Ona pekla koláč, netušíc, že už nikdy nebude muset čekat…
V zahradě, obklopená vůní čerstvé máty a jemných hortenzií, se lehce pohupovala, s knihou v ruce a nohama schoulenýma pod sebou. Vzduch byl naplněný teplou, téměř uklidňující vůní meruňkového koláče, který se pomalu zlatil v troubě. Vždycky věděla, kdy přijde. Nemusela dostat zprávu ani telefonát – prostě to cítila.
Dnes to věděla znovu. Proto zadělala těsto už ráno.
On nikdy nic neplánoval. Prostě přišel ten okamžik, kdy se samota stala nesnesitelnou. Pak sedl do auta, vzal telefon a vytočil její číslo.
– Ahoj…
Seznámili se náhodou – mezi cizími lidmi. Ona přišla se svou sestrou, on s kamarádem. Ani jeden tam nechtěl být, a přesto se ocitli vedle sebe, neznámí uprostřed hlučného večera. Pozval ji k tanci. Pak jí v náhlém popudu koupil dlouhou, trochu kýčovitou růži od pouliční prodavačky. Později ji odvezl domů přes celé město.
Od té noci se všechno změnilo.
A to ho vyděsilo.
Nechtěl znovu otevřít své srdce, nechtěl se připoutat, nechtěl riskovat. Ale pokaždé, když ho život svíral jako v kleštích, když se všechno kolem stalo šedým a prázdným, prostě sedl do auta a jel za ní.
Ona nepotřebovala žádné sliby. Prostě na něj čekala.
Jednoho dne jí opatrně řekl:
– Možná bych tady mohl zůstat…
Její oči se na okamžik rozzářily, ale stejně rychle zase pohasly.
– Volba je na tobě.
Jejich rozloučení byla vždy jako otevřená rána. Prošel branou, zastavil se, otočil se a vrátil se, aby ji ještě jednou políbil. Pak se znovu pokusil odejít. A znovu se vrátil.
Potkal ji příliš pozdě. Ale byl vděčný, že ji potkal vůbec.
Jeho minulost byla bouřlivá. Vášeň, hádky, rozbité talíře, třískající dveře. Teď ale potřeboval něco jiného. Lásku vonící po mátě, horkém čaji a čerstvě upečeném koláči. Klid. Ticho. Pravost.
Tentokrát nechtěl čekat do víkendu. Zavolal jí přímo z cesty.
Pak zavěsil, zesílil hudbu. A neslyšel náraz.
Ona se nikdy nedozví, že k ní jel, aby zůstal navždy.
On se nikdy nedozví, že jejich dcera má stejné pronikavě modré oči.