Ty jsi fakt tvrdý chlap, Václave Dvořáku! Není divu, že ti tu říkáme Samotář! K smíchu tě člověk nedostane. Když se na tebe někdo jen podívá, naháníš hrůzu. Co se s tebou stalo, že tě život vůbec netěší?
Božena ještě něco drmolila, ale Václav už ji neposlouchal. Mlčky vzal nákup z malého obchůdku jediného v celé vsi a vyrazil ke dveřím.
Kristýna, tvoje, přijela k mámě o víkendu. Přivezla i kluka. Slyšíš mě, Václave? A co když je to fakt tvoje dítě? Stejně bude lítat po světě bez táty? Jen se na něj podívej, je ti podobnej!
Ta slova ho zastihla mezi dveřmi a málem zakopl o nízký práh. Ale neotočil se. Nač taky? Do hadrů kolem minulosti se mu nechtělo. Každý stejně ví, co chce, a co neví, to si domyslí. A hlavně tohle je věc jeho a Kristýny, cizím není co strkat nos.
Horké dubnové slunce ho polilo světlem, donutilo přimhouřit oči. Těžká víčka spadla a tvář se rázem změnila v kamenou masku. Václav udělal krok, druhý a vtom dětský hlas:
Pozor!
Chlapec přiběhl ke schodům obchodu a rychle vzal do náruče dva štěňata, která se tam motala.
Hlavně je nezašlápněte, prosím vás!
Měl nos trochu odřený, tmavé oči s těžkými víčky, uši zřetelně nápadné jako Václavovy. Podoba tam byla, mluvili pravdu, všichni ty sousedky. Jenže Václav dobře věděl, že tenhle kluk, co teď na něj tak pozorně kouká, jeho syn není. Příbuzný, to ano, ale ne jeho vlastní.
Nechcete jedno štěně? Koukejte, jaký má tlapy! Bude z něj pořádný vlk!
Václav pokývl odmítavě hlavou, prošel kolem a vešel do nejbližší uličky, i když vůbec nepotřeboval tamtudy. A síla ho opustila. Opřel se o vysoký plot u Smutných, zhluboka lapal po dechu a nechápal, jak vůbec má ještě žít.
Proč zas přijela? Proč přivezla toho kluka, který by mohl být jeho synem, kdyby bylo všechno jinak? Že by ji ten Ota přece jen nechal?
Myšlenky se hnaly jedna přes druhou, srdce v šíleném rytmu. Pamatovalo si ten starý bol, a zapomenout nešlo, přikázat si dost. I když by měl.
Rozhostilo se ticho, když klikla vrátka a zpod hlavy vyhlédla Libuše Smutná, překvapeně zvedla obočí a rychle přišla k Václavovi.
Venco! Co je ti? Pojď, pomůžu ti! Nebo mám volat Jirku?
Pohladila ho teplou rukou po ramenou, až Václav otevřel oči.
Nech to být, Líbo. Dík, už to bude dobrý. Jen si na chvíli sednu
Kam že bys šel, neštěstí jedno! Opři se o mě! Hezky zvolna, krok za krokem. No vidíš, to je ono! Těžkej jsi, člověče! Venco, srdce si musíš šetřit! Pak všichni všecko svedou na mě, že jsem na tebe nedala pozor. Jseš můj pacient, nezapomeň! Teď ti změřím tlak, píchnu ti injekci, a budeš fit, jak okurka ze záhonu. Tak pojď!
Nohy se mu pletly, ale Líba byla silná. Skoro ho dotáhla k sobě na dvorek, kopla do vrat, aby se přivřela, a zavolala:
Jirko! Pojď mi rychle pomoct!
Václav si další chvíle vybavoval jen matně. Probral se na gauči v Líbinu obýváku. Něco těžkého mu leželo na prsu a chvíli se lekl, že přišel infarkt. Ale když otevřel oči a spatřil šedivou huňatou kočku a chumel koťat, slabě se usmál.
Naše Míca pozná dobré lidi, to si piš. Když k tobě přitáhla své mladé, něco v tobě je, Venco. Jinému by tak nevěřila.
Líba odložila na stůl sešity svých dcer, ve kterých předtím kontrolovala úkoly, a běhala starostlivě kolem Václava.
Tak, už je to lepší. Pulz klidnej… Neděs mě tak příště, Venco! Ty silnice jsou samý bláto a sanitka by sem beztak nejela. Co tě to napadlo, takhle se trápit? Umírat? To máš ještě spoustu práce před sebou.
Jakou já mám práci, Líbo? Jenom ta Zorka a Azor. To je všechno.
Krávu máš parádní, to je fakt. Potřebuje tě. Jestli začneš marodit, co s ní?
Teprve teď si Václav uvědomil, že okna jsou zatažená a svítí lampa.
Kolik je hodin, Líbo?
Je pozdě. Nikam tě dnes nepustím. Přespíš u nás. Zorku jsem cestou potkala, je v pořádku.
Líba se usmála a šla do kuchyně, cestou objala manžela, Jirka si sedl vedle Václava.
Je ti zle?
Je. Vlastně nevím, co se to se mnou děje.
Já myslím, že za to může Kristýna.
Nedrásaj mi duši, Jirko. Václav se odvrátil, ale narazil pohledem na upřené zelené oči Míci.
Vidíš, i kočka to na tobě pozná. Jirka se usmál, podrbal Mícu za uchem. Zvířata jsou chytřejší jak my. Netuší hlavou, ale cítí srdcem. Ty všechno boucháš v sobě, a taky kolik toho ještě sneseš? Jasně, že se s nikým neradíš, všechno zvládáš sám. Ale vidím, že je ti ouzko. Jako ona, co si přitáhla všechny koťata, aby ti pomohla.
Tobě není do mých věcí, co?
Těch mám dost. Ale když jsi přišel pomoct ty mně, neptal ses. Teď zkusím pomoci já tobě. Jestli to bude k něčemu, bude mi líp.
A jak bys chtěl pomoct, Jirko?
Moje babča říkala, že někdy je dobrý trápení jen tak vyklopit. Buď někomu, nebo na zahradě do díry. Hlavně nev sobě! Jinak tě sežere. Ty už toho snášíš moc dlouho. Já se neptal, když jsi žil v tom svým domku u lesa, ale jak tě dnes viděl Líba už není na co čekat. Samotář nejsi vlk. My jsme lidi. Žít ve dvou je lehčí. Známe se odjakživa! Přišel jsi k nám do školy v sedmé třídě, že?
V sedmé už je to doba.
Neuvěřitelné, kolik let to je. Člověk se na všechno dívá zpovzdálí, a když přijde průšvih, rozuteče se stranou. Odpusť, že jsem se dřív nestaral. Ber to jak chceš, ale vyslechl bych tě rád. I když neřekneš, nemysli, že bych na tebe zanevřel.
Vím… Václav natáhl ruku a pohladil tiché koťata na prsou. Co ti mám povídat, Jirko? Teď se stydím, jako chlap. Tohle by se mezi lidi nemělo tahat ven. Ale ty víš, jak moc jsem Kristýnu miloval. Všechno jsi viděl. Jak jsem za ní běhal už ve škole, po vojně první za ní letěl. Vedle mě jsi stál na svatbě. Všechno víš.
To jo. Jen nechápu, co se mezi váma přihodilo. Nic nechápu… Jednou jste byli šťastní, najednou se rozjela do Brna a ty se zbalil na samotu. Tvoje máma prodala krávu, brečela a nevěděla proč.
Nevěděla nic. Řekl jsem jí, že už Kristýnu nechci, a odstěhoval se. Málem mě za to s tátou zatratili…
Václave, všechno má kořeny. Proč odešla?
Václav mlčel, oči suché, i když uvnitř byl zoufalý. Všechno už dávno vyplakal, když bloudil nočním lesem.
Nevěřím, že by ti Kristýna byla nevěrná. To prostě není ona.
Václav těžce vydechl a na Jirku pohlédly jeho tmavé, až magické oči.
Viděl jsem to, Jirko. Na vlastní oči. Kdyby mi to někdo vyprávěl, neuvěřil bych…
Jirka zavrtěl hlavou.
Nechápu, fakt ne. Povídej.
Někdy je to všechno zamotané, Jirko. Lhala mi. Miluje jen mě, říkala, ale ve skutečnosti… Kvůli ní nemám teď nejen ženu, ale ani rodinu. Rodiče mě nepochopili a příbuzní se mnou nemluví. U nás se totiž chlap pozná podle síly. Jakou má cenu, když ho žena podvede? Žádnou…
Nesmíš hned klesnout na duchu. Co se stalo? Odjel jsi do města, ne?
Jo. Domlouvali jsme odbyt s mléčnou farmou. Kristýna mě do toho tlačila, znala koně, vše byla ona. Řekla, že ať do města jedu, sjednám smlouvy atd… Byla moje opora. A já věřil… Na dva měsíce jsem zmizel; mezitím zůstala doma, Ota s matkou bydleli u nás, pomáhali s domem.
Nikdo nic neříkal, já bych to zaručeně věděl, kdyby na ní něco bylo.
Nikdo nic nevěděl, protože všechno bylo doma v kuchyni. Kdo by taky nosil takové věci ven? Těžké je o tom mluvit, Jirko…
Jirka jen zíral, nevěřícně.
S kým?
S Otou, mým bratrancem. Přijeli a zůstali na půl roku, byli u našich, když jsme dostavovali dům. Mysleli jsme, že pak rodinu rozšíříme, dítě Kristýna chtěla, ale nedařilo se, nehonili jsme to…
Viděl jsem toho kluka… Pěknej je.
Věděl bych spočítat, kdyby byl můj, ale není.
Co jsi tedy viděl?
Vrátil jsem se najednou domů a oni byli v kuchyni. Ota ji držel v náručí, líbal ji. A ona nic…
Z kuchyně vykoukla Líba a řekla rozhodně:
Dost povídání, Venco. Dám ti injekci a vyspi se. Ostatní se nechá na zítra.
A Václav sotva stihl kývnout, padly mu slzy a usnul těžkým spánkem.
Jirka vyšel ven za manželkou.
Všechno jsi slyšela?
Slyšela.
No a co ty na to?
Půjdu si to vyřídit, Jirko. Nemůžou takhle oba dál žít v temnotě. Potkala jsem včera Kristýnu, ta už sama sebou není. Tohle se musí vyřešit. Srdce Vencovi už zle bije. S tímhle tempem nedožije Vánoc.
Líba si natáhla bundu a vyšla do noci. Jirka se zabalil do deky na schodek a zamyšleně pokuřoval. Život je zvláštní, pomyslel si. Člověk si říká, že už štěstí má nadosah, a ono frnk zůstane mu jen pírko.
Se Líbou si prošli své rodiče pryč, syn zemřel, holky přišly až téměř zázrakem. Líba se bála, po smrti syna své chyby jako lékařka nikdy nezapomněla. A s dvojčaty se smířila až za dlouho, pořád čekala nějakou katastrofu.
Když pak konečně Kalina zabouchla vrátky, vsta a šel naproti Líbě. Pod světlem u dveří uviděl její uplakanou tvář. S klidem ji objal.
Je to zlé?
Je. Lidi dokážou být horší než zvířata
Rozplakala se, jak malá holka, a svěřila se mu:
Je to Vencův syn, Jirko. Všechno mi řekla jeho teta, Tamara.
Jak se ti to povedlo?
Asi se bála, jak jsem kolem ní vlítla jako fúrie. Ale byla bych šla nejdřív za Kristýnou a ona mi řekla, že když je Venca tenkrát chytnul, už byla těhotná a jen neměla odvahu to sdělit, protože předtím měla tři potraty. Nechtěla mu přidělávat trápení. Jsou oba stejní, Jirko. Samotáři, jen si v sobě všechno dusí, slova nepoví, pak je to zle.
A Tamara?
Celou dobu jí žrala závist na vlastní sestru. Proto to zinscenovala, aby pomstila staré křivdy… O to víc, že za mlada měla zájem o stejnýho kluka, co si její sestra nakonec vzala. Sotva zůstala vdovou, vrátila se do vsi a chtěla bratrovi a jeho rodině ublížit.
Klasika. Odpustili jí?
Ne hned. Tchýně Tereza jí dala facku, pak oba brečely. Ale odpustí. U nás v rodině je srdce na pravém místě.
Vyčerpáním si Líba sedla, Jirka ji objal, společně se dívali, jak se svítá.
Pak vyšel Václav na zápraží, opřený o zábradlí, s očima oslepenýma jitrem.
Na schodech seděl chlapec, na klíně sevřené štěně.
Jste můj táta?
Hezké tlapy má, bude to silný pes, co myslíš?
Chlapec se na něj zadíval těma očima, ve kterých Václav viděl sebe. Nesměle mu položil ruku na rameno.
Jsem, Seržo. Jsem tvůj táta.
Tak pojďte domů. Maminka dělá snídani. Babička přišla a pak mám jít s ní na koně, slíbeno.
Václav náhle pocítil, jak se něco, co ho v nitru dusilo, konečně přetrhlo. Jako uzda, která ho tak dlouho držela, najednou praskla a po tváři přeběhl dávno zapomenutý klid.
Pevně vzal synka za ruku a prohodil:
Tak pojď. Máme toho spolu spoustu před sebou, synku. Spoustu věcí…
Začalo nové ráno. Vzduch voněl rosou, a nad vesnicí začala svítat naděje.
