Lenka zpívala radostí, vždyť kdo by ne!

Lenka si zpívala radostí, a kdo by se divil!
Má totiž vlastní byt! Ano, svůj byt, žádná zlá domácí, co by v jedenáct večer zhasínala světlo, postávala za zády a vypínala plyn pod vařícím hrncem.
Žádné zákazy používat fén nebo žehličku na vlasy, aby se prý nezamotala.
Koupel? Ani náhodou, jen sprcha jednou denně. Ráno nebo večer, to je fuk, paní Ludmila Arnoštová bude stát u dveří a mlátit, ať prý stáhneš tlak vody.
Rok žila Lenka v tomhle útlaku, Ludmilu, která si hrála na mentorku a ochránkyni, už nemohla vystát. Jakmile jí bylo osmnáct, vyprosila si u rodičů možnost bydlet na koleji.
To byla kapitola sama pro sebe Štěnice a švábi, to je drobnost. Ukradená pánev s rozpečenými bramborami? Taky žádná novinka.
Spolubydlící, co si vodily kluky domů? Super zážitek.
Tak to nějak přežívala rok, ale když táta jednou přijel a viděl ten chlív, co tam byl, bylo rozhodnuto hned: na koleji zůstávat nebude. Ještě pět let pak bydlela Lenka v podnájmu u babičky Dory.
Fajn stařenka, trochu svá, ale zlatá.
Pak Lenka dostudovala, našla si práci, a pořád bydlela u babi Dory, šetřila na akontaci. Měla totiž sen vlastní byt, byť nejmenší, ale svůj.
Když jiné holky lítaly po rande, kupovaly boty a kabelky za tři výplaty, Lenka makala a střádala.
I babi Dora říkala: Odpočiň, děvče, nervi žíly, ale Lenka šla tvrdohlavě za svým.
Jednoho dne přijeli rodiče a táta potutelně povídá, že rozhodli s mámou a babičkou Lídou (to je dávná tátova příbuzná, celoživotní učitelka, notně svérázná, s většinou rodiny rozhádaná), že Lence pomohou.
Babi Lída nikdy neměla vlastní rodinu, učila až do pětaosmdesáti, a jediný, na koho dala, byl právě Lenkův táta.
Lenčinu mámu měla taky ráda byla přeci taky učitelka.
Jednou, když zrovna Lenčini přijeli s jídlem, poprosila babička Lídu, jestli by jí nezařídili domov důchodců.
Táta nic neřekl, jeli se s mámou podívat, co babička nabízí, a beze slova jí připravili Lenčin starý pokoj.
Stejně dcera žije v jiném městě.
Babička Lída, i když byla v úctyhodném věku, měla hlavu v pořádku, a tak synovci klidně řekla, že ať nemá výčitky ona moc dobře ví, že je protivná a mohla by zkazit dobrý dojem, který u nich zůstával léta.
Rodiče jí řekli, ať toho nechá a zůstane, bude jim to naopak vyhovovat: mají aspoň hlídání pro kočku a papouška Pepíka, když někde budou.
A když tu bude babi, můžou v klidu jezdit na výlety.
Navíc nebudou muset tahat nákupy ani platit benzín, všichni budou jíst spolu, maminka nebude smutnit, když táta pojede na ryby.
Babička Lída přemýšlela, ale nakonec souhlasila. Bylo jí příjemné, že není na světě tak docela sama.
Prožila ještě pár let mezi svými, naplněná láskou a pokojem, a když přišel čas, v klidu odešla a odkázala všechen majetek synovci, Lence tátovi.
Lenku si vzala bokem a předala jí rodinný náhrdelník, který se v rodině dědil a nikdy ho za těžkých časů neprodala.
Lenka ho přijala s dojetím, často si ho prohlížela a vzpomínala na babičku.
Táta navrhl prodat babiččin byt a koupit Lence nějaký tam, kde už zakotvila když se jí tam tak líbí.
A tak si Lenka pořídila svůj vlastní dvoupokojový bytík. Předchozí majitelka tvrdila, že tam zanechává dobrou energii, Lenka se s chutí pustila do rekonstrukce, rodiče u ní trávili spoustu času a pomáhali.
Lenka navrhovala pořád další a další úpravy, táta všechny její nápady realizoval s klidem svatého.
Nakonec byl byt k nepoznání, dokonce i maminka se rozhodla doma všechno předělat, Lenka jí slíbila, že něco vymyslí.
Tak se Lenka zabydlela, zvyklá si i na dříve cizí město a začala ho mít ráda.
V práci se spřátelila s Katkou, a dost často si holky zaly do Lenkina nového bytu.
Jednou se Lenka svěřila, jak v dětství lezla na střechu sedmipatrového paneláku, kamarádila s vedlejší Žofkou, a tam si užívaly slunce.
To je pecka, směje se Katka, Proč bychom něco podobného nezkusily dnes
Kouknou na sebe a vyprsknou smíchy.
Hlavně aby nás tam nezamkli, jednou jsme s Žofkou zůstaly na střeše do večera, protože náš správce, pan Mirek lehce nahluchlý zamkl dveře, aniž by nás slyšel volat.
Nějak jsme přetrpěly do příchodu táty z práce, naštěstí dorazil brzy, jako by tušil.
Ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech.
A co následky? ptala se Katka.
Ale kdepak, táta mě rozmazloval, mamka byla přísná, on mě vždycky kryl, o většině průšvihů se dodnes nedozvěděla.
To ses měla! Mě naši pěkně srovnali, a to jsem taky pěkně lumpačila. Hele, a co kdybychom domluvily správce, on nám půjčí klíče a my tam v klidu zaléháme?
To by šlo.
Správce, pan Tomášek, se chvíli bránil, že to není podle předpisů, a co když spadnou, a co BOZP, ale holky ho přemluvily.
Jsme dospělé, lehneme si, budeme ležet tiše a pak půjdem.
Dobře, ale žádné blbnutí, varoval správce.
A tak strávily holky půl volného dne na střeše v klidu a nikdo o nich nevěděl.
Ještě párkrát si klíče půjčily správce Ráďa už ani nemrknul.
Jednou, když se chystaly domů, zaslechly za komínem šramot. Vyšly zpoza výstupku a uviděly starší paní, hezky oblečenou, má na klíně chleba se salámem.
A vy jste kdo? ozvalo se dvojhlasně.
Já? Jmenuju se Ivana Bartošová, polkla poslední sousto paní a trochu se začervenala.
Lenka ji poznala. Vy jste bývalá majitelka mého bytu, že? Ta paní, co mi ho prodala?!
Ano, vy jste ta milá dívka, co mi padla do oka Ale, víte a najednou se rozplakala.
Začala své vyprávění.
Já Kolínka vychovala sama. Tatínek utekl za jinou, normální příběh.
Kolínek nebyl příliš zdravý, tak jsem se mu věnovala, pro něj jsem žila, sama už nikoho nehledala.
Chodil poctivě do školy, pak na univerzitu, nakonec i na magistru
V práci si ho vážili, kariérně stoupal, jen s děvčaty mu to moc nešlo.
Před pěti lety se začal zdržovat v práci déle.
A pak mi představil Angelinu.
Byla skromná, ochotná hned se pustila do domácnosti, prala, vařila, starala se o Kolínka.
V duchu jsem si řekla, že si konečně oddechnu, budu mít něco pro sebe.
Kolínek už dávno koupil velký byt, ale dál bydlel se mnou prý je to výhodnější.
Pak se přestěhovali do svého a já měla klid.
Ale idylka moc dlouho nevydržela.
Angelina porodila Matýska, srdce se mi rozechvělo radostí. Za rok přišel Honzík, pak ještě Sofinka.
Když se narodila Sofinka, mladí navrhli, že prodáme můj byt, vždyť bydlím u nich, tak ať byt nestojí ladem.
A tak jsem skončila v malém peklíčku, jak tomu říkám.
Angelina nastoupila zpět do práce, děti zůstaly na mně.
A v tu chvíli jsem skolabovala s vysokým tlakem.
Doktoři nařídili klid, ale kde ho vzít, když jsou doma tři neposedné vnoučata?
Angelina prý děti vychová sama, já jen vaření, krmení, převlékání, uklízení, čtení pohádek, venčení a chystání domácnosti pro příchod synka s manželkou!
Vychovávat, trestat nebo něco učit to mi bylo zapovězeno.
Veškerý volný čas až když děti spaly a byl uklizeno, umyto, vyžehleno.
A když jsem si jednou postěžovala, že už na tři děti nestačím, že jsem stará, Kolínek mi povídá: Mamko, pohyb je život, stejně všechno zbožňuješ! Děti pod dozorem milované babičky, my můžeme vydělávat, prostě rodinné štěstí.
Na začátku léta odjela rodina k moři a mě nechali s dětmi doma, myslela jsem, že to nepřežiju.
Ne, vnoučata miluju, ale byla jsem vyřízená. Tak jsem jim oznámila, že jedu k přítelkyni na chatu.
Dny jsem trávila toulkami po městě, v muzeích nebo v parku.
A kde jste spala? ptaly se holky.
Paní Ivana se usmála: V noci sedím u řeky na lavičce. A dnes jsem zavítala ke svému teď už bývalému domu, vystoupala na střechu. Kolínek mijil schovávačky právě tady, napadlo mě, že bych tu přečkala noc.
To je šílené, zalomily ruce holky.
Nakonec ji přemluvily, ať s nimi jde na návštěvu k Lence.
Panebože, Lenko, vy jste to tu celé proměnila! Taková nádhera. Ach, jak lituju, že jsem kdysi poslechla Kolínka a Angelinu… Ale prosím, nemyslete si
Víte co, paní Ivano, pojďte k nám! Bydlete tady, pokoj navíc mám, vyhrkla Lenka.
Ale to přece nejde
Jde! A navíc vložila se do hovoru Katka: A co peníze z bytu? Promiňte, že se ptám
Katka je právnička, nebojte, nekouše, mrkla Lenka.
No, Kolínek mi slíbil polovinu uložit v bance, druhou si nechal. Samozřejmě to šlo na děti.
Za to byste si mohla koupit malý byt, třeba i tady, Katka zamyšleně.
A my vám pomůžeme s rekonstrukcí! dodala Lenka.
Ivana se bránila, ale holky byly silnější.
Za měsíc se Ivana stěhovala do nového, menšího bytu – a navíc ve starém známém domě.
Co přesně Katka vyřídila Kolínkovi v práci, zůstane záhadou, ale několikrát se omlouval a kroutit se, že prý kdyby to mamka řekla včas, mohli si to doma vysvětlit Angelina se urazila, přestala s tchyní komunikovat.
Vnoučata si rozvrhla návštěvy u babičky, až i Angelina časem rezignovala a děti rádi chodili do školky.
Lenka si s Ivanou navzájem chodily na návštěvy nebo si vyšly do galerie, muzea či na kafe.
Já až budu stará, z bytu mě nikdo nedostane, to už radši budu čarodějnice v paneláku, smála se Katka.
Naprostý souhlas, dodala Lenka.
Dobré ráno, moje zlaté!
Díky, že jste tu se mnou!
Objímám vás na dálku!