Kdysi dávno, když si ještě s úsměvem vybavuji staré časy, jsem Andrej nepoznával svou ženu, nevěděl jsem, co se s ní stalo. Eliška byla vždy pečlivá, vařila, uklízela, žehlila, a najednou s tím přestala. Opatrně jsem se jí zeptal, co se děje, a ona odvětila: Už tolik let o vás všechny pečuji, myslíš, že bych si nemohla chviličku odpočinout?
Začal jsem mít podezření, že má někoho jiného, a rozhodl jsem se nenápadně prozkoumat její osobní věci. V kabelce jsem zahlédl nějaký zvláštní dopis.
Elišku jsem dřív nepoznával co se to s ní stalo, stále mi vrtalo hlavou. Byli jsme spolu už sedmnáct let, vše běželo beze změny byla milá, rozumná, nikdy nehádala a nic netajila. I proto jsem si ji kdysi zamiloval. Snídaně znamenala buď krupicová kaše, nebo míchaná vejce, po práci letěla rovnou domů, aby připravila večeři. Každou neděli žehlila přesně patnáct košil na každý den jednu pro mě a naše dva syny, i když ti byli často spokojenější s dvěma třemi, přesvědčit je k takové pořádnosti jako mám já, nebylo zrovna snadné.
Teď už druhý týden snídáme namísto teplého jídla jen müsli či chleba se sýrem, a Eliška navrhovala, ať si je připravíme sami. K večeři nás v lepším případě čekal včerejší oběd, často jen vzkaz: Přijdu až po deváté, dejte si knedlíky.
Ze začátku jsem to přisuzoval konferenci, kterou Eliškin ústav nedávno pořádal, jenže akce skončila a vše zůstávalo při starém.
Zprvu jsem se nesměle zeptal, co se stalo. Eliška mi odpověděla: Nemohu mít také vlastní život? Už léta se o vás starám, mohu si trochu oddechnout!
Samozřejmě, to je jasné, řekl jsem.
Chtěl jsem ještě upřesnit, jak dlouho to “trochu” potrvá, ale neměl jsem odvahu. Dny plynuly a Eliška byla stále nějak víc pryč v kině, v divadle, na výstavě soch. Mně se ani v nejmenším nelíbilo, že si pořídila odvážné šaty a ráno místo vaření snídaně věnovala čas líčení a rtěnce. Zlé podezření se mi zabydlelo v srdci má snad někoho jiného?
Styděl jsem se za ty myšlenky, ale nervozita byla silnější. Začal jsem ji sledovat a probírat její věci. Prohlédl jsem telefon, účet od banky, dokonce i obsah kabelky. Právě v ní jsem našel dopis starý, ohmataný, často čtený. Zjevně zamilovaný. Eliško, tolik se mi stýská, slova nestačí popsat, jak těžké je čekat na ten okamžik, až se znovu setkáme. Všude slyším tvůj hlas, hledám tvůj úsměv…
Četlo se to zatraceně špatně. Podle stavu dopisu byl ten vztah už dlouhý, a právě to bolelo nejvíc nějaký krátký flirt bych mu ještě odpustil, ale tohle? Znamenalo to, že celý náš život byl podvod?
Tři dny jsem mlčel, zavřený do vlastníchmyšlenek kolik pokušení jsem v životě odolal, kolikrát jsem mohl podvést, a neudělal jsem to… Třetí den jsem to už nevydržel.
Vím všechno, procedil jsem skrz zuby.
Co všechno?, podivila se Eliška.
V jejím hlase nebylo cítit nic zvláštního, jen mírné překvapení. Ale mě to nemátlo ten dopis jsem četl vlastníma očima.
Máš někoho, nebyla to otázka, spíš konstatování.
Eliška se zasmála.
Ale prosím tě, Andreji, ty to myslíš vážně?
Kdyby se přiznala, rozplakala bylo by to snadnější snášet…
Četl jsem ten dopis! vyhrkl jsem. Co si o mně myslíš? Takové věci se nepíšou jen tak: “Nemohu se dočkat, až spolu dojdeme až na konec světa…” Fuj!
Eliška se rozesmála ještě víc, což mi vůbec nebylo po chuti.
To myslíš opravdu vážně? zeptala se.
A ty?
Díval jsem se na ni zpod obočí, dýchal těžce.
Takže ty jsi mi šmejdil v kabelce?
Ano.
Četl jsi ten dopis?
Ano.
A opravdu si nespomínáš, že jsi mi ho kdysi psal ty sám?
Cože? Nejdřív jsem nechápal.
Ten dopis jsi napsal ty! Byl jsi tehdy ve služební cestě a já byla doma s malým Václavem. Vzpomínáš si?
Myslíš, že svůj rukopis nepoznám? A takové věci jsem nikdy nepsal!
Eliška si povzdechla, přitáhla si stoličku a z horní police vytáhla krabici. Položila ji na postel, chvíli v ní něco hledala a pak mi podala obálku.
Tady. Tehdy jsi měl zraněnou ruku a psal jsi mi levou.
Přečetl jsem si na obálce odesílatele opravdu jsem to byl já, jiné město, jiný rukopis. Mohl jsem to opravdu být já? Matně jsem si vybavil, že jsem si tehdy na stavbě s rukou nějak neporadil Mohlo to být tehdy?
A proč ten dopis pořád taháš s sebou? zeptal jsem se pochmurně.
Poradila mi to psycholožka, řekla klidně Eliška.
Psycholožka?
Ano. Andreji, jsem unavená. Celý život jsem vás tři muže obskakovala. Od narození Vaška už nemám svůj život. Ani poděkování od vás často neslyším! Kytky dostávám pouze na osmého března a slova o lásce už jsem zapomněla, jak znějí. Jsem ještě žena, a ne tak stará. Popravdě jsem už zvažovala i rozvod, ale my máme dobrou rodinu, a toho si cením. Tak jsem zašla ke specialistce. Dává mi rady a já je dodržuji.
Její přiznání mě překvapilo. Rozvod? Chce ode mě odejít?
Pomáhají ty rady? zeptal jsem se.
Někdy, pousmála se.
A dopis na co?
Abych nezapomněla, že jsme se kdysi milovali.
Přikývl jsem. Potřeboval jsem si srovnat myšlenky. Odešel jsem na balkon. O tom už jsme spolu víc nemluvili.
***
Ráno, když Eliška vstala, byl doma nezvykle čilý ruch a celý byt voněl vanilkou. Nechápala, co se děje, dokud nevešla do kuchyně.
Starší syn smažil míchaná vejce. Mladší rozkládal po talířích tvarohové lívance. Na stole vázá s jejími oblíbenými květinami.
Copak se tu děje? podivila se Eliška.
Dobré ráno, mami, pozdravil mladší. Dá si maminka k snídani čaj, nebo kávu?
Nemohla uvěřit vlastním očím ani uším.
Kávu, hlesla potichu.
A dáte si vajíčka, nebo tvarohové lívance?
Lívance…
Manžela nikde nebylo, ale Eliška moc dobře věděla, že za tím stojí on. Když dojedla první lívanec, objevil se Andrej. Podal jí složený papír.
Dobré ráno, lásko!
Co to je? zeptala se.
Nový dopis, usmál se Andrej. Aby to vážně fungovalo.
Eliška se usmála zpět. Od toho dne bylo všechno lepší. Ne, takové snídaně ji nečekaly každý den, zázraky se nedějí, ale občas ano. A když šla do kina, nechodila už sama Andrej ji rád doprovázel. Manželství bylo zachráněno.