doutnat, kouř valil, hasím, a v tom kočka začala řvát. Běžel jsem k pračce a viděl – její oči v průhledu, koukala jako vězeň. Vypnul jsem stroj, chtěl otevřít, ale zablokoval se. Kočka řve, sporák hoří, obličej bolí, vlasy doutnají… Popadl jsem páčidlo a pračka hned začala téct. Kočka se vyškrábla, řítila se bytem, ječela jako při exorcismu, rozbila tři vázy, oškrábala tapety, strhla záclony, vylila šampaňské, co jsem pro tebe připravil. Sousedé pod námi bušili do radiátoru a křičeli, že se jdou podívat na kastrace. Nevím, jestli mě nebo kočky. Ale celkově je všechno pod kontrolou, Zdenko, neboj se!”

Zdenka si otřela slzy – ať už od smíchu nebo hrůzy – a odstrčila manžela, vkročila do bytu. Pohroma byla epická. Podlaha byla zaplavena vodou, v kuchyni doutnala spálená pánev, tapety visely v cárech a ve vzduchu se vznášela vůně spáleného masa a kočičí pomsty. Kočka, přivázaná za všechny čtyři tlapky k radiátoru, měla tlamu omotanou starým šátkem. Ale byla živá, což už byl zázrak.

“Zdeničko, ona nechtěla na tom radiátoru sedět,” spěchal Honza s omluvou. “Bál jsem se, že do tvého příchodu nevyschne. Vyždímat se jí nepodařilo, vyváděla. Musel jsem ji přivázat a tlamu omotat, aby nekřičela. Sousedé už vyhrožovali policií, hasiči a nějakou babou čarodějnicí, aby nás proklela.”

Zdenka beze slova kočku odvázala, otřela ji ručníkem strženým z Honzovy hlavy a osvobodila jí tlamu. Kočka se vyškrábla, zlostně frnkla a schovala se pod gauč.

“Ty jsi, Honzo, opravdu hrdina,” unaveně pronesla Zdenka. “Kočka málem udusila. I když po té pračce už se asi nebojí ničeho. Stejně jako já.”

Zhroutila se na gauč, přitiskla si kočku a podívala se na manžela.

“Tak?”

“Co jako?” zmateně mrkal Honza. “Mám rovnou skočit do oprátky, nebo ti mám ještě přidat na muku?”

“Gratuluj, troubo,” povzdychla si Zdenka. “Dneska je přece osmého března.”

Honza se rozzářil, vyrazil do vedlejšího pokoje a vrátil se s něčím schovaným za zády. Poklekl před Zdenkou, zářil, navzdory modřině a sazím na obličeji.

“Zdeničko, moje sluníčko,” slavnostně začal. “Jsme spolu třicet let a každý den mě udiv”Pak ale kočka vyskočila zpod gauče, švihla ocasem jako metlou a jedna z rozbitých váz se překutálela přímo pod Honzova kolena.”

Rate article
Add a comment