“Copak ta zlá, pronásledovaná žena, která vypadá jako zahnané zvíře je jeho matka?” Její slova: “Jsi chyba mého mládí,” mu zněla v uších jako ozvěna.
O sobě věděl Honza jen to, že ho našli křičícího hlady a strachem na prahu dětského domova. Matka dítěte, snad ještě s trochou svědomí, zabalila chlapečka do teplé deky, omotala ho kolem kozí šálou a položila řvoucí uzlíček do kartonové krabice. Nechtěla, aby Honza umrzl.
Žádná poznámka, jak se jmenuje, kdy se narodil, kdo je. Jen v jeho malé pěstičce byl pevně sevřený stříbrný přívěsek ve tvaru písmene “A” jakési dědictví po matce.
Nebyl to ledajaký šperk, ne z těch, co se prodávají v každém obchodě, ale ruční práce s ryteckou značkou.
Úřady se snažily najít tu bezcitnou matku a postavit ji před soud, ale vyšetřování narazilo. Zlatník, který přívěsek vyrobil, byl už po smrti a v jeho knihách o šperku žádná zmínka nebyla.
A tak byl chlapec zapsán v domově: Honza Neznámý. A svět měl o jednoho státního sirotka víc.
Celé dětství strávil v dětském domově, odkud vyšel jen s malým bytem od státu. Absolvoval průmyslovku, našel si práci v autoservisu.
***
S Alenou se potkal náhodou doslova do sebe narazili na ulici. Přesněji, nejdřív jen srazil její časopisy o módě, které si tiskla k hrudi, a pak už čelem proti čelu, když se sehnul, aby je posbíral.
Náraz byl tak silný, že jim z očí lítaly jiskry a slzy tekly proudem. Seděli uprostřed davu, lidé je obcházeli, a oni se na sebe usmívali skrz slzy. V tu chvíli Honza pochopil, že se zamiloval navždy.
“Musím to napravit! Pozvu vás na kávu,” navrhl.
Alena se sama divila, jak snadno souhlasila. Ten kluk jí připadal roztomilý ve své medvědí neohrabanosti a skoro… jako někdo známý.
“Honzo, mám pocit, jako bych tě znala celý život!” řekla za pět minut.
“Neuvěříš, já to mám stejně!”
Začali chodit, jejich náklonnost byla tak silná, že na sebe mysleli každou minutu, psali si, volali. Cítili se.
Stačilo, aby se Honza řízl nebo uhodil v práci, a Alena hned volala: “Stalo se něco?”
“Ty jsi já a já jsem ty. Jsi můj osud,” řekl jí jednou. “Škoda, že tě nemůžu představit rodičům. Já žádné nemám.”
“Ale máš mě! A rodičům se určitě budeš líbit.”
***
“Jak to, že tvůj kluk je z děcáku? Zbláznila ses? Všichni tam jsou zlí, nesocializovaní!” Lída, Alenina matka, se chytla za srdce a zhroutila se do koženého křesla.
“Mamíí, Honza je hodný, veselý kluk! Nemůžeš házet všechny do jednoho pytle!” bránila ho dívka.
“Lído, nejdřív ho musíš poznat. Pak se rozhodneš, jestli máš mít infarkt,” řekl otec, Jan, bývalý důstojník.
“Jene, nechápeš! Ne pro to jsme dceru vychovali, aby si vzala člověka bez minulosti! Co když jeho rodiče byli amorální?” ječela.
“To uvidíme, až ho poznáme,” zamračil se Jan.
Lída už neodporovala, mlčky odešla do pokoje a bouchnula dveřmi.
Jan mrkl na dceru: “Nic si z toho nedělej, nějak to dopadne.”
“Díky, táto!” Alena ho radostně políbila na tvář. “Takže Honzu pozvu v sobotu?”
“Samozřejmě. Chci vědět, kdo okouzlil mou dceru.”
***
V určený den stál Honza na prahu Alenina bytu upravený, se dvěma kyticemi (pro Alenu a budoucí tchýni) a dortem.
Alena ho radostně odvedla do kuchyně. “Mami, tati, to je můj Honza!”
Otec mu stiskl ruku, Lída převzala květiny a náhle zbledla. Beze slova je pozvala ke stolu.
“Omlouvám se, asi jsem se moc rozrušila,” vysvětlila.
Při obědě se zeptala: “Honzo, ten váš přívěsek je zajímavý. Vypadá na originál.”
“To je jediná památka na matku. Když mě našli, držel jsem ho v pěsti.”
Lída už do konce večera nepromluvila. Jen přehazovala hrášek po talíři.
Janovi se Honza líbil. Měli společná témata: fotbal, lyže, rybaření.
“Skvělý kluk,” řekl, když Honza odešel.
“Skvělý?” vyjela Lída. “Nemá postavu, výchovu, mluví jako dřevorubec!”
“Lído, co je s tebou? Co ti udělal?”
Ale Lída byla neoblomná. Otočila se k dceři: “Okamžitě se s ním rozejdi!”
Víc neřekla a zamkla se v pokoji.
***
“Co mám dělat? Jak je to možné?” V hlavě jí vířily myšlenky. Zvedla oči k černobílé fotce v knihovně.
Mladá Lída se na ní smála a na jejím krku byl přesně ten přívěsek, který dnes viděla u Honzy.
“Takže jsem ho tenkrát neztratila! Ten parchant mi ho vyrval!”
Schovala fotku do kapsy. “Jan a Alena ji nesmí vidět. Musím něco vymyslet.”
Celou noc nespala. Jediné řešení, které našla, bylo promluvit si s Honzou a požádat ho, aby navždy zmizel.
“Alenko, odpusť mi včerejší scénu. Chtěla bych se omluvit i Honzovi. Dej mi jeho číslo.”
Alena, nic netušící, s radostí číslo dala a vyrazila z domu.
Lída hned zavolala. “Honzo, mohli byste dnes přijít? Za hodinu?”
“Jistě, přijdu.”
Za hodinu stál v bytě. Lída vypadala zničeně. “Musíme si promluvit.”
“Honzo, musíte se s Alenou rozejít. To je moje tajemství. Přísaháte, že se to nedozví?”
“Přísahám,” řekl zmateně.
“Alena je vaše sestra.”
“Mámo?” zajíkal se. Jeho oči zalily slzy. “A otec…?”
Lída zavrtěla hlavou. “Ne, Jan není váš otec. Poznala jsem ho, pak odešel na vojenskou školu. Byla jsem mladá, hloupá. Pak přišel tvůj otec… Když jsem zjistila,