Odešel ode mě se třemi dětmi a stárnoucími rodiči – odjel do Španělska se svou milenkou.
Nedokázala jsem ho udržet.
Všechno začalo na mé narozeniny.
Tehdy jsem žila na vesnici, peněz jsem měla málo, ale v městských obchodech bylo tolik krásných věcí – oči mi přecházely.
Zvláště jsem se zamilovala do jednoho páru sandálů.
Stála jsem a dívala se na ně, představovala si, jak mi padnou, jak procházím po hlavní ulici a všichni se za mnou otáčejí…
A tu mě někdo lehce šťouchl loktem.
Otočila jsem se – přede mnou stál muž s úsměvem na tváři.
– Krásné, že? – přikývl na sandály.
– Ano… – zamumlala jsem, stále hledíc do výlohy.
– Pojďme si dát kávu. A když vám ty sandály koupím, půjdete na rande?
Věděla jsem, že v jeho očích vypadám legračně a naivně, ale tehdy mi to bylo jedno.
– Půjdu, – odpověděla jsem.
Toužila jsem po daru. Chtěla jsem se aspoň jednou cítit výjimečně.
Posadili jsme se do kavárny, objednal mi dort a já mu vyprávěla svůj příběh.
Řekla jsem mu, že rodiče zemřeli.
To byla pravda.
Opravdu jsem pohřbila svého otce, ale matku…
Matku jsem “pohřbila” ve své mysli ještě v dětství, protože mě jako dítě opustila.
Řekla jsem mu to tak, aby to vzbudilo soucit.
A podařilo se mi to.
Tak to všechno začalo.
Stále častěji jsem jezdila do města a setkávali jsme se.
Jmenoval se Jan a vzal mě k sobě, obklopil pozorností.
Nejprve to byly sandály, pak šaty, šperky, krásné parfémy.
Ale kvůli darům jsem se nestala jeho milenkou.
Milovala jsem ho.
Myslela jsem si, že i on mě miluje.
Ale byla jsem pošetilá.
Udělala jsem chybu, otěhotněla jsem.
A byla jsem připravená slyšet cokoliv:
— Musíme se rozejít.
— Poradíš si sama.
— Měla bys jít na potrat.
Ale řekl něco jiného:
— Přestěhuješ se ke mně. Společně vychováme naše dítě.
Nemohla jsem uvěřit svému štěstí.
Matka mi zničila život.
Vzali jsme se.
Byla jsem přesvědčená, že mi osud konečně dal šanci.
A pak jednoho dne zaznělo zaklepání na dveře.
Otevřela jsem – a téměř omdlela.
Na prahu stála moje matka.
S taškou kysaného zelí, jako bychom se viděly včera.
Ukázalo se, že někdo ze sousedů vyzradil, kde teď bydlím.
Přišla se usmířit.
A Jan se dozvěděl pravdu.
Zjistil, že jsem lhala.
A v tu chvíli jeho láska ke mně zmizela.
Začal křičet, nazýval mě venkovskou podvodnicí, ptal se, jestli můj otec nevstane z hrobu, když tak snadno “odstraňuju” lidi ze svého života.
A vyhnal nás.
Mne, mou matku a její zelí.
Znovu jsem mu uvěřila – a znovu se zmýlila.
Vrátila jsem se do domu prarodičů.
Vyhnala matku.
A zůstala sama s dítětem.
Ale Jan přece jen přijel.
— Vraťme se k sobě, – řekl. – Máme přece syna.
A já uvěřila.
Naivní, myslela jsem si, že láska všechno překoná.
Ale už mě do svého bytu nikdy nepřivedl.
Usadili jsme se ve starém domě jeho rodičů – starců, kteří potřebovali péči.
Souhlasila jsem.
Dělala jsem všechno pro něj, pro jeho rodiče, pro našeho syna.
A pak jsem znovu otěhotněla.
Jednou jsme se pohádali a on mi vztekle připomněl:
— Nezapomeň, že jsi tady jenom host!
Tato slova se mi zabodla jako nůž.
Přesto jsem zůstala.
Věřila jsem, že láska vydrží zkoušky.
Když se narodilo druhé dítě, řekl, že peníze jsou problém, že jeho podnikání zkrachovalo.
Teď jsme byli na stejném: já neměla nic, on taky ne.
A pak se narodilo třetí.
Myslela jsem, že teď už se nic nezmění, že budeme spolu, ať se děje cokoliv.
Začal pracovat čím dál víc. Odcházel brzy, vracel se pozdě.
Myslela jsem, že se snaží kvůli rodině.
Neviděla jsem, jak se všechno rozpadá.
Španělsko – vstupenka do nového života… ale ne pro mě.
Jednou řekl:
— Už nemůžu takhle žít. Tady není žádná budoucnost. Odjíždím do zahraničí.
Věřila jsem mu.
Byl vyčerpaný, sklíčený, unavený.
Dokonce jsem souhlasila – ať jede, ať se pokusí vydělat.
Ale pak jsem náhodou zjistila pravdu.
Na letišti na let do Španělska byly dvě letenky.
Jedna na jeho jméno.
A druhá na jméno ženy, se kterou měl už roky poměr.
Všechno jsem pochopila.
Ale nedokázala jsem ho zastavit.
Odjel.
A já zůstala.
Se třemi dětmi.
S jeho rodiči, kteří mi už nebyli cizí.
S prázdným domem a bolavým srdcem.
Nevím, jak žít dál.
Jen doufám, že jednoho dne to přestane tak moc bolet.
