Jmenuji se Jana Nováková a bydlím v Táboře, kde Jihočeský kraj objímá břehy Vltavy. Často slyším, jak muži zasypávají nás ženy výčitkami – prý jsme je využívaly, podváděly, byly jsme všelijaké. Proč se ale nepodívají do zrcadla? Kdo jsou oni sami – ubohá nula? Proto píшу tyto řádky, abych vypustila bolest, která pálí v duši jako žhavný uhel.
S mým Petrem jsme prožili 27 šťastných let. Spolu jsme stavěli dům, vychovali dva syny, teď máme vnoučata. Vždy jsme si rozuměli, respektovali se, dělili se o radosti i starosti. Když mu však bylo 53, jako by se v něm něco zlomilo. Začal zůstávat po práci, hodiny se česal před zrcadlem, o víkendech jsem ho neviděla. Brzy vyšlo najevo: pobláznil se pro mladou milenku. Byla jsem ochotna odpustit, kdyby se vzpamatoval, vrátil se. Místo toho mi hodil do tváře, že jsem proti němu zestárla, že mu nerozumím. Tvrdil, že ji miluje, že prahne po její mladosti a vášni. A co ona? Co chce od něj – jeho ochablého těla, vrásčité kůže? Jde jí jen o peníze. Až dojdou, vykopne ho jako starý hadr.
Naši synové Tomáš a Lukáš se snažili otce přesvědčit. Řekli mu do očí, že je zahanbuje, že se za něj stydí. Ale on je nevnímal – hleděl na ně cizím prázdným pohledem. Došla jsem až na kraj – pohrozila rozvodem, myslela jsem, že se probudí. On však souhlasil, jako by na to čekal. Na stará kolena jsme se rozešli. Teď žije s tou holkou, živí její dítě místo aby choval naše vnoučata. Já zůstala sama v domě, kde každá zeď dýchá vzpomínkami, on tam sní o novém životě.
Nevyčítám jí, té děvce. Chytře nastražila sítě, aby přežila. Můj bývalý muž je prostě hlupák zaslepený krizí středního věku. Vážně si myslí, že v jeho letech založí novou rodinu? Že mu ta loutka porodí děti, bude se o něj starat? Ať si sní! Nehledám nového muže – dost jsem jich poznala. Nechci soucit ani cizí slzy. Neradte mi, nebudu číst. Prošla jsem peklem: zoufalství pálilo, vztek dusil jako oprátka. Zničil můj život, když jsem to nejméně čekala. Ale přešla jsem přes to.
Teď mám děti a vnoučata – mé světlo, má opora. A co má on? Brzy pochopí svou chybu. Ta holka se nezeptá, jestli vzal léky na tlak, nevypere ponožky, neuvaří polívku. Žije pro sebe, on je jen chodící peněženka. Až zaklepe zpět u mých dveří – vím, že přijde – čeká ho chlad. Ani já, ani synové neodpustíme zradu. Vyhodil nás pro chvilkovou vášeň, my zůstali rodinou – bez něj. Ať si trhne s milenkou!
Vídám ho ve snech – mladého, s úsměvem, který hřál. Pak se probudím a vidím, čím se stal: sobcem, který vyměnil rodinu za přelud. Je mi ho líto, ale nesklonila jsem se. Denně hledím na vnoučata a vím: pro ně stojí žít. On? Sklidí plody hlouposti – samotu, prázdnotu, opovržení. Myslel, že mládí koupí, ale láska se neprodává. Až ho vysaje do poslední koruny, zůstane sám – opuštěný stařík, kterého nikdo nečeká. My žijeme dál, bez něj, ale pospolu. A to je má pomsta – ne nenávist, ale síla, kterou mi nevzal.
