Těžký člověk
Proboha, Jirko! Ty jsi ale opravdu těžký člověk! S tebou je to fakt na nervy! Proč prostě nemůžeš udělat to, oč tě prosím, že?
Mladá žena, která svého muže káral snesitelně i nesnesitelně, byla krásná. Vlastně přímo okouzlující! Dlouhé nohy, tmavě modré oči a postava snů, za kterou by v parku pod Petřínem otáčeli hlavy i ti, co už mají obrácený jednu páteřní plotýnku.
Manžel naopak patřil mezi výjimečné antikanony. Skoro o hlavu menší než manželka, připomínal spíš soudek na pultě v pivnici U Bulovky. Dlouhé ruce, krátké nohy a nad čelem plenící se ustupující vlas. Jediné, co na něm bylo opravdu krásné, byly oči živé, pronikavé, inteligentní, trochu ironické pohledy, jakých je v republice poskrovnu. O to podivnější bylo spatřit tenhle pár společně: Rozmazlená krasavice a on, který do ní skrz naskrz viděl
Byli jako česká verze Héfaista s Afroditou, pouze místo kladiva měl pán v náručí většinu času dítě.
Malá holčička byla otci tak podobná, že by si nikdo netroufl zapochybovat tohle je Jirkova dcera. Po mamince měla pouze barvu očí a bohatou měděnou hřívu. Kudrliny tak neposlušné, že jejich matka to po pár zoufalých pokusech vzdala. A tak se pětiletá Kačenka proháněla po chodbách hotelu jako zrzavý blesk a chvílemi se ohlížela, jestli za ní funí táta.
Kristýno, jestli chceš fakt na ten výlet, tak si jeď. Ale Katy je na to malá. Je vedro, pojede se daleko, stejně se rozbrečí a bude tě nervovat. Víš to sama!
A ty k čemu tedy jsi, Jirko? Přijela jsem sem s manželem! Ani tady nemám klid! To je ti jedno? Ty vůbec nic necítíš?
Kristýnin hlas přehopsal do hysterických výšin a Kačka se ještě pevněji schoulila u tatínka na krku.
Ale prosím tě, miláčku! Samozřejmě, že tě žárlím! Jirka se pousmál a pohladil dceru po hlavě. Co kdybychom vymysleli něco jiného? Chtěla bys radši projížďku na lodi nebo jít na potápění? Co ty na to?
Chci pyramidy! odsekla Kristýna a jízlivě se odvrátila. Nechceš? Fajn! Pojedu sama!
Scénář hádky byl důkladný, Jirka už jen pokrčil rameny a pozoroval, jak si manželka odchází k bazénu, zapomínajíc naprosto na všechno včetně manžela i dcery.
K takovému chování Kristýny byl Jirka zvyklý. Žili jako většina párů v okruhu dobře situovaných známých. On úspěšný, věčně v zápřahu, ona krásná, mladá, zvyklá, že se pro ni všichni můžou přetrhnout.
Jak zrovna on skončil v kategorii populární manžel, chápal Jirka jen zhruba. S ženami mu to nikdy moc nešlo a vzhled přitom nehrál žádnou roli. Problém byl úplně někde jinde. Jirka si s ženami rozuměl jen v kanceláři nebo na obchodní schůzce. Tam nebyl problém byl galantní, vtipný, konverzace mu šla. Ale jakmile se zamiloval, měnil se v popleteného kluka. Netušil, co s rukama, co říct nebo jak upoutat. To bylo tak útrpné, že s pokusy o vztahy po čase praštil. Pracoval, jezdil za mámou na chatu do Jizerských hor a byl smířený, že možná zůstane starým mládencem z přesvědčení.
Ojedinělé schůzky jen tak pro formu a pro zdraví, jak ráda říkala Jirkova máma, byly jediným zpestřením.
Všechno by šlo tím tempem až do důchodu, kdyby nezasáhla Jirkova máma, paní Inka, která se rozhodla, že už je čas na vnouče.
Jirko! Dost jsem se na tebe dívala samotného. Sám se neoženíš! Potřebujeme dohazovačku!
Koho že? Jirka se zakuckal čajem s malinovým domácím džemem na verandě chaty, kde matka žila, a polil si půlku saka.
Zase sis zničil věc konstatovala Inka a přeměřila si syna. Jirko, ty jsi skvělý člověk! Chytrý, civilní, úspěšný, ale komu to kromě mě pomůže? Nikomu! A to je špatně. Jirka, máš, o čem jiní ani nesní, ale šťastný nejsi. Vidím, jak koukáš po dětech od Marušky. Ta je sice nešikovná, ale máti výborná. A já miluju ta prťata jako vlastní, ale sním, že budu držet svoje vnouče na ruce. Nebo aspoň, že si pochováš vlastní dítě. Pak poznáš, co je štěstí! Tvářila jsem se, že život je dům ale všechno pomine, jen živé je věčné! Rozumíš mi?
Jo, mami, chápu. Ale k čemu dohazovačka?
K tomu, že sám nikoho nikdy nenajdeš! Neumíš to! Odpusť, ale musím ti to říct. Neměla jsem tě rozmazlovat. Najdeme odbornici! Piš si!
Co jako?
Všechno, co chceš! Popiš ideální partnerku!
Mami, nech toho je to blbost!
Ani nápad! Dej sem papír! Tak jaké má mít oči?
Ten večer vydrželi až do tmy. Jirka věděl, že od mámy neunikne, tak prostě odpovídal, přičemž v duchu si říkal, že vyšetřovatelství je fakt ženská profese. Máma z něj vytahala úplně všechno sny, strachy, zámlky i touhy. A byl fakt překvapený, co se na tom papíře nakonec vyklubalo.
Taková vůbec neexistuje.
Uvidíme! utnula rozpravu Inka a schovala popsaný papír.
Nevěstu mu našla. Kristýna byla přesně ta, jakou si Jirka popsal. Vnějšek dokonale seděl. Co do duše a charakteru? No, to bylo potřeba rozklíčovat až v manželství.
Brzy přišel na to, že to byla vlastně dohoda. A vůbec, zjistil, že to není až tak neobvyklý model. Kristýna rozhodně neplánovala sedět doma a vařit knedlo-vepřo. O svého manžela neměla zas tolik valný zájem řešila samo sebe. V prostorném domě, který Jirka koupil po svatbě, měli oddělené ložnice prý při jeho chrápání neusne. Chrápal, nechrápal koho to zajímá? Pro někoho, komu položil svět k nohám, by zvládl cokoli.
Kristýna odmítala mít dítě, ale pochopila, že i potomek je součástí smlouvy, tak požádala o odklad.
Jsem mladá, svět jsem neviděla. Zařiď mi to, miláčku.
Jirka souhlasil. Cestovali, potkávali přátele, budovali život a nějak se to dalo přežít.
Narození Kačky rodinu na čas zklidnilo. Jirka byl dojatý, spěchal večer domů, aby s dcerkou trávil čas. Vadilo mu snad jen, že Kristýna byla jako matka taková no, jak to říct vlažná.
Kojit já nebudu! A pak běhat na plastiku kvůli prsou? Ani náhodou! Najdi chůvu nebo dáme Kačce Nutrilon. Spousta dětí na tom vyrostla, dokonce jsi byl taky na UM, říkala tvoje máma. A hele, jaký z tebe kousek!
Kristýnu nepřesvědčila ani její máma, ani Jirka. A tak Kačka radostně cucala lahvičku a Jirka hledal chůvu.
Za chvíli asi vyju! Sedět zavřená s řvoucím dítětem, to není sranda! Ty si v práci klidný, lidi kolem, já tu šílím! Chceš, abych dostala depku? bědovala Kristýna.
Kristýna její máma, paní Naďa, když slyšela, že Jirka shání chůvu, prudce protestovala.
Proč? Chápu, tvoje máma učí, nemá čas, ale já můžu být babičkou. Cizí ženská doma to ne!
Jirka návrh přivítal s úlevou. První pořádná hádka.
Mně tu máma chybí?! Bude mi dávat rady? Děláš si srandu? Myslela jsem, že mi chceš pomoci! Jirko! Proč to s tebou je vždycky tak těžké? Ty mě vůbec nemáš rád!
Mám! Ale mám rád i Kačku! Ty k ní moc ani nechodíš! Aspoň ať má někoho, kdo ji skutečně miluje!
To byla pravda pravdoucí. Péče Kristýny o dítě se omezovala na to, že Kačka měla nejlepší hračky, krásné šaty a dětský pokoj, který Kristýna předváděla na návštěvách svým kamarádkám jako turistickou atrakci. Kačka ovšem spala od první noci v pokoji u táty postýlka, komoda na pyžama, krabice na hračky.
Já mám svou dceru ráda! Jak to umím! poprvé od svatby Kristýna opravdu poplakala, ale Jirka nelitoval.
Tvoje maminka tu zůstane. Bude na Kačku dohlížet, když já budu pryč. Jakmile mi řekneš, že s dcerou ráda trávíš čas, změníme to. Zatím to zůstane, jak jsem rozhodl.
Kristýna po úvaze uznala, že tichý mír je lepší než bouřka, a že její máma je nejlepší možnost, jak zase získat trošku svobody.
Naďa se přistěhovala a pro Kačku se stala hvězdou číslo dvě. S mámou se vídala povinně, jak se patří, ale jak mohla, utíkala za tátou nebo babičkou. Věděla, že u nich je láska samozřejmost.
Tak rodina žila a Kačka rostla. Nejdřív baletní školička, pak soukromá školka, kam ji babička vozila svým dost starým fábií. S rodiči navštívila půlku Evropy a cestování jí bylo běžné vždyť byla s těmi, kdo ji měli rádi.
Tahleta dovolená nebyla ničím výjimečná, dokud nepřišla horečka a Kačka si nezačala stěžovat na bolest hlavy.
A je po dovolené! přecházela Kristýna nervózně pokoj, zatímco Jirka telefonoval doktorovi.
Kristýno, mluvíme o KAČCE, ne o tobě! Má horečku, je jí zle!
Dětská rýmička. Neměla jsi jí tolik dávat zmrzlinu! Já to říkala! Pořád jsi jí rozmazloval, tak co čekáš! fňukla Kristýna. Teď co?
Počkáme na doktora.
Jirkův hlas zněl tak důrazně, až se Kristýna radši stáhla.
Lékař nic dramatického neshledal.
Přetažení. Klid, spánek a bude dobře.
Jakmile ale doktor odešel, Jirka vydal nekompromisní rozkaz.
Letíme domů.
Proč? Kristýna zalomila rukama a téměř se rozbrečela. Doktor říkal, že je to v pohodě!
Nebudu to riskovat. Nelíbí se mi její stav. Pětileté dítě nemá bezdůvodně bolesti hlavy. Lecos říct už umí. Letíme domů, Kristýno! Bal se!
Vyšetření v pražské nemocnici dalo Jirkovi za pravdu. Život se zastavil, napnulo se napětí.
Jedna klinika, druhá, třetí. Kačce sice nebylo líp, ale nemoc se aspoň nezhoršovala, což byla výhra. Jirka odstavil firmu na bok a trávil u dcery celé dny. Kristýna seděla občas u postele, ale i největšímu naivkovi by došlo, že to, co je na pohovce, je pouze dekorace. Lékaře odháněla slzy, ale když chtěli vědět něco o dítěti, odkazovali na otce.
Pravda byla smutná: Kristýna o dceru upřímně neměla starost. Chápala jen tolik, že lékaři dělají, co můžou, a že ona to neovlivní. Chyběla jí dovolená, chyběla jí svoboda. Neměla ráda nemocniční smrad, ačkoli šlo o nejlepší kliniky, které si Jirka mohl dovolit.
Zlom nastal, když zjistila, že Jirka prodává jejich dům.
Proč to děláš? Dochází ti peníze?
Ano.
Odpověděl tak samozřejmě, až Kristýnu zarazil.
Proč? Přece máme peněz dost
Měli jsme. Ale, zlatíčko, léčba je drahá. Kačka potřebuje operaci v zahraničí. Takže prodám všechno dům, firmu, klidně i auto. Udělám cokoliv pro zdraví našeho dítěte!
A já? Jak já? Kristýna tiše plakala, protože dobře věděla, co manžel řekne.
Ty? Vidím, jak jsi z toho na nervy. Dávám ti svobodu. Dostaneš potřebné peníze, auto, byt ve městě. Ale budeš chodit ke Kačce do nemocnice alespoň dvakrát týdně a poletíš s námi na operaci. Jakkoliv jsi sobecká, jsi její matka! Dokaž trochu citu, ať si můžu aspoň myslet, že ti není lhostejná!
Jirka poprvé ztratil trpělivost. Byl vyděšený, ruce se mu potily strachy. Všechno, na čem mu v životě záleželo, leželo právě teď za dveřmi pokoje, kde stáli a hádali se. A v tu chvíli věděl, že ho s touhle ženou váže už jen dítě.
Stačí! Jdi se opláchnout a před Kačkou se usměj. Dostaneš vše, co potřebuješ, ale teď ti začne splácet! Rozumíš? Tak běž, Kristýno! A ať to nemusím říkat podruhé!
Co se změnilo na tomhle malém, trochu úsměvném muži, na kterého Kristýna celý život hleděla z výšky? Nevěděla by, co říct. Zdálo se jí, že Jirka jakoby vyrostl narostla mu ramena a teď se nad ní tyčil jako skála, o kterou se rozbijí všechny bouřky. Ale ti, které skála chránila, nemuseli mít strach
Kristýna mlčky zamířila chodbou. Neviděla, jak Jirka otevřel dveře do pokoje a jak zrzavá hlavička malé Kačky na polštáři zvedla oči.
Tati
Naďa, sedící u postele, vstala a s knihou v ruce vyšla za Jirkou.
Jirko, mohu tu zůstat?
Ale paní Naďo, vždyť proč byste nemohla? Jirka ji objal. Děkuju! Nevím, co bych si bez vás počal.
Je mi to líto, Jirko! Vím, že je všechno moje vina. Nevychovala jsem Ale byla krásná holčička, uměla vždycky přesně říct to pravé A teď nevím, kdy se to zlomilo Neviděla jsem, co se děje Jak jsem ji mohla ztratit?
Kdyby člověk věděl, kde spadne, podrazil by si slámu… Já taky ne! Jak to nepokazit s Kačkou?
Připravuj slámu předem, Jirko řekla Naďa a utřela slzy. Tak, dost už! Ještě aby nás Kačka viděla ubrečené a byl zoufalec! Uložím ji, a ty zaběhni do krámu pro zmrzlinu. Dnes skoro nejedla, tak aspoň trošku se potěší. A Jirko, dej Kristýně čas. Uvidíme. Já tomu chci věřit
Kačka šla na operaci po pár měsících. Inka dala výpověď a letěla s Jirkou a Kačkou, aby pomohla a byla jim nablízku.
A dalšího půl roku už se Kačka vracela domů s tátou a babičkami. Kristýna zůstala v Německu.
Dva roky rehabilitací Naděje střídavě plápolala a šramotila jak ztracený plechový hrnek, ale nezhasla úplně až jednoho dne doktor sundal brýle, promnul si kořen nosu a usmál se na Jirku:
Dali jsme to!
A život se znovu rozběhl, trochu klopýtl, ale našel si svůj nový směr.
Kristýna se v Kaččině životě objevila zase až v den jejích patnáctin. Pořád krásná, elegantní, téměř stejná. Políbila Naďu, kývla na Jirku, prodírala se hosty za dcerou.
Dcerunko
Stejné modré oči, jen s drsnější linkou, si ji pozorně prohlédly.
Mami
Kristýna se rychle rozmluvila, chtěla vysvětlit všechno neříkající a jen jí samotné srozumitelné, ale Kačka ji zarazila.
Nespěchej. Uklidni se. Teď ne. Promluvíme si jindy.
Ale já jsem chtěla
Vím. Počká to. Teď ne.
Kačko, prosím
Dobře. Pojď za mnou.
Kačka kývla na hosty, odvedla matku do pracovny otce, odstrhla těžké závěsy, sedla si s nohama na parapet a pokrčila rameny:
Poslouchám tě.
Bohužel jsi celý táta
Cože, jsem taky takový těžký případ?
To jsem nemyslela.
Ale já jo. Ano, jsem. Ale víš co? Ten, kterého jsi měla za nic, kterého jsi opustila a zranila, za celou tu dobu na tebe slovo špatného neřekl. Ani jednou! Nevodil si domů žádnou ženskou, nechtěl mě trápit. Ani se s tebou nerozvedl. A pořád tvrdil, že mám mámu i když jsi tu vlastně nikdy nebyla. Víš, co ti řeknu, mami?
Co? Kristýna téměř šeptala, hleděla na dívku, kterou vlastně moc neznala. Hlas měla kovový, úplně jako táta, když už to bylo na doraz. Stačilo by říct jedno slovo navíc a Kačku by vídat nemusela.
Táta mě učil odpouštět. Nevím, jak mi to jde. Ale jsem jeho dcera dotahuju věci do konce. Nemám moc chuť s tebou navazovat vztah. Nechybíš mi. Mám tátu a babičky, co potřebuji, mi dávno vysvětlily ony. Ale kvůli tátovi ti dávám šanci dozrát v člověka, mami.
A předtím jsem byla kdo?
Kdovíco panenka, krásný obal, bez citu Tvrdé? A co čekáš? Pamatuju si, jak jsem v nemocnici usínala u babičky a držela ne tebe, ale tátu za ruku. Pamatuju tu hroznou růžovou čepici na mojí holé hlavě, smály jsme se tak, až jsem nestihla na záchod. Tebe tam tehdy taky nebylo Pamatuju si nástup do první třídy, o rok později. Babičky se mnou dělaly úkoly, protože táta pracoval do noci. Babička Naďa mi šila baletní sukýnku, i když věděla, že už nikdy nevystoupím. Tancovala jsem doma, ovačnější potlesk neměl ani Národní. A babička Inka mi přivezla celý kufr barev malujeme spolu každé léto dodnes. Tuhle jsem věnovala tátovi, vyhrála s ní výstavu. A ty jsi nikdy nebyla nablízku…
Ale teď jsem tu
Proč? Proč ti nevěřím? zamumlala Kačka, kreslíc prstem na skle. Pod oknem čekal Jirka, mávla mu a otočila se zpět. Nevíš? Ani já ne Ale zkusím ti šanci dát. Uvidíme, co předvedeš. Jestli mi dokážeš, že tě potřebuju, možná tě i odpustím. Prozatím vítej. Dort bude za hodinu, já musím za hosty. Promiň.
Kačka sklouzla z parapetu, narovnala závěs a ve dveřích se ještě otočila.
Co, mami, těžká jsem?
Kristýna se na dceru dívala, napjatá mezi obavou a nadějí.
Fajn! Tak to jsem opravdu po tátovi! To je nejlepší kompliment, co jsi mi mohla dát. Asi jsem připravená to promyslet. Zatím ahoj!
Zrzavé kudrny zmizely za dveřmi, Kristýna došla k oknu a přiložila ruku na chladné místo, kde její dcera nechala otisk prstů.
