Osiřela jsem v šesti letech. Naše maminka už měla dvě holčičky, a když rodila třetí, vše se změnilo. Pamatuji si, jak maminka křičela, sousedky se seběhly a plakaly, a její hlas pomalu mizel…
Proč nebyli přivoláni lékaři, proč maminku neodvezli do nemocnice? Nemohu to dodnes pochopit. Bylo to kvůli tomu, že město bylo daleko? Nebo snad kvůli zavátým cestám? Nikdy jsem se to nedozvěděla, ale určitě k tomu byl nějaký důvod. Maminka zemřela při porodu a zanechala nás dvě a malou novorozenou Olgu.
Tatínek po její smrti byl ztracený, žádní příbuzní nebyli nablízku, všichni žili na západě, kdo měl pomoci? Sousedky mu radily, aby si rychle našel novou ženu. Nebyla ani týden po maminčině pohřbu, když se tatínek začal dvořit.
Lidé mu radili požádat o ruku učitelku, která byla prý milá žena. A tak tatínek šel. Dvořil se a dostal svolení. Zřejmě se mu líbil? Byl mladý a hezký, to ano. Vysoký, štíhlý, s černýma, uhrančivýma očima.
Ať už to bylo jakékoli, přivedl večer učitelku k nám domů.
„Přinesl jsem vám novou maminku!“
Zachvátil mě smutek a nedůvěra, cítila jsem, že je něco v nepořádku. Dům byl stále plný vůně maminky. Nosily jsme šaty, které šila, a on už našel někoho jiného. Teď už ho chápu, ale tehdy jsem ho nenáviděla, stejně jako jeho nevěstu. Co nám ta žena navyprávěla, nevím, ale vstoupila do domu ruku v ruce s tatínkem.
Oba byli trochu podnapilí a ona nám řekla:
„Budete mě volat maminkou a já zůstanu.“
Říkám mladší sestře:
„Nenazývej ji maminkou. Naše maminka zemřela. Nenech se.“
Sestřička se rozplakala a já, jakožto starší, jsem vykročila vpřed.
„Ne, nebudeme! Ty nejsi naše maminka. Jsi cizí!“
„Podívejme se na ni, jak je odvážná! Dobře, pak s vámi nezůstanu.“
Učitelka šla ke dveřím, a tatínek chtěl za ní, ale na prahu se zastavil. Zůstal stát, sklonil hlavu a pak se vrátil k nám, objal nás a začal plakat na hlas, a my jsme brečely s ním. Sousedé začali přemýšlet, jak nám pomoci. Potřebovali jsme ženu, která by se nás ujala. Ale kde takovou najít? V rozhovorech jsme se dozvěděli, že je v rodině jedné sousedky žena, která zůstala sama bezdětna. Našli jsme adresu, napsali dopis a skrz tetu Marfu zavolali Zinu.
Když byl tatínek v lese, Zina přišla ráno. Tiše vstoupila do domu, až jsme ji neslyšely. Když jsem se probudila a slyšela kroky v domě. Jako by tam chodila máma. A ta vůně palačinek!
Sestřenice jsme přes díru potichu pozorovaly, jak pečuje o domácnost. Myla nádobí, drhla podlahu. Nakonec si všimla, že jsme vzhůru.
„No jen pojďte, běloučci, najíme se!“
Podivily jsme se, že nám říká běloučci. Byly jsme sice světlovlasé a modrooké.
Sebereme odvahu a jdeme ke stolu. Když Zina odešla na druhý den, čekáme. A ona přišla zas! Dům se proměnil zpět k čistotě, jakou měla maminka. Tři týdny uplynuly a otec byl stále pryč v lese. Teta Zina na nás dávala pozor. Sami jsme k ní cítili důvěru, hlavně Verunka, která jí připadala blízko.
„Přijde tatínek a mě nepřijme. Jaký je?“ zeptala se.
Začala jsem otce chválit trochu nešikovně:
„Je dobrý, klidný. Napije se a hned usne.“
Teta Zina hned nadskočila:
„Pije často?“
„Často! – říká mladší, načež ji pod stolem kopnu a hned vyhrknu:
„Ne, jen o svátcích.“
Teta Zina odešla klidná. Tatínek se z lesa vrátil večer. Domů vešel rozhlížeje se kolem.
„Říkal jsem si, že trpíte, ale vy žijete jako princezny.“
Pověděly jsme mu vše, jak se dalo. Otec si sedl, zamyslel se a rozhodl:
„Půjdu se podívat na novou hospodářku. Jaká je?“
„Krásná – spěšně dodala Verunka – umí péct, vypráví pohádky.“
Dnes se tomu vždy usmívám. Zinu by nešlo nazvat kráskou, byla drobná, prostá, ale co děti rozumí kráse? A možná právě ony to ví?
Otec se zasmál, oblékl se a šel za tetou Marfou, která bydlela poblíž. Druhý den sám přivedl Zinu. Brzy ráno vstal, šel pro ni a Zina do domu vstoupila tiše.
Říkám Verunce:
„Budeme jí říkat maminka, je skvělá!“
My s Verunkou jsme zvolaly:
„Maminko, maminko!“
Otec a Zina přinesli i Olgu. Pro ni se Zina stala opravdovou matkou. Olga maminku nepamatovala. Verunka zapomněla, já a otec pamatovali. Jednou jsem slyšela, jak otec, dívaje se na maminčinu fotku, tichým hlasem říká:
„Proč jsi odešla tak brzy? Vzala jsi celou mou radost.“
Žila jsem s otcem a nevlastní matkou jen krátce. Od čtvrté třídy jsem byla v internátu. Po sedmé třídě jsem šla na školu. Chtěla jsem z domu, ale proč? Zinaida mě nikdy neurazila, pečovala o mě jako vlastní. Přesto jsem byla nesvá. Nevděčná?
Asi ne náhodou jsem si vybrala profesi porodní asistentky. Nemohu vrátit čas a zachránit maminku, ale mohu pomoci jiné…
