Nazval ji ubohou služkou a odešel k jiné. Když se vrátil, dostal však neočekávanou odpověď.
Jitka od dětství slýchávala stejnou větu od babičky i matky: „V naší rodině jsou ženy nešťastné v lásce.“ Její prababička ovdověla ve dvaadvaceti, babička přišla o manžela v továrně, matka zůstala sama s malým dítětem, když bylo Jitce necelé tři roky. Ačkoli nevěřila v rodinné prokletí, v hloubi duše tušila, že i její láska skončí bolestí. Přesto toužila po teplu, domově, manželovi a dětech.
Svého budoucího muže – Karla – potkala v potravinách, kde pracovala jako pokladní. Působil v jiném oddělení, ale obědvali ve stejné jídelně. Tak se seznámili. Vše šlo rychle: pár schůzek, návrh, svatba. Karel se k ní nastěhoval – do dvoupokojového bytu po babičce. Matka už nežila. Zpočátku bylo klidně: narodil se první syn, pak druhý. Jitka se otáčela jako smyslů zbavená: vaření, praní, výchova. Muž chodil do práce, nosil peníze, ale domů se vracel stále později a rozhovorů ubývalo.
Když Karel začal zůstávat v práci a vracel se unavený, s cizí vůní na košili, pochopila vše. Neptala se – bála se zůstat sama se dvěma dětmi. Jednoho dne však nevydržela:
„Mysli na děti. Prosím. Žádám tě.“
Mlčel. Jen chladný pohled. Bez vysvětlení. Bez křiku. Druhý den mu připravila snídani – nedotkl se jí.
„Všechno, co umíš, je posluhovat,“ odsekl s odporem.
A za týden odešel. Prostě si sbalil věci a zavřel za sebou dveře.
„Neopouštěj nás, prosím!“ plakala v předsíni. „Děti potřebují otce!“
„Jsi ubohá služka,“ opakoval, odcházeje. To slyšely i děti. Dva chlapci seděli na pohovce, objímajíce se, nechápali: co udělali špatně? Proč otec odchází? V čem byla jejich vina?
Jitka se nenechala zlomit. Žila pro ně. Pracovala jako uklízečka, myla schodiště, nosila vodu, učila kluky číst a prala v ruce, když pračka nefungovala. Chlapci pomáhali – dospívali rychle. Zapomněla na sebe, na ženy, na sny. Osud však umí překvapit.
Jednou jí v obchodě upadl sáček s čajem. Zvedl jej neznámý muž a usmál se:
„Můžu vám donést tašky?“
„Není třeba,“ odvětila automaticky.
„Stejně vám pomůžu,“ řekl a už bral nákup do rukou.
Jmenoval se Pavel. Začal chodit do stejného obchodu každý den, pak ji doprovázel, nakonec se objevil v jejím domě, aby pomohl s úklidem. Děti zprvu držely odstup, ale byl laskavý a trpělivý. Na první večeři přišel s dortem a bílými růžemi. Když starší syn žertem zeptal, zda nehrál basketbal, zasmál se:
„Kdysi ve škole. To už je dávno.“
Později se přiznal:
„Mám následky po nehodě. Mluvím pomalu, hýbu se jinak. Manželka odešla. Poslal bys mě taky pryč?“
„Pokud je dětem s tebou dobře, zůstaň,“ prostě řekla Jitka.
Nabídl jí ruku. A srdce. Chtěl mluvit s dětmi.
„Možná bych pro ně mohl být pravým otcem.“
Večer Jitka vše vysvětlila synům. Objali ji.
„Náš táta odešel a zapomněl na nás,“ řekl mladší. „Bylo by super mít tátu, který zůstane.“
Tak se Pavel stal součástí jejich rodiny. Byl tu, učil kluky hrát fotbal, pomáhal s úkoly, opravoval poličky, žertoval, podporoval. Děti si k nim chodily hrát. Dům ožil. Plynuly roky. Chlapci vyrostli. Tomáš se zamiloval, šel za radou k Pavlovi. A právě tehdy zazvonil zvonek.
Na prahu stál Karel.
„Byl jsem blázen. Vrať mě. Vše napravíme…“
„Vypadni,“ ostře řekl Tomáš.
„Jak mluvíš k otci?!“ zařval Karel.
„Nekřič na mého syna,“ pevně promluvil Pavel.
„Tebe nepotřebujeme,“ dodal mladší. „Máme toho, koho můžeme nazývat tátou.“
Zavřel dveře. Naposledy.
Jitka stála a dívala se na tři muže – své ochránce, svou rodinu, kterou vybojovala, postavila od nuly. Byla šťastná. Konečně.