Dneska jsem si vzpomněl na ten šílený den, kdy se naše bytové drama odehrálo. Bylo to v tom starém bytě na okraji Brna, kde zápach katastrofy marně maskovaly vánoční přípravy. Už na schodech Jitka ucítila kouř a po podlaze tekly potoky mýdlové vody, jako by někdo zatopil celý barák. Ve dveřích hodila na poličku kytici z firemního večírku, shodila ošoupané boty a natáhla si bačkory, litovala, že nevzala holínky – podlaha vypadala jako po povodni. Z hloubky bytu se ozýval kocouří křik, smíchaný s vrčením, syčením a pachem spáleniny.
„Jardo, co se to tu děje?!“ vykřikla Jitka, cítila, jak jí srdce svírá špatné tušení.
Jaroslav se objevil hned – v trenýrkách, bosý, s obličejem od sazí a škrábanci, s rudou modřinou pod okem. Na hlavě měl uvázaný ručník jako sultán po prohrané bitvě.
„Jituš, ty už jsi doma?“ zamumlal provinile. „Já myslel, že ten večírek, vždyť jsi šéfka, protáhne se do noci…“
Jitka vyčerpaně klesla na židli a zkřížila ruce.
„Tak povídej, mistře organizace. Co jsi tentokrát vyvedl?“
„Sluníčko, neboj se,“ začal Jaroslav, ale hlas se mu třásl.
„Bála jsem se, když v devadesátkách výběrčí dluhů řádili,“ utrhla se Jitka. „Měla jsem strach, když přišla krize a firma málem padla. Od tý doby je mi všechno fuk. Tak mluv, co se tu stalo?“
Jaroslav si povzdechl, jako by čekal popravu.
„Chtěl jsem ti udělat překvapení. Něco speciálního. Uklidit, vyprat, uvařit večeři. Vzal jsem si volno, koupil na trhu vepřové. A pak… všechno se pokazilo.“
„Vepřové?“ zavrtěla hlavou Jitka, tušila další zvrat.
„Ne, pračka,“ přiznal. „Naházel jsem tam prádlo, dal maso do trouby, začal uklízet. A pak ten kocour…“
„Je živý?!“ vyskočila Jitka, oči jí vzplály úzkostí.
„Je, je! Jen mokrý. Přísahám, když jsem tu pračku zapnul, nebyl tam! A pak… prostě tam byl.“
„Jak?!“ sevřela Jitka pěsti. „Jak se mohl dostat do zavřený pračky?!“
„Nevím,“ rozpačitě pokrčil rameny Jaroslav. „Asi se protáhl.“
Jitka zavřela oči a potlačovala nutkání mu zatnout držku.
„Pokračuj, Sherlocku. A ukaž mi toho kocoura. Chci vidět, že je v pořádku.“
„No, Jituš, on je tam…“ zarazil se Jaroslav. „Musíš přijít k němu.“
„Má všechny packy?“ hlas Jitky zledovatěl.
Jaroslav si promnul poškraná béčka.
„Jo! Jen… dočasně nehybný. Kvůli bezpečnosti.“
„Dobrá, pokračuj,“ vydechla Jitka, připravená na nejhorší.
„No, zatímco kocour… ehm, pral se s prádlem, ucítil jsem puch. Vběhl do kuchyně, otevřel troubu – a tam to hořelo! Spálil jsem si prsty, maso bylo černý. Šleptá béčka! Chtěl jsem to uhasit olejem, ale to byl teprv oheň! Chlapi mi začaly doutnat, kouř valil, já hasil. A vtom kocour začal řvát. Kouknul jsem – čučí na mě skrz kukátko pračky. Asi mu tam nebylo dobře. Vypnul jsem to, ale dveře nejdou otevřít. Kocour řve, sporák hoří, obličej bolí, vlasy kouří. Vzal jsem páčidlo – pračka protéká, ale kocour vyskočil. Mezitím, co jsem hasil, ten ďábel řval po bytě, rozbil vázy, strhal tapety, shodil stáňa, vylil víno, co jsem měl na večeři. Sousedé dole bušili do topení, vyhrožovali kastrací. Nevím, jestli mě, nebo kocoura. Ale vše pod kontrolou, neboj!“
Jitka si otřela slzy – smíchy nebo děsem – a vešla do bytu. Ta spoušť byla dokonalejší než po Silvestru: rozbité vázy, louže, oškubané zdi, puch spáleniny. Na topení, přivázaný za všechny tlapy, visel kocour Felix, s tlamou ovázanou šátkem. Živej, ale v šoku. Jitka se podívala na manžela a oči jí zúžily.
„Vysvětluj,“ nakázala.
„Víš, on nechtěl zůstat v klidu,“ začal brebtat Jaroslav. „Byl mokrej, bál jsem se, že do tvýho příchodu neuschne. Nepustil mě ho vyždímat, tak jsem ho přivázal. A tlamu jsem mu zavázal, aby neřval – sousedi už chtěli volat, policajty nebo kněze.“
Jitka kocoura odvázala, osušila ho Jaroslavovým ručníkem a uvolnila mu tlamu. Felix zavrčel, ale přitiskl se k ní.
„Seš pěknej parchante, Jardo,“ řekla tiše. „Mohl se udusit. I když po té pračce mu, stejně jako mně, už asi nic neublíží.“
Klesla na gauč, držela Felixe a upírala na manžela pohled.
„No a?“
„Co jako?“ sklopil hlavu Jaroslav. „Mám si hned vzít provaz, nebo počkat?“
„Běž se hádat, troubo,“ povzdechla si Jitka. „Vždyť máme Vánoce.“
Jaroslav se rozzářil, zmizel v pokoji a vrátil se s něčím za zády. Klekl si a slavnostně prvidá:
„Jituš, světlo mýho života. Třicet let spolu a pořád jsi stejná – krásná, silná, trpělivá. Jsi nejlepší žena, máma, babička. Šťastný Vánoce! Ať záříš jako dneska.“
Podal jí krabičku se zlatým prstenem a kytici růží – pomačkané, oškubané, ale pořád živé.
„Kytka byla nádherná, vážně,“ dodal rozpačitě. „Ale Felix… ten jí nedal šanci. Nervi se, Jituš. Chtěl jsem tě překvapit.“
Jitka mu přitiskla hlavu ke kolenům, vdechla vůni růží – stále voněly, přes všechno.
„Překvapil jsi, moje trápení. Ale příště už žádný experimenty, jo? Stačí květiny. Ještě jeden takový svátek a tenhle barák spadne. Sousedé už jsou připravení volat čarodějnici. A ta má nejspíš taky chlapa, co vymýšlí blA když jsme pak seděli u stolu nad spálenou večeří, Jarda najednou vyhrkl: *”Aspoň ti můžu říct, že letos stromeček nezapálíme.”*