Byl to čas dávných dob, na přelomu listopadu roku 1941, kdy studený vítr bičoval holé větve stromů podél polních cest kolem Vysočiny a táhl poslední zbytky tepla z promrzlé půdy. Rozblácená cesta se vzdorovitě řítila pod starými koly vozu, které se zas a znovu zanořovaly do hlubokých kolejí zalitých ledovou vodou.
Nedojedeme do nemocnice, ta cesta je zakletá, usedavě vzlykala Maruška Stejskalová, stírajíc si slzy z červených očí.
Dojedeme, Markétko, vydrž, uklidňoval ji její muž, Václav Stejskal, a marně pobízel unavenou kobyla. Zmrzlé prsty pevně svíraly otěže.
Na seně ve voze ležela mladá žena, Anička, v bolestech. Toužila, aby to už vše skončilo, aby setřásla tíhu břemene, které tolik trpěla. Osud s nimi tentokrát zahrál krutou hru: babka, na kterou spoléhaly ženy u porodu, si zlomila nohu, a doktor z vedlejší vsi byl povolán k nemocnému dítěti.
Mysli na děťátko, myslí na Františka, šeptala matka, hladíc dceři břicho.
Myslím na ně pořád, mami, každý den.
Jak pojmenujete miminko? ptala se Maruška, snažíc se odvést pozornost od bolesti a strachu.
František říkal, jestli to bude holčička ať se jmenuje Libuška, a když chlapec, ať je Bohuslav.
To jsou krásná jména, Markéto, opravdu krásná. Otec tě určitě dopraví včas. Podívej, už jsou vidět komíny z města, takže jsme skoro u nemocnice…
Dopadli konečně k vratům novoměstské nemocnice, když Markétě začaly bolesti. Krátce nato se narodila malá, křehká holčička, která zaplnila pokoj svým prvním výkřikem. Markéta jí stiskla v náručí, usmívajíc se přes slzy štěstí i únavy. Všechno utrpení náhle vybledlo před tou láskou mateřskou, která ji pohltila.
Libuška. Takové jméno ti dal tvůj otec, který vyhraje každou bitvu a vrátí se k nám. Jsi naše naděje…
V Markétě náhle vzplanula touha napsat muži, a jakmile se sestřička s novorozeným dítětem vzdálila na vyšetření, poprosila sanitářku o papír a tužku.
Počkejte chvilku, Nikodýmová, hned vám vše donesu, zahučela sestřička, která byla velmi podrážděná. Skládala složky a odsekla: Nezdržujte mě, mám důležité úkoly!
Markéta se vrátila do pokoje, kde jiná mladá žena, Květa, sbírala své věci. V jejích očích byla temná samota, s jakousi zlomenou odevzdaností skládala prádlo do tašky a vyšla, těžký krok vlekl za sebou zbytky života.
Později přinesla sestřička Markétě papír s tužkou a vychrlila na ni mrzutý pohled. Tu máte, ale moc toho nepište, tolik papíru dnes není.
Tak brzy vás už pouští domů? podivila se Markéta k odcházející Květe.
Ano, domů… špitla Květa bez úsměvu.
Říkali mi, že musím zůstat, a ona odejde…?
Sama odešla, nikoho nemá a dítě tu nechala jak nějakou zbytečnou věc. To je dnes běžné, každý myslí na sebe, odsekla sestřička a odešla.
Myšlenky na opuštěnou holčičku Markétu nepouštěly ani v noci. Když ji ráno volali na snídani, znovu slyšela tichý pláč z vedlejšího pokoje.
Mohu ji alespoň nakrmit? ptala se třesoucím hlasem chladné, starší ošetřovatelky.
Cože, krmit cizí dítě? A pak? Bude těžké ji poslat do sirotčince, s cizími lidmi si zvykne a tam… Kdo ví, jak skončí.
Do sirotčince? vyrazila ze sebe Markéta.
Kam jinam? Nikoho nemá, ne každý má štěstí…
Odvážně nakráčela Markéta rovnou za lékařem, který ji přijímal k porodu.
Pane doktore Novotný, prosím o přímluvu. Dejte mi tu holčičku. Jedno dítě mám, dvě uživíme taky. Na vsi máme chleba pro každého.
Na chvíli se zamyslel, zvedl oči od stohů papíru a pak přikývl.
A tak šla Markéta s bolavým srdcem, ale s odhodláním do dětského oddělení. Ošetřovatelka protestovala, ale Markéta byla rozhodnutá.
Teď je taky moje dcera. Nazvu ji Božena, po své babičce. Libuška a Boženka. To je to, co naše rodina potřebuje.
Po pár dnech se skutečně vrátili domů k vesničce poblíž Havlíčkova Brodu.
Bože, Markéto, co se to stalo, dvě dcery najednou? vykulila oči Maruška. Jaktože nejsou vůbec podobné?
Dvojčata bývají různá, mami, zalhala Markéta.
Tak začaly jejich vesnické roky. Václav bral v náruč novou vnučku, Maruška mudrovala, aby je nerozmazlili. Doma měly děvčata lásku i kousek chleba navíc. Markéta napsala Františkovi na frontu: narodila se Libuška a spolu s ní jedna malá sirota, kterou přijala k srdci.
Uteklo pět let. Děvčata rostla, byla zdravá, krásná a veselá. Markéta je nedělila na vlastní a cizí, obě měla stejně ráda. Když přišly zimy a nemoci, nespala u jejich postýlek. Rodiče Markétě pomáhali a ona nelitovala jediného dne.
Nakonec přišel čas vysněného návratu Františka. Jednoho slunného dne letěla dědinou zpráva: Voják jde! Celá ves se šla podívat, jak dorůstající muž v uniformě kráčí domů. Markéta vyběhla přivítat ho slzy štěstí a vřelé objetí byly jejím vítáním.
Po slavnosti doma chtěl František vidět dcery. Ve starém sadu u potoka, řekla mu tchyně Maruška. Tam v záplavě červených jeřabin děvčata hrála, obě vesele. Byl znovu doma, mezi svými, kde válečné hrůzy mizely pod stínem dědova sadu.
Uplynulo patnáct let. Rodiče Markéty zemřeli, František pracoval na MNV, Markéta ve skladišti. Libuši i Boženě bylo osmnáct a obě zůstaly v rodném Jeníkově, nechtěly do Brna ani Prahy, i když je zvaly širší možnosti. Dědický jeřabinový sad byl pro ně poutem, kořenem.
Přišel čas vdavek. Libuška se líbila mladému strojníkovi, Vladimírovi. Božence věnoval vytrvalou pozornost mechanik Miloš. František nechtěl dívky pustit prý stále příliš mladé. Markéta pokyvovala hlavou, v srdci však věděla, že už je čas.
Jednoho dne však přišel zvrat, který nikdo nečekal.
Do dvora vtrhla žena, v městských šatech a s výrazem, který čeřil staré vzpomínky.
Dobrý den, začala se stísněným úsměvem. Hledám paní Markétu Stejskalovou.
Markéta ji pozvala dál, i když jí bylo s příchodem neznámé ženy těžko u srdce.
Vy mě nepoznáváte, viďte? Já jsem Květoslava, rodila jsem s vámi v nemocnici před osmnácti lety…
S Markétou se zatočil celý svět. Květa plačtivě vyprávěla: Byla jsem ještě dítě, když jsem musela nechat svoji dceru; doma na mě nikdo nečekal, bála jsem se a utíkala do města, žít nový život. Tam se všechno zkomplikovalo. Dlouho jsem litovala svého skutku, a když mi Bůh další děti nedal, rozhodla jsem se najít svou dceru.
Teď si myslíš, že jen tak přijdeš a vezmeš si ji zpět? Tady není Praha! rozkřikl se František. Můj dům, moje rodina, moje dcera!
Pře mezi ženami rozčísla Boženka s Liduškou, které pohádku vyslechly za dveřmi. Pláč, hádky, slova, která nešlo vzít zpět, rozervala domov. Boženka odešla z domova, nedokázala přijmout šok z prozrazené pravdy, že není vlastní dcerou Markéty.
Já bez ní nemohu žít, plakala Markéta v sadu, kde před lety sedával děda.
Vrátila se až po měsíci.
Mami, promiň mi. Tam ve městě to nebylo ono. Srdce mě táhlo zpátky za vámi, za Liduškou, za Milošem, za tímto sadem. Všechna jeřabina mě v Praze trápila, připomínala děti a domov…
O týden později, pod stromy plnými červených jeřabin, slavili dvoje svatby: Lidušky a Vladimíra, Boženky a Miloše. Bílá svatební šaty tančily v podzimním slunci, pod korunami stromů, které zažily tolik bolesti i radosti jejich rodů.
Květoslava už se v Jeníkově nikdy neukázala. Boženka si navždy zapamatovala, že matkou je ta, co tě nosila na rukou, měla o tebe strach, odříkala si sousto a její láska léčila každou bolest. Tak to bývalo v českých rodinách prostota, pokora, síla srdce. Život šel dál, tak, jak to na vsi bylo od pradávna.