Jmenuji se Jana Nováková a žiji v Týně nad Vltavou, kde Jihočeský kraj objímá břehy řeky Vltavy. Často slýchám, jak muži zasypávají nás ženy výčitkami: prý jsme je využívaly, podváděly, byly jsme takové a makové. Proč se ale nepodívají do zrcadla? Co jsou zač oni sami – ubohá, nicotná stvoření? Proto píšu tyto řádky, abych vysypala bolest, jež mi v duši žhne jako rozpálené uhlí.
S mým Pavlem jsme prožili 27 šťastných let. Spoleli jsme dům, vychovali dva syny, dnes máme vnoučata. Vždy jsme si rozuměli, vážili si jeden druhého, dělili se o radosti i starosti. Když mu však bylo 53, jako by mu někdo čaroval. Začal zůstávat po práci, před zrcadlem trávil hodiny a o víkendech jsem ho neviděla. Pravda vyšla najevo: pobláznil se pro mladou milenku. Byla jsem ochotna odpustit, kdyby se kál a vrátil se. Místo toho mi hodil do tváře, že jsem proti němu zestárla, že mu nerozumím. Tvrdil, že ji miluje, že prahne po její mladosti a vášni. A co ona? Co chce od něj – jeho ochablého těla, vrásčité kůže? Je mu ukradený! Láká jen jeho peněženka. Až mu dojdě peníze, vykopne ho jako veteš.
Naši synové, Tomáš a Jakub, se snažili otce přivést k rozumu. Řekli mu do očí, že je zahanbuje, že se za něj stydí. On je však nevnímal – hleděl na ně prázdným pohledem, jako na cizí. Došla jsem až na okraj – pohrozila rozvodem, myslela jsem, že se vzpamatuje. On však souhlasil, jako by na to čekal. Na stará kolena jsme se rozešli. Teď žije s tou holkou, živí její dítě místo toho, aby choval naše vnoučata a těšil se z jejich smíchu. Jsem sama v domě, kde každá zeď dýchá vzpomínkami, zatímco on sní o novém životě v iluzi.
Nevyčítám té dívce. Chytře nastražila sítě, aby přežila a ulovila tučnější kus. Můj bývalý muž je prostě pošetilec, oslepený krizí středního věku. Vážně si myslí, že v jeho letech může znovu založit rodinu? Že mu ta loutka s nalíčenýma očima porodí děti a bude se o něj starat? Ať si sní! Nehledám nového muže – jejich lži a zrady mi stačí. Nechci váš soucit ani cizí slzy. Neradte mi a nevyčítejte – nebudu to číst. Prošla jsem si peklem: zoufalství mě spalovalo, vztek na něj dusil jako oprátka. Zničil můj život ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekala. Ale přežila jsem to.
Teď mám děti a vnoučata – mé světlo, má opora. A co má on? Brzy pochopí, jak se krutě mýlil. Ta holka se ho nezeptá, jestli vzal léky na tlak, nevypere mu ponožky, neuvaří polívku. Žije pro sebe, on je pro ni jen chodící peněženka. A až zaklepe na mé dveře – vím, že přijde ten den – čeká ho chladné uvítání. Ani já, ani synové mu zradu neodpustíme. Opustil nás pro přelud, pro lacinou vášeň, zatímco my zůstáváme rodinou – bez něj. Ať si trhne s milenkou!
Vídám ho ve snech – mladého, s úsměvem, který hřál mou duši. Pak se probudím a vzpomenu si, čím se stal: sobcem, který vyměnil rodinu za přelud. Je mi hořko, ale nezlomilo mě to. Denně hledím na vnoučata a vím: kvůli nim stojí za to žít. A on? Sklidí plody své hlouposti – samotu, prázdnotu, pohrdání těch, kdo ho milovali. Myslel si, že mládí se koupí, ale láska se neprodává. Až ho ta holka vymačká do poslední koruny, zůstane sám – ubohý, opuštěný stařík, na kterého nikdo nečeká. My však žijeme dál. Bez něj, ale spolu. A to je má pomsta – ne vztek, ale síla, kterou mi nevzal.
