Petra mě opustil, protože nemohl mít děti, ale pak se stalo něco nečekaného.
Jsem velmi zamilovaná.
Z tohoto důvodu jsem se ocitla v situaci, ze které jsem nevěděla, jak se dostat ven. Všechno se zamotalo, ale pak se nějakým zázrakem vše vyřešilo nejlépe, jak mohlo.
Stalo se to na narozeninové oslavě mé kamarádky. Hudba v horské chatě hrála tak nahlas, že se mi zavíraly uši. Emoce v našich duších vřely, touhy se dostávaly na povrch nejneočekávanějším způsobem.
Křičeli jsme “na zdraví” tolikrát, že mě v určitém okamžiku prostě unášelo: před očima se mi všechno rozmazávalo, hudba hučela v mé hlavě. Ani nevím, jak jsem se ocitla na nějaké pohovce, přikrytá dekou.
Ráno, když jsem sešla pro kávu, potkala jsem sympatického kluka, který se najednou objevil předemnou:
– Ahoj, jak se máš? Včera ti, zdá se, moc dobře nebylo.
Podívala jsem se na něj a najednou mi to došlo: to byl ten, kdo mě včera táhl k záchranné pohovce. Teď se mile usmíval a já jsem se rozplývala pod pohledem jeho krásných modrých očí. Den probíhal úžasně: nad námi plula jemná oblaka, lehký vánek se dotýkal mých tváří… Procházeli jsme se až do pozdního večera a v okamžiku, když jsem zakopla, zjistila jsem, že jsem v jeho náručí. Na nějakém krásném kopci, pod otevřeným nebem, jsme si vyměnili pohledy a naše rty se spojily.
Naše tiché souhlasení se vším, co se dělo, nám nedovolovalo klást otázky ohledně budoucnosti. Ale tyto otázky se objevily samy od sebe pár dní po návratu do města.
O tři měsíce dříve jsem se seznámila s solidním mužem, který pracoval v bance – stabilním, zajištěným, budícím důvěru. Jmenoval se Martin. Když jsem ho uviděla, necítila jsem žádné brnění na kůži ani závrať. Bylo to něco jiného – jako by se mé myšlenky zamilovávaly. Martin byl tak organizovaný, že mě ohromoval svou logikou ve všem, co dělal. Vedle něj jsem se cítila dospělá, i když to tak vlastně ještě nebylo.
Tyto dvě příběhy se propletly nejpodivnějším způsobem. Teď jsem vůbec netušila, co dělat. Cítila jsem trochu viny za nevěru, trochu radosti – že divokost ve mně ještě nevymizela, a trochu studu – protože jsem musela učinit rozhodnutí.
Teď jsme spolu.
Byla jsem s Martinem, se kterým bylo vše postaveno jako v nějakém velkém životním plánu, ale improvizace šly ruku v ruce s modrookým klukem. Tak to trvalo několik měsíců. Ale vždy se objeví nějaká okolnost, která tě vyvede z iluzí a snů.
Mou okolností se stalo nečekané těhotenství. Kdo byl otcem? Zatímco jsem se tímto klasickým otázkou zabývala, Martin náhle upadl do melankolie, jejíž příčinu jsem nedokázala pochopit. Něco se s ním dělo, ale ani ve snu by mě nenapadlo, co to mohlo být. Až jednou večer se objevil s obrovskou kyticí červených růží a s odhalením:
– Musíme se rozloučit – alespoň dočasně… Jsou věci, které ti nemohu říct, – moje problémy, za které nejsi zodpovědná.
Ve skutečnosti jsem také potřebovala čas – přemýšlela jsem, jak mu říct o dítěti. Domluvili jsme si setkání za měsíc. Myslela jsem si, že snad má nějaké bankovní podvody, kvůli kterým je v nebezpečí a chce mě chránit. Co jiného by to mohlo být?
Uplynuly dva týdny. Stále jsem nepřijala žádné rozhodnutí, ale jednoho dne mě modrooký ohromil, když řekl, že ho udivují lidé, kteří chtějí rodinu:
– Děti jsou vážným komplikací v životě, – poznamenal, mluvíc o svém příteli. – Proč se všichni tak usilovně snaží po sobě něco zanechat?
Rozhovor se stočil tím směrem, jakého jsem od něj nečekala. Najednou jsem si uvědomila, že tohoto člověka vůbec neznám – jen jsem podlehla vášni. Mysl mi vyjasnila, rozum převzal kontrolu nad emocemi – přišel čas tyto vztahy ukončit. A tak jsem to udělala.
Uplynuly další dva týdny – přišel čas setkání s Martinem. Nevím, co dělat – říct mu?
– Musím ti říct, že… – začala jsem.
– Odejdu, – přerušil mě v té chvíli. – Nemám na výběr. Doufám, že budeš šťastná, zasloužíš si to. A teď mluv…
Neriskovala jsem: ten člověk, který mi dával tak silný pocit bezpečí, se najednou jako by zavřel a zmizel z mého života.
Rozloučili jsme se. Jemně mě pohladil po hlavě a mě se dokonce zdálo, že jeho oči jsou vlhké…
Začala jsem žít uzavřeně, snažíc se uspořádat své myšlenky a dny. Tak to pokračovalo až do dne porodu. Šla jsem do porodnice sama, myslela jsem, že tam odejdu sama – s miminkem v náručí.
Ale v den propuštění mi najednou přinesli balík s dětským oblečením – od koho? Byla tam zpráva. Když jsem přečetla tyto pár řádků, rozplakala jsem se, protože to byla nejdůležitější slova v mém životě: od Martina. Políbila jsem spící Aničku (tak jsem ji pojmenovala, protože v ní byla celá má naděje) a posadila se na postel. A Martin vykřikl zdola:
– Tak co, kdy uvidím svou dceru?
Teď se pravděpodobně ptáte: co se tedy stalo? Náhodou potkal mou kamarádku – tu, co jsme potkávali v chatě. Zpočátku se spolu začali bavit a ona mu všechno řekla, dodala, že jsem pochopila, jak moc ho miluji.
A víte co? Martin mě nikdy nepřestal milovat. Má nevěra už nikdy nebyla zmíněna v našich rozhvorech: tento úžasný člověk se se mnou rozloučil, protože zjistil, že nemůže mít děti.
To, co ho trápilo po celou tu dobu. Rozhodl se, že nemá právo tak mě trestat. Bylo tedy jasné, že Anička je plodem mé tajné vášně.
Ale pro Martina bylo důležité, že toto dítě bylo počato v krásných emocích a navíc to bylo mé dítě, a on, jak se ukázalo, mě začal milovat ještě více. Co jsme ještě potřebovali? Oba jsme si odnesli svůj životní lekci a od té doby nemáme žádná tajemství – stále si všechno říkáme na rovinu. Opravu se milujeme a jsme jednou z nejšťastnějších rodin, jaké si lze představit.
