Odešel ode mě se třemi dětmi a starými rodiči – odjel do Španělska s milenkou.
Nemohla jsem ho zadržet.
Všechno začalo na moje narozeniny.
Tehdy jsem žila na vesnici, peněz jsem měla málo, a ve výlohách městských obchodů byla spousta krásných věcí, až se z toho točila hlava.
Nejvíc jsem se zamilovala do jednoho páru sandálků.
Stála jsem tam, dívala se na ně a představovala si, jak mi budou sedět na noze, jak projdu po hlavní ulici a všichni se za mnou otočí…
A pak mě někdo lehce šťouchl loktem.
Otočila jsem se – přede mnou stál muž a usmíval se.
– Krásné, že? – kývl směrem k sandálkům.
– Ano… – zamumlala jsem, stále hledíc na výlohu.
– Pojďme na kávu. A jestli vám ty sandálky koupím, půjdete se mnou na rande?
Věděla jsem, že v jeho očích vypadám směšně a naivně, ale bylo mi to jedno.
– Půjdu, – odpověděla jsem.
Chtěla jsem dárek. Chtěla jsem se cítit výjimečně alespoň jeden večer.
Sedli jsme si do kavárny, objednal mi dort a já mu vyprávěla svůj příběh.
Vyprávěla jsem, že rodiče umřeli.
To byla pravda.
Otce jsem opravdu pohřbila, ale matku…
Matku jsem “pohřbila” ve své hlavě už v dětství, protože mě jako malé dítě opustila.
Řekla jsem mu to tak, že jsem vyvolala soucit.
A to se mi povedlo.
Tak to všechno začalo.
Do města jsem jezdila stále častěji, a my se setkávali.
Jmenoval se Jan a obklopil mě pozorností.
Nejprve to byly sandály, pak šaty, šperky, krásné parfémy.
Ale ne, nestala jsem se jeho milenkou kvůli dárkům.
Milovala jsem ho.
Myslela jsem si, že i on mě miloval.
Ale byla jsem naivní.
Udělala jsem chybu, otěhotněla jsem.
A byla jsem připravena slyšet cokoliv:
— Musíme se rozejít.
— Vyřeš si to sama.
— Udělej potrat.
Ale řekl něco jiného:
— Přestěhuješ se ke mně. Společně vychováme dítě.
Nemohla jsem uvěřit svému štěstí.
Moje matka zničila můj život.
Vzali jsme se.
Byla jsem si jistá, že mi osud konečně dal šanci.
A pak jednou někdo zaklepal na dveře.
Otevřela jsem – a málem omdlela.
Na práhu stála moje matka.
S taškou kysaného zelí, jako kdybychom se viděly včera.
Ukázalo se, že jí někdo ze sousedů řekl, kde teď bydlím.
Přišla se usmířit.
A Jan se dozvěděl pravdu.
Zjistil, že jsem lhala.
A v tu chvíli se jeho láska ke mně vytratila.
Začal na mě křičet, nazval mě vesnickou podvodnicí, zeptal se, jestli můj otec nevstane z hrobu, když tak snadno “odstraňuji” lidi ze svého života.
A vyhnal nás.
Mě, mou matku a její zelí.
Znovu jsem v něj uvěřila – a znovu jsem se zmýlila.
Vrátila jsem se do domu prarodičů.
Matku jsem vyhnala.
A zůstala jsem sama s dítětem.
Ale Jan nakonec přišel.
— Vraťme se k sobě, – řekl. – Máme přece syna.
A já mu uvěřila.
Naivní, myslela jsem si, že láska vše překoná.
Ale už mě k sobě domů nepřivedl.
Usadili jsme se ve starém domě jeho rodičů – starých lidí, kteří potřebovali péči.
Souhlasila jsem.
Dělala jsem všechno pro něj, jeho rodiče, našeho syna.
A pak jsem znovu otěhotněla.
Jednou jsme se pohádali a on mi s hněvem připomněl:
— Nezapomeň, že jsi tady jen na návštěvě!
Tato slova mě zasáhla jako nůž.
A přesto jsem zůstala.
Věřila jsem, že láska vydrží všechno.
Když se narodilo druhé dítě, řekl, že peníze začaly být problémem, že jeho podnikání zkrachovalo.
Teď jsme byli na stejné úrovni: neměla jsem nic, ani on.
A pak se narodil třetí.
Myslela jsem, že se teď už nic nezmění, že budeme spolu, ať se stane cokoliv.
Pracoval stále víc a víc. Odcházel brzy, vracel se pozdě.
Myslela jsem si, že se snaží pro rodinu.
Neviděla jsem, jak se vše hroutí.
Španělsko – lístek do nového života… ale ne pro mě.
Jednou řekl:
— Už takhle nemůžu žít. Tady není budoucnost. Odjíždím do zahraničí.
Věřila jsem mu.
Byl vyčerpaný, sklíčený, unavený.
Dokonce jsem souhlasila – ať jede, ať se pokusí vydělat peníze.
Ale pak jsem náhodou zjistila pravdu.
Na letišti byly na let do Španělska dvě letenky.
Jedna na jeho jméno.
A druhá – na jméno ženy, se kterou měl už mnoho let vztah.
Všechno mi došlo.
Ale nemohla jsem ho zastavit.
Odjel.
A já zůstala.
Se třemi dětmi.
S jeho rodiči, kteří mi už nebyli cizí.
S prázdným domem a bolavou duší.
Nevím, jak žít dál.
Jen doufám, že jednou to přestane tak moc bolet.
