Ve starém bytě na okraji Brna se vznášela vůně neštěstí, přestrojená za sváteční shon. Už na schodišti Veronika ucítila štiplavý kouř a po schodech stékala voda smíchaná s mýdlem, jako by někdo zatopil celý dům. Otevřela dveře, hodila na poličku kytici z firemního večírku, shodila ošoupané boty a navlékla si pantofle, litovala, že nevzala holínky – podlaha vypadala, jako by ji právě opustila potopa. Z hlubin bytu se ozýval kocouří křik, smíchaný s syčením, vrčením a pachem spáleniny.
„Jirko, co je to za peklo?“ vykřikla Veronika a cítila, jak se jí srdce svírá špatným tušením.
Jiří se objevil jako zázrakem – v trenýrkách, bosý, s obličejem pokrytým sazemi a škrábanci, s rudou modřinou pod okem. Na hlavě měl uvázaný ručník jako turban, vypadal jako sultán po prohrané bitvě.
„Verčo, ty už jsi doma?“ zamumlal provinile. „Já myslel, že firma večer, ty jsi šéfka, budeš až do noci…“
Veronika vyčerpaně dopadla na židli a zkřížila ruce.
„Tak povídej, ty nešiko. Co jsi tentokrát vyvedl?“
„Sluníčko, neboj se,“ začal Jiří, ale hlas se mu chvěl.
„Bála jsem se, když v devadesátých letech vymáhali dluhy kriminálníci,“ utrhla se Veronika. „Trnula jsem strachy, když přišla krize a firma málem padla. Od té doby už mě nic nerozhází. Mluv. Co se tady děje?“
Jiří povzdechl, jako by šel na popravu.
„Chtěl jsem ti udělat překvapení. Dát ti svátek, něco neobyčejného. Rozhodl jsem se uklidit, vyprat, uvařit večeři. Vzal jsem si volno, šel na trh, koupil skopové. A pak se všechno zvrtlo.“
„Skopové?“ zeptala se Veronika, tušící další zvrat.
„Ne, pračka,“ přiznal. „Naházel jsem prádlo, dal maso do trouby, začal uklízet. A pak ten kocour…“
„Je živý?“ Veronika vyskočila, oči jí zajískaly úzkostí.
„Je, je!“ pospíšil si Jiří. „Jen je mokrý. Přísahám, když jsem zapínal pračku, tam nebyl! A pak… no, byl uvnitř.“
„Jak?!“ zaťala Veronika pěsti. „Jak se mohl dostat do zavřené pračky?!“
„Nevím,“ rozpačitě pokrčil rameny Jiří. „Proklouzl asi.“
Veronika zavřela oči a bojovala s nutkáním manžela uškrtit.
„Pokračuj, Sherlocku. A ukaž mi toho kocoura. Chci vidět, že je v pořádku.“
„Eh, Ver, on je tam…“ zaváhal Jiří. „Musíš přijít k němu.“
„Má všechny packy?“ hlas Veroniky zledovatěl.
Jiří si přejel po rozškrábané tváři.
„Má! Jen pro jistotu… dočasně nepohyblivé.“
„Dobrá, pokračuj,“ vydechla Veronika a chystala se na nejhorší.
„No, zatímco kocour… ehm, pral se, ucítil jsem pálit. Běžel jsem do kuchyně, otevřel troubu – a tam peklo! Spálil jsem si prsty, skopové hořelo. Šplíchnul jsem olej a to bouchlo! Chytly mi vlasy, kouř valil, hasím. A v tom kocour začal řvát. Vidím jeho oči za skleněnými dvířky pračky. Došlo mi, že se mu tam nelíbí. Vypnul jsem pračku, ale nešla otevřít. Kocour řval, plotna hořela, obličej bolel, vlasy doutnaly. Popadl jsem páčidlo – a pračka začala téct, ale kocour vyletěl ven. Zatímco jsem hasil, ta potvora se řítila bytem, ječela, lítaly vázy, tapety byly rozdrásané, záclony na zemi, víno, co jsem schoval na večeři, rozlité. Sousedé zespodu bušili na topení a hrozili, že nás vykastrují. Nevím, jestli jeho, nebo mě. Ale vše pod kontrolou, neboj!“
Veronika utřela slzy – smíchu nebo hrůzy – a vykročila do bytu. Pohroma byla dokonalá: roztřískané vázy, louže vody, rozervané tapety, smrad spáleniny. Na topení, přivázaný za všechny tlapy, visel kocour Baron, s čumákem omotaným šátkem. Živý, ale v šoku. Veronika se podívala na manžela a oči se jí zúžily.
„Vysvětluj,“ vyjela ze sebe.
„Víš, on nechtěl stát v klidu,“ začal breptat Jiří. „Byl mokrý, bál jsem se, že do tvého příchodu neuschne. Nedal se vyždímat, tak jsem ho připoutal. A čumák jsem mu zavázal, aby neřval – sousedé už vyhrožovali policií a exorcistou.“
Veronika kocoura odvázala, otřela ho ručníkem z Jiřího hlavy a rozvázala mu tlamu. Baron zavrčel, ale přitulil se k ní.
„Ty hajzle, Jirko,“ řekla tiše. „Mohl se udusit. I když po tom, co zažil v pračce, už se stejně nebojí ničeho. Stejně jako já.“
Sklouzla na gauč, přitiskla si kocoura a podívala se na manžela.
„No?“
„Co jako?“ Jiří sklopil hlavu. „Mám si hned vzít provaz, nebo počkat?“
„Gratuluji, troubo,“ povzdechla si Veronika. „Vždyť je přece Mezinárodní den žen.“
Jiří se rozzářil, vrhl se do pokoje a vrátil se s něčím za zády. Klekl si a slavnostně pronesl:
„Verčo, světlo mé. Třicet let spolu a pořád jsi stejná – krásná, silná, trpělivá. Jsi ta nejlepší žena, matka, babička. K svátku ti přeju, ať záříš jako vždycky.“
Podal jí krabičku se zlatým prstenem a kytici růží – omačkanou, oškubanou, ale stále živou.
„Kytice byla nádherná, opravdu,“ dodal rozpačitě. „Ale kocour… ten se na ni vykašlal. Neruš se, Ver. Chtěl jsem tě překvapit.“
Veronika přitiskla jeho hlavu ke kolenům a nadechla se vůně růží – stále voněly, navzdory všemu.
„A překvapil, ty můj trestanče. Příště už žádné experimenty, ano? Stačí květiny. Ještě jeden takový svátek – a dům se zhroutí. Sousedé už shánějí čarodějnici. A ta má nejspíš taky manžela, co jí dělá překvapení.“
Společně s kSpolečně pak seděli v polorozbořené kuchyni a usmívali se, protože i když byl život někdy jako splašená pračka, měli se vždycky rádi.