Záhy život přináší nečekané zákruty, které nejprve zamrazí, ale pak zjistíš, že to bylo tvoje vykoupení. Právě bolest rodí lásku, která je silnější než krev. Tento příběh není o zradě, i když právě jí začíná. Je o tom, jak z rozbitých kousků vytvořit celek.
Jmenuji se Pavlína, jsem z Brna. Teď je mi 53 let. Když to všechno začalo, bylo mi 33 – rozvedená žena se dvěma dcerami, s hlavou plnou starostí a doufající, že osud mi ještě něco dobrého přinese.
To se objevil Václav. Vdovec. Jeho žena zemřela, zůstala mu malá dcera – Jana. Holčička jako andílek z obrázku: kudrnaté světlé vlasy, obrovské modré oči, smutné a přemýšlivé. Václav byl rezervovaný, málomluvný, ale zdál se být seriózní. Viděla jsem v něm nejen muže, ale i člověka, který potřeboval podporu.
Začali jsme žít spolu. Otevřela jsem mu dveře svého domu a srdce. Mé dcery přijaly Janu jako vlastní. Václav nepil, nekřičel, nedělal scény, nerozděloval děti na „své“ a „cizí“. Myslela jsem, že všechno bude v pořádku. Možná ne hned, ale časem se staneme skutečnou rodinou.
Václav měl problémy s prací. Jeden měsíc přinesl málo, druhý téměř nic. Ale měli jsme dům, má výplata jakž takž pokryla výdaje, a my se drželi. Snažila jsem se věřit v lepší zítřky.
Pak řekl, že se chystá do Německa. Tvrdil, že tam má přítele, který mu slíbil práci. Václav chtěl jet, vydělat peníze a pak nás všechny vzít s sebou. Pochybovala jsem, snažila se ho odradit, ale měl v tom jasno. A já podlehla.
Odstěhoval se. Jana zůstala se mnou. V prvních týdnech dvakrát zavolal – z různých čísel, z různých měst. A pak – ticho. Jeho telefonní číslo bylo nedostupné, ten takzvaný přítel se také neozval.
A tak – prostě a chladně – mi Václav zanechal svou dceru. Jako odkaz. Jako domnělou dočasnou zátěž. Odešel budovat nový život, zapomněl na ty, které považoval za rodinu.
Ale víte co? Nejsem rozzlobená. Protože díky tomu mám Janu – nejúžasnější dívku, která se stala ne jen částí mého života, ale jeho srdcem.
Jana po otci tesknila, hlavně první měsíce. Ale viděla, že mé děti rostou také bez otce, a to jí asi pomohlo rychleji přijmout všechno, co se stalo. Staly jsme se malým ženským týmem. Čtyři ženy, které přežívají, smějí se, pláčou, pracují a sní – spolu.
Pokračovala jsem v práci jako dřív. Starší dcera začala pracovat už na střední. Mladší následovala jejího příkladu. A Jana – naše nejmladší, naše sluníčko – mi pomáhala doma, učila se, byla pořád blízko. Držely jsme se pospolu.
Roky plynuly. Moje nejstarší se odstěhovala žít do Itálie, vdala se tam a měla dítě. Mladší se přestěhovala do Varšavy k svému vyvolenému. A Jana zůstala se mnou.
Dnes je jí 27. Je krásná, chytrá, odhodlaná. Ví, co chce, a dosahuje toho s pílí a laskavostí. Nejde přes mrtvoly, ale vždy dospěje k cíli. Jsem na ni pyšná.
Nedávno jsem zažertovala:
— Víš, Jano, nejsem na tvého otce vůbec naštvaná.
A ona odpověděla:
— Ale měla bys, mami.
Usmála jsem se:
— Ne, neměla bych. Protože mi zanechal tebe. A to je to nejlepší, co mohl v životě udělat.
Jana mi často říká, že si zasloužím lásku. Že bych to měla ještě jednou zkusit. Šprýmuje:
— Mami, najdi si konečně nějakého pořádného chlapa, a já ho budu taky mít ráda. Hlavně, ať jsi šťastná.
A já na ni koukám – a chápu: už jsem šťastná. Protože navzdory tomu, že muži v mém životě přinášeli jen bolest, jejich dcery – mi darovaly světlo.
A kdyby se mě někdo zeptal, zda bych to všechno zopakovala, kdybych věděla, jak to dopadne – odpověděla bych: ano. Ano, tisíckrát ano. Protože osud nám nemusí vždy přinést štěstí v hezkém obalu. Někdy přijde v podobě holčičky s uplakanýma očima, která zůstala na prahu tvé duše. A když otevřeš své srdce – stane se tvou vlastní.
Jana – není moje pokrevní. Ale je moje láskou. A to je, věřte mi, mnohem víc.
