Telefon se mi třásl v rukou, když jsem vytočil číslo. Srdce mi bušilo, jako by chtělo vyskočit z hrudi. „Ahoj, Veroniko, udělal jsem, cos řekla! Nasypal jsem jí ten prášek do kávy. Čekám, až to zabere, abych mohl odjet. Ale proboha, co to bylo? To se přece do kávy nedává! Katka zbledla, je jí špatně, jako by vypila jed! Odkud jsem mohl vědět, že to takhle dopadne? Vždyť nejsem doktor!“ Hlas se mi třásl a v hlavě mi vířila panika a výčitky. Jak jsem se k tomu vůbec dostal?
Všechno začalo před pár týdny, když se můj život zdál rozpadat. S Katkou jsme manželé sedm let a poslední dva roky náš vztah drhnul po švech. Neustálé hádky, nedorozumění, její věčné výčitky – cítil jsem, že už to nezvládám. Katka se změnila: z veselé a starostlivé dívky, do které jsem se zamiloval, se stala člověkem, který je pořád na něco naštvaný. Snažil jsem se s ní mluvit, ale každý rozhovor skončil křikem. V určité chvíli jsem si začal myslet, že rozvod je jediné řešení. A pak se objevila Veronika.
Veronika je kolegyně z práce. Často jsme se potkávali u kávovaru a vždycky mě uměla vyslechnout. Když jsem jí začal vyprávět o svých problémech, nesoudila, ale soucítila. Postupně se naše rozhovory prohlubovaly a cítil jsem, že s ní je mi lehko, jako už dlouho ne. Jednou, po další hádce s Katkou, jsem si Veronice postěžoval, že nevím, jak z toho bludného kruhu ven. A tehdy navrhla nápad, který mi zprvu připadal šílený. „Existuje jeden způsob,“ řekla s chytrým úsměvem. „Nasyp jí něco do kávy. Nic hrozného, jen prostředek, aby se trochu uvolnila, byla klidnější. Dám ti prášek, je neškodný.“ Zasmál jsem se, myslel jsem, že žertuje, ale Veronika vypadala vážně. Podala mi malý sáček a řekla: „Zkus to, horší to nebude.“
Dlouho jsem váhal. Nasypat něco manželce do kávy? Znělo to jako scénář z podřadného thrilleru. Ale Veronika ujišťovala, že je to jen uklidňující prostředek, že Katce pomůže být mírnější a nám zlepšit vztah. Byl jsem tak vyčerpaný hádkami, že jsem nakonec souhlasil. Ráno, zatímco Katka byla ve sprše, jsem jí připravil kávu a s pocitem totálního idiota do ní nasypal špetku prášku. Ruce se mi třásly, ale přesvědčil jsem se, že nedělám nic špatného. Veronika přece říkala, že je to bezpečné, ne?
Katka kávu vypila jako obvykle, ničeho netušíc. Pozoroval jsem ji, čekal, jestli nezačne být ospalá nebo uvolněná, jak Veronika slíbila. Ale za půl hodiny náhle zbledla, chytla se za břicho a řekla, že je jí špatně. Lehla si na gauč, dýchala těžce a já propadl panice. „Katko, co je ti? Mám zavolat sanitku?“ zeptal jsem se, ale jen mávla rukou, že právě snědla něco špatného. Vyběhl jsem na balkon a zavolal Veronice, abych zjistil, co je sakra zač ten prášek. Její klidný hlas mou paniku jen zesílil: „Ale, Honzo, neřeš to, je to jen bylinný přípravek. Možná má alergii? Dej jí vodu, přejde to.“ Ale viděl jsem, že Katce je čím dál hůř, a v hlavě mi běžela děsivá myšlenka: co když to byl jed?
Zavolal jsem sanitku, nečekal jsem, až to „přejde“. Lékaři přijeli rychle, prohlédli Katku a okamžitě ji odvezli do nemocnice. Jeden z nich se zeptal, jestli nejedla něco nezvyklého nebo nebrala léky. Zajektal jsem, že nevím, ale uvnitř jsem se svíral hrůzou. Co když ten prášek najdou? Co když jsem svou ženu otrávil? V nemocnici mi řekli, že Katka má silnou otravu, ale naštěstí se jí podařilo stabilizovat. Lékaři ještě nevědí, co ji způsobilo, ale já už myslel jen na svou vinu.
Večer jsem Veronice znovu zavolal, ale tentokrát jsem mluvil úplně jinak. „Cos mi to dala?“ křičel jsem do telefonu. „Katku málem nepři„Honzo, neblázni, vždyť jsem ti říkala, že to nic není,“ zašeptala Veronika, ale já už věděl, že ji nikdy nechci znovu vidět.