Hele, víš, s Eliškou už si moc nepíšeme a skoro se ani nevídáme, i když bydlíme tady v Brně obě. Nedávno mi ale kamarádka Káťa říkala, že Eliška teď prochází těžkým obdobím, tak jsem se spontánně rozhodla ji navštívit a být jí oporou. Když jsme si sedly na kafe, Eliška se mi svěřila, že přišla o práci, její manžel prý dělá načerno a doma mají co dělat, aby zaplatili účty a postarali se pořádně o malého Kryštofa.
Bylo mi jí fakt líto, protože je to moje sestra, a slíbila jsem si, že jí nějak pomůžu. Jenže cestou domů to na mě začalo trochu tíhnout. Druhý den ráno jsem sebrala doma všechno, co bylo použitelné teplé oblečení, nějaké boty po dětech, a prostě vše, co by se jim mohlo hodit a donesla jsem jí to.
Od té doby ne jen já, ale i další příbuzní jsme Elišce pomáhali několik měsíců. Někdo jí přivezl teplé bundy, jiná teta dovezla skoro nové botky pro malého, sousedé taky něco přinesli. Nakupovali jsme jim potraviny rohlíky, těstoviny, brambory, nějaké piškoty a ovoce. Dělali jsme, co šlo, abychom jim situaci aspoň trochu ulehčili. Její muž byl doma málokdy, tak jsme si říkali, že asi fakt hodně maká, aby vydělal aspoň nějakou tu korunu.
Pak mě jedno ráno napadlo, že se tam stavím před směnou a ne až večer. No a co nevidím? Před barákem stálo velké naleštěné auto, fakt nějaký drahý bourák. A z domu právě vyšel Eliščin manžel, vleze do toho auta a odjede. Trošku mě to překvapilo, tak jsem šla za Eliškou a na rovinu se jí zeptala, co to má znamenat. Prý si na to auto vzali úvěr a postupně ho splácejí.
Nevydržela jsem to a ptám se jí: Takže doma skoro nemáte korunu nazbyt, žijete z naší pomoci, a do toho jste si pořídili takový drahý auto na splátky? My jsme fakt všichni měli za to, že máte úplně průšvihy Tehdy mi došlo, že všechny ty dary a peníze asi nepomáhaly tam, kde jsme si mysleli.
Od té chvíle jsem se od Elišky trochu odtáhla a řekla narovinu i našim a ostatním příbuzným, jaká je situace. Sama víš, že si zasloužili vědět, na co vlastně poslední měsíce posílali tolik pomoci.