Ošetřovatelka pro manželku: Jak se Lída v touze po lepším životě stala pečovatelkou, zamilovala se d…

Dobré zprávy

Ošetřovatelka pro manželku

Jak to myslíš? připadala mi ta slova jako ozvěna. Kam že mám odejít? Proč? Kvůli čemu?
Ale prosím tě, nebudeme dělat scény. Petr se ušklíbl. Co na tom nechápeš? Už se tu o nikoho starat nemusíš. Kam půjdeš, je mi vážně jedno.
Petře, zbláznil ses? Vždyť jsme přece plánovali svatbu
To sis vsugerovala ty sama. Já tohle nikdy neříkal ani neplánoval.

Ve třiceti dvou jsem si konečně řekl, že musím začít nový život a odejít z naší malé vesnice.

Co bych tu taky dělal? Poslouchal neustálé máminy výčitky?

Pořád mi nemohla odpustit, že jsem se rozvedl. Jak jsem mohl přijít o ženu?

Ale ta Kateřina za to nestála alkoholička a věčně na útěku! Jak jsem si ji mohl před osmi lety vzít?

Rozvod mě vlastně ani moc nemrzel naopak, nějak se mi ulevilo.

Jenomže s mámou jsem se kvůli tomu stále hádal. A ještě jsme se dohadovali kvůli penězům, které nám zoufale chyběly.

Nakonec jsem si řekl, že zkusím štěstí v Hradci Králové tam se spousta věcí změní k lepšímu!

Moje spolužačka Danča už je pět let vdaná za vdovce.

Nevadí, že je o šestnáct let starší a není žádný fešák. Má byt a peníze.

A já přece nejsem horší než Danča!

No konečně! Probral ses! dala mi Danča za pravdu. Zabal to a na pár dní můžeš být u nás. Práci spolu najdeme.

A nebude ti vadit tvůj Martin? pochyboval jsem.

Ale kdepak! Udělá, co řeknu. Neboj, zvládneme to!

Nakonec jsem zůstal jen dva týdny. Jakmile jsem si něco vydělal, pronajal jsem si pokoj.

A asi po dvou měsících jsem měl neuvěřitelné štěstí.

Co tady takový chlap jako vy vůbec dělá na trhu? zasmál se jeden můj stálý zákazník, Eduard Novák.

Ty stálé jsem už znal jménem.

Venku je zima, hlad, ale musím si nějak vydělat, odpověděl jsem mu.

A trochu vtipně dodal:

Nebo mi snad nabídnete lepší práci?

Eduard nebyl můj vysněný muž. Byl o dvacet let starší, s lehkou pleškou a ostře sledoval okolí.

Sebevědomě si vybíral zeleninu, platil pečlivě do poslední koruny. Oblečený byl výborně, měl drahé auto žádný bezdomovec to nebyl.

Prstýnek měl, takže jako ženicha jsem ho nebral vážně.

Vidím, že jste zodpovědný a pořádný člověk, přešel ihned na tykání. Už jste někdy pečoval o nemocného člověka?

Ano. Souseda po mrtvici. Jeho děti bydlely daleko, nestíhaly se o něj starat, tak požádaly mě.

Výborně! zaradoval se Eduard a nasadil smutný výraz: Moje manželka, Ivana, měla taky mrtvici. Lékaři moc šancí nedávají. Vzal jsem ji domů, ale nemám čas o ni pečovat. Pomůžete? Zaplatím vám, jak se sluší.

Dlouho jsem nepřemýšlel. Lepší je teplý byt a starat se o nemocnou, než v zimě stát deset hodin na trhu a poslouchat vrtochy zákazníků!

Navíc Eduard nabídl, abych u něj bydlel, takže jsem ušetřil za nájem.

Mají tam tři oddělené pokoje! Místa tolik, že bys tam mohl hrát fotbal! chlubil jsem se Danče. Děti nemají.

Matka Ivany je taky kapitola sama pro sebe, v osmašedesáti se snaží vypadat na třicet. Nedávno si našla mladšího muže a věčně není doma. O nemocnou se nemá kdo starat.

Je na tom špatně?

Bohužel Jen leží a skoro nemluví. Asi už se z toho nedostane.

A ty jsi z toho snad rád? zamžourala podezřívavě Danča.

To ne, podíval jsem se jinam, ale kdyby Ivana odešla, Eduard by byl volný

Zbláznil ses, Štěpáne? Přeješ někomu smrt kvůli bytu?!

Nikomu nic nepřeju, jen si nehodlám nechat utéct šanci! Tobě se dobře mluví máš se jako prase v žitě!

Tenkrát jsme se hodně pohádali, proto jsem Danče poprvé o mém románku s Eduardem řekl až za půl roku.

Nemohli jsme bez sebe být, i když on manželku neopustí takový on není! prostě budeme jen milenci.

A to se tady vodíte, zatímco za stěnou Ivana bojuje o život? opáčila Danča. Nevadí ti to, nebo ti už zatemnily oči jeho peníze jestli vůbec nějaké jsou?

Stejně od tebe nic milého neuslyším! urazil jsem se.

Znovu jsme přerušili kontakt. Necítil jsem se moc provinile (maximálně trošičku).

Všichni mají plnou hubu morálky! Sytý hladovému nevěří tak to je. Rozhodl jsem se zvládnout to i bez kamarádky.

O Ivanu jsem pečoval s maximální zodpovědností. Po začátku vztahu s Eduardem jsem navíc zvládal i všechny domácí práce.

Chlapovi je třeba nejen v posteli vyhovět, ale i uvařit, vyprat, vyžehlit mu košile, vytřít podlahy.

Myslel jsem, že je Eduard spokojený i já jsem byl.

Dokonce mi ani nevadilo, že už mi za péči o Ivanu přestal platit. O čem mluvit o penězích, když jsme skoro jako manželé?!

Eduard mi dával peníze na jídlo, na ostatní už taky, rozpočet jsem vedl sám, občas jsem si ani nevšiml, že ledva vystačím.

A přitom jako vedoucí výroby měl dobrý plat. Ale vyřešíme to až za svatby.

Po nějaké době mezi námi už láska nebyla tak vášnivá a Eduard domů tolik nespěchal, přičítal jsem to jeho únavě z péče o ženu.

Proč je tak unavený, když za ní přijde ledva jednou denně na minutku, nedokázal jsem pochopit, ale stejně mi ho bylo líto.

Přesto jsem nečekal, že budu tolik plakat, když Ivana zemřela.

Půldruhého roku jsem jí obětoval ani nevím, kam se ten čas poděl. I pohřeb jsem organizoval já Eduard neměl sil.

Na to, že mi na to dal peníze jen tak-tak, jsem se snažil zajistit vše důstojně. Nikdo na pohřbu proti mně nic nemohl říct.

Dokonce ani sousedky, co na mě kvůli vztahu s Eduardem koukaly skrz prsty vesnice není velká a všechno se ví. Tchyně byla také spokojená.

O to víc mě šokovalo, co mi Eduard řekl.

Jak asi chápeš, tvoje služby už nejsou potřeba. Dávám ti týden na vystěhování, prohlásil věcně deset dní po pohřbu.

Co to má znamenat? Kam mám jít? Proč?

Prosím tě, žádné scény. Není se tu už o koho starat. Kam půjdeš, je mi jedno.

Petře, vždyť jsme plánovali svatbu?..

To jsi plánoval ty. Já nikdy nic takového neřekl.

Druhý den, po probdělé noci, jsem se znovu pokusil s Eduardem mluvit. Opakoval přesně stejná slova a nutil mě, ať se urychleně vystěhuju.

Moje snoubenka chce před svatbou předělat byt, pronesl.

Snoubenka? Kdo?

Není to tvoje věc.

Tak fajn, odejdu. Ale nejdřív mi zaplatíš za práci! Ano! Nedělej překvapeného!

Odměnu měl slíbenou 40 000 Kč měsíčně, dostal jsem ji jen dvakrát. Tedy mi dlužíš 640 000 Kč.

To si umíš rychle počítat! uchechtl se. Jen si nech zajít chuť

Jasně! A ještě mi budeš platit za domácí práce. Nechci všechno, ale půl milionu a pak se rozloučíme jako lodě na moři!

A co když ne? Půjdeš k soudu? Smlouvu nemáš.

Řeknu to paní Tereze Hlaváčové. Vždyť ti ten byt koupila.

Věř mi, po mém vyprávění budeš i bez práce. Sám dobře víš, jak je tvoje tchýně přísná.

Eduard zbledl, ale rychle se ovládl.

Komu bys to vyprávěl? Smiř se a odejdi.

Máš tři dny, miláčku. Nebudeš platit, bude ostuda, zabalil jsem věci a šel do hostelu. Něco málo jsem za tu dobu ušetřil.

Čtvrtý den jsem Eduardovi zavolal. Odpověď žádná, tak jsem šel do bytu. A měl jsem štěstí byla tam i paní Tereza.

Podle Eduardova výrazu mi bylo jasné, že platit nebude, tak jsem vše řekl tchýni.

To jsou nesmysly! Je zmatený! Nevím, co věřit, rozčílil se vdovec.

Na pohřbu jsem už něco slyšela teď mi je všechno jasné, probodla ho Tereza pohledem. Doufám, že i tobě je jasné, že byt je pořád můj?

Eduard ztuhl.

A pokud tu budeš za tři dny, dostaneš výpověď. Platí to pro oba.

Tereza už odcházela, ale u mě se zastavila.

A ty, Štěpáne, si nemysli, že dostaneš nějakou odměnu. Táhni!

Vyletěl jsem z bytu jako šíp. Takže, peníze neuvidím. Musím zpátky na trh nějak se uživím.

Lekce z toho je jasná: Někdy člověk myslí, že chytí štěstí za pačesy, ale nakonec najde jen NOVÝ začátek na starém místě. A možná trochu víc sám sebe.

Rate article
Add a comment