Omluvte nás, začal jeden z policistů. Tahle paní tvrdí, že váš kocour přeskočil na její balkon, napadl ji a potom jí ukradl kotě
Znám takové domy, kterým se říká rohové. Dvě křídla se spojují v jeden celek, ale stojí pod pravým úhlem přesně devadesát stupňů.
Když mají vnitřní balkony, v úplném rohu se přiblíží skoro na dosah.
To skoro je v praxi tak metr a půl vzdálenosti.
No, a teď
Jednou jsme se s manželkou vraceli z práce domů. Pracujeme ve stejné firmě a jezdíme tam autem spolu.
Když jsme procházeli dvorem paneláku v Praze, všimli jsme si, jak na místního toulavého kocoura, kterého jsme čas od času přikrmovali nejen my, ale i další sousedé zaútočili zdivočelí psi z venku.
Psi jsem zahnal, ale kocour to bohužel schytal. Naštěstí ne smrtelně. Vzali jsme ho, naložili do auta a jeli na veterinu.
Na klinice mu vyčistili rány, zašili je, dali mu infuzi s fyziologickým roztokem a vitamíny, píchli mu antibiotiko a řekli, ať ho přivedeme každý den na kontrolu a další injekce ten týden.
A tak se Vilík dostal k nám domů.
Proč Vilík? Říkali jsme mu tak podle jména vilán, protože vypadal jako pouliční rváč. Ale jak se ukázalo
Z toho divocha se během pár dnů stal báječně poslušný a vděčný miláček. Už za dva dny polehával spokojeně na pohovce, vrněl, přivíral oči a labužnicky natáhl bříško ke škrábání, když mu to dělalo dobře.
Koukni na toho lenocha, smála se moje žena a drbala mu srst.
Vilík se sice občas ošil rány ho pořád pobolívaly ale vrněl dál. Bylo mu u nás zjevně dobře.
Postupně nabíral sílu, měl čistou lesklou srst, chutnalo mu a rád spal nám na klíně.
Na minulý život mrazy, hlad, bitky, strach začal pomalu zapomínat. Jako by to byl špatný sen.
Nyní rád chodil na balkon, rozvalil se na zábradlí a sledoval dění dole na dvoře. Ven už ho to nijak netáhlo, moc dobře věděl, co bývá za svobodou.
Sousední balkony ho moc nezajímaly až do chvíle
Až se na sousedním balkoně z vedlejšího vchodu neobjevilo malé kotě. Byl úplně malinký, huňatý, očividně s rodokmenem.
Ten se má, zamručel Vilík Co ten ví o uličnickém životě? opovržlivě odvrátil hlavu a našponoval ocas.
Jenže druhý den ho vyrušil zvláštní zvuk. Zaváhal, zaposlouchal se zvuk šel právě z toho sousedního rožního balkonu, od rozmazleného mazlíčka.
Vilík se přiblížil k zábradlí.
Kotě sedělo v rohu a tiše naříkalo.
Hej! oslovil ho Vilík. Proč pláčeš? Nedali ti správné granule?
Kotě se leklo a ztichlo, bálo se velkého drsného kocoura.
Tak proč brečíš? zeptal se Vilík znovu.
Až teď kotě, stále schované v koutku, zašeptalo:
Ona mě bouchla pantoflí. Víš, jak to bolí?
Vilík sice nevěděl, co je to dostat pantoflí teď ho všichni rozmazlovali a všelijak mu odpouštěli. Ale bolest znal dobře.
Pantoflí? Proč tě bila?
Mňoukal jsem ráno. Měl jsem hlad
A kvůli tomu tě praštila? nechápal Vilík.
Ano, vzlyklo kotě. Za každý zvuk nebo lumpárnu mě bije. Nemá mě ráda Ale kamarádkám do telefonu vykládá, že jsem drahý stál jsem prý tolik peněz. Nevím, co to znamená, být drahý
Vilík to věděl. Jeho paní to taky často říkala: Můj milý, můj drahoušek. Ale to slovo tady znělo najednou nějak jinak.
Zamračil se. Situace byla zvláštní. Bylo mu kotěte líto. Kdyby byl na ulici, věděl by, jak jednat. Ale teď
Teď byl gaučový kocour. Co v takové situaci dělat?
Pak paní zavolala kotě z domu. Přikrčilo uši, ocas a hrůzou mu mezi packy unikla loužička. Rychle zmizelo za dveřmi.
Vilík zůstal na balkonu a díval se na mokré místo. Vzpomněl si, jak jako malé koťě strachy učůral, když na něj štěkal velký pes
Od té chvíle trávil na balkoně skoro všechen čas. Novému kamarádovi začali říkat jménem Čenda.
Podle Vilíka by se hodilo spíš Hubený.
Hubený si na Vilíka navykl a pokaždé poctivě nosil své stesky:
Dneska mi řekla, popotahoval čumákem, že jestli ještě jednou budu dělat hluk, vyhodí mě z balkonu. Prý už ji nebaví po mně uklízet
Vilíkovi vstávaly chlupy na zádech, zuby samy vycenil.
Často slyšel z vedlejšího bytu hostilní křik a nadávky, někdy
Někdy se až lekl rány, když pantofel dopadl na malinké tělíčko.
Rozhodnutí učinil dávno. Jenže se bál.
Vyhodí mě, myslel si. Za tohle mě vyhodí.
Nechtěl zpět do zimy, hladu a samoty. Nechtěl ztratit lidi, kteří ho zachránili.
Jenže myšlenka, že by tu ženu její zlost mohla stát život to kotě, ho nenechávala v klidu.
A pak to přišlo.
Seděl zrovna na balkoně a poslouchal. Z vedlejšího bytu se ozývalo nadávání. Slyšel, jak paní z postele zase křičí na Hubeného.
Přes odraz v balkonových dveřích viděl celé dění.
Naklonila se, zvedla pantofel, rozmáchla se na zbídačeného kocourka a zařvala:
Zabiju tě, smrade!
Nevěděl, jak se to stalo, ale za sekundu už byl na vedlejším balkoně. Prostě přeskočil ten jeden a půl metru.
Paní nestačila pantofel hodit. Přímo před ní na posteli stanulo
Ne, zjevení.
Příšera z nočních můr.
Enormní kocour s drsným výrazem, s vyceněnými tesáky, syčící a prskající. V jejích očích se z tlamy valil oheň a z očí sršely blesky.
Viděla samotného čerta.
Čert zdvihl pracku s vytasenými drápy. Vřískla a omdlela. Po pyžamu jí stékalo teplé
Za deset minut už někdo zvonil u našeho bytu. Ve dveřích stála rozcuchaná sousedka s šíleným pohledem.
Váš kocour na mě zaútočil! Poškrábal mě! Ukradl mého drahého kocourka! Volám policii!
Ale paní, odvětila klidně moje žena. Náš kocour je doma, vůbec nevychází. A vašeho kotěte tu taky nemáme.
Sousedce cukly rysy, chtěla něco dodat ale místo slov se ozvalo jen rozzuřené syčení. Otočila se a zabouchla za sebou dveře.
Za chvíli přijeli policisté. Ta paní pobíhala za nimi, zmateně vysvětlovala situaci.
Omlouváme se, prohodil jeden z nich. Tato paní tvrdí, že váš kocour přeskočil na její balkon, napadl ji a unesl její kotě
Manželka i já jsme vyhrkli:
Prosím?!
Z našeho překvapení muselo být jasné, že to slyší poprvé.
Prosím, pojďte dál, pozval jsem strážníky. Přesvědčte se sami kocour spí na gauči, kotě tu není.
Šli jsme všichni dovnitř. Vilík si opravdu chrupkal na gauči, rozvalený do šířky.
To je on! To je útočník! ječela sousedka. Poškrábal mě a unesl mého Čendu!
Promiňte, co přesně unesl? nechápali policajti. Jejich kocour vám ukradl peníze?
Nejste při smyslech?! Mám kotě jméno Čenda!
Policisté si vyměnili pohledy, vyšli na balkon.
Skoro dva metry, řekl jeden.
Chcete říct, že kocour přeskočil takovou dálku s kotětem v tlamě? dodal druhý.
Nevěříte mi?! ječela sousedka. Lítala po bytě a křičela: Čenda! Čenda! Čenda!
Otvárala skříně, vyhazovala prádlo, všechno rozhazovala po zemi.
Policisté ji museli uklidnit.
Paní, řekl důrazně jeden z nich. Právě teď ničíš cizí majetek. Majitelé na tebe mohou podat trestní oznámení.
Na mě?! Když jejich kocour mě zmrzačil a unesl moje kotě?!
Mimochodem, zamračil se druhý policista. Kde přesně vás poškrábal nebo kousnul? Ukažte nám rány.
Sousedka znejistěla, koktala a pak začala vykřikovat:
Dám vás všechny zavřít!
Omlouvám se, podotkla tiše má žena, ale hodně tu cítím moč Nechcete vstát z mé židle?
Oči sousedky se rozšířily. Zrudla, zezelenala a nakonec zbledla.
Vyletěla z bytu a zabouchla svoje dveře s ranou, že to hučelo ještě minutu.
Budete podávat oznámení? ptal se policista.
Ne, vykřikli jsme s manželkou jako jeden muž.
Vypadá trochu mimo, dodala potichu žena.
Rozloučili se a odešli.
Zůstal jsem s ženou v pokoji. Vilík si už sedl a díval se na nás s provinilým výrazem.
Tak pojď sem řekl jsem.
Tak pojď zopakovala žena.
Vilík kouknul na nás, seskočil z pohovky a šel ke skříni.
Přistrčil packou dvířka, vlezl dovnitř a vytáhl zpod ručníků malé šedé kotě.
Pane na nebi vydechli jsme oba.
Sedli jsme si na gauč.
Vilík k nám přišel a položil ustrašeného Hubeného k nohám. Třásl se celý.
A co teď s tebou? zeptala se žena, vzala chudáka do klína a hladila po zádech.
Kotě se třáslo ještě víc.
Neboj se, maličký, řekl jsem jemně.
My kočky netýráme, chlácholila ho žena a objímala kotě. A ty, drahý Vilíku obrátila se k němu. To se ale nesmí, nemáš to dělat. To je přece úplně špatně! Měl jsi to řešit jinak
Jak jinak? podivil jsem se. Vždyť ho vytáhl z pekla chceš ho za to potrestat?
A vůbec, žádné kotě tady vlastně nemáme. Slyšela jsi přece policii.
Typický chlap, vzdychla žena s pohledem k Hubenému. Ještě chce Vilíka odměnit!
Samozřejmě! Odměnit! potvrdil jsem a usmál se na Vilíka. Pojď, dám ti kousek kuřete.
Podívej na ně! bručela žena a pohladila Hubeného. Najednou se kotě opatrně přitisklo k její dlani a zachumlalo se.
Žena se usmála a smířlivě řekla:
No dobře Napoprvé ti odpouštím.
Vyrazili jsme s Vilíkem do kuchyně, Hubený zůstal spokojeně u ženy a příst. A pochopil, že když tě hladí, je to vlastně příjemné.
A také začal přemýšlet, co znamená slovo drahý.
Zdálo se mu, že od této ženy to slovo znamená úplně něco jiného než od jeho bývalé paničky.
Ten den jsem si zapsal poučení: Někdy je správné udělat správnou věc, i když za to můžeme přijít o všechno. A láska se nepozná podle ceny, ale podle skutků.