Omlouvám se, že to tak dopadlo

Dobré zprávy

“Promiň, že to tak dopadlo…”

“Ivane, máš opravdu všechno? Nemusíš to zkontrolovat?” vykřikla jsem, zastavíc se před zavřenými dveřmi koupelny.

“Lído, nech toho! Všechno mám sbalené – celý kufr, sama jsi viděla,” odpověděl přes šum sprchy. Ale ten hlas… Ten hlas se zachvěl. Nebo se mi to zdálo?

“Kufr jsem viděla. Ale co jsi do něj naskládal, to ne,” zamumlala jsem, couvajíc stranou.

“Lído, udělej mi, prosím, kafe! Silné. Bez mléka,” dodal už klidným tónem, když zavřel vodu.

Vyšla jsem do kuchyně, mlčky vytáhla džezvu, nalila vodu, nasypala mletou kávu, špetku soli – jak to má rád. Máme kávovar, ale Ivan miluje kávu, kterou mu uvařím já. “Ty jsi moje pečlivá,” řekl včera večer, když se vrátil pozdě z práce a uviděl, jak jsem podle staré babiččiny zvyklosti opatrně zabalila večeři do utěrky, aby nevychladla.

Poslední dobou se víc a víc zdržoval – prý v práci. Buduje kariéru. Chystá se na povýšení. A já? Tiše jsem ho podporovala. Vařila, žehlila, trpěla.

“Božská vůně božského nápoje!” řekl Ivan, vstupuje do kuchyně a odhazujíc mokré vlasy z čela. Posadil se ke stolu, sáhl po šálku.

“Lído, dnes mi přijde zásilka – objednal jsem potahy do auta. Přijmi to, prosím. Platba při převzetí,” řekl, přidávajíc do kávy lžičku cukru.

“Jasně. Jako obvykle,” přikývla jsem, sedajíc si naproti němu.

“Ta služební cesta přijde vážně nevhod,” pokračoval s povzdechem. “Ale odmítnout nejde. Chápeš – šance, možná jediná. Senior manažer – to není legrace.”

“No jo… Nepředpokládala jsem, že u takové pozice budeš jezdit po regionech.”

“Rozmary šéfa. No, mám ještě půl hodiny, něco vyřídím z telefonu.”

Zvedl se a odešel do vedlejší místnosti. Šálek po sobě neuklidil. No a co. Co čekat – je celý napružený.

Sáhla jsem po jeho šálku a vtom vibroval telefon – zpráva. Otevřela jsem ji.

“Lído, Ivan lže. Žádná služební cesta to není. Letí s Mášou Orlovou do Itálie. Zastav ho, dokud není pozdě. Tím si zničí život.”

Světla. Jeho mladší sestra.

V hlavě mi něco cvaklo. On… s Mášou? To snad ne. Vtip? Ale Světla není ten typ, co by si s takovýma věcma zahrávala. A určitě nelhala.

Před očima se mi všechno rozostřilo. Vzduch byl najednou těžký jako beton. Sotva jsem dýchala. S námahou jsem vstala, nalila si vodu – a zhroutila se zpět na židli.

Chtělo se mi řvát. Křičet. Rozbít všechno na padrť. A v hlavě jediné: “Proč?”

Sevřela jsem vztek do pěsti. Chtěla jsem se na něj vrhnout, rozpoutat peklo, strhnout masku. Ale… neudělala jsem to. Nezasloužil si to.

Ať táhne. A já mu připravím překvápko. Ne křikem – činem.

Otevřela jsem bankovní aplikaci. Na společném účtu – milion dvě stě tisíc. Kupodivu i tady stačil – tři sta tisíc už chybělo. Na mé peníze, mimochodem. Moje honoráře za projekty, moje práce do noci. A on… z mých úspor vozí svoji první lásku na dovolenou.

O Mášu jsem věděla. Ivan mi o ní vyprávěl sám a Světla se o ní taky zmínila. Školní láska, flamendr. Dvakrát ho opustila – jednou pro nějakého týpka s prachama, podruhé pro někoho “perspektivního”. A teď se vrátila. Ivan se nechal zase nachytat. A zase lže.

Ne, mohl aspoň říct upřímně: “Lído, miluju jinou. Promiň.” Bolelo by to, ano. Ale ne tak odporně. Jenže on – jako krysa. Peníze vzal, o služebce lhal, kufr sbalil…

No dobře. Zbytek peněz vyberu já. Dnes. Do halíře. Pak – rozvod. Jeho věci – kurýrem k rodičům.

Zkontrolovala jsem kalendář – zítra v poledne důležitá online prezentace. Pokud všechno klapne – vezmu si dovolenou. Ne do Itálie, ne. Třeba do Portugalska. Nebo kamkoliv, kde ještě nestanula jeho noha.

“Lído, jdu, raději vyjedu dřív,” nakoukl do kuchyně nastrojený, s kravatou.

“Ahoj. Šťastnou cestu,” zachraptěla jsem, svírajíc šálek v ruce.

“Co to má být za tón?”

“Zdálo se ti.”

“Budu se ti stýskat…”

“Pochybuju, že na to budeš mít čas.”

“Nevyprovodíš mě?”

“Radši umyju nádobí.”

“Tak fajn, jdu.”

“Jdi.”

Dveře se zabouchly. Ivan ani netušil, že odchází navždy. Zítra vyměním zámky.

Posadila jsem se na židli. Rozbrečela jsem se. Hořce. Z bolesti, z ponížení. Zrádce.

Znovu zazvonil telefon – zpráva od Světly:

“Lído, jak se máš?”

Otřela jsem slzy, vytočila její číslo.

“Světlo, odkud ty info?”

“Říkala kamarádka Máši. Ta se zase přitočila k Ivanovi. On na to skočil. Lído, promiň, že to tak…”

“Dík, že jsi mě varovala. Nezastavila jsem ho. Ať si jede.”

“Je to idiot. Ona ho potřetí podešlape.”

“Jeho volba. Světlo, neříkej mu, že vím.”

“Ani bych s ním nechtěla mluvit. Už mě štve!”

“Dík. My spolu v kontaktu zůstaneme. I kdybychom se rozvedli.”

“Jasně, Lído. Drž se.”

Znovu otevřu banku. Ještě minus sto tisíc. Honem! Ne. Zklidnila jsem se. Prostě všechno převedu mámě. Svojí mámě. On na to teď nemá právo.

“Mami, posílám ti milion sto. Zbytek už stáhnul.”

“Co se stalo, dcero?”

“Rozvádíme se. Letí s milenkou do Itálie.”

“Panebože… Lído, drž se. Jsme s tebou. Všechno přejde. Ještě potkáš nějakého pořádného.”

“Ne, mami. Nikoho hledat nebudu. Třeba si prostě pořídím dítě. A hotovo.”

“No… to je taky cesta. Mimochodem, teta Hana má synovce… sympaťáka…”

“Mami, teď ne.”

“No jak chceš. Hlavně nezoufej, holDveře se znovu otevřely a v nich stála má nejlepší kamarádka Tereza s krabicí vína a tím pohledem, který říkal, že dneska budeme řvát, pít a nakonec se smát té jeho pitomosti.

Rate article
Add a comment