Omlouvám se, že jsem se minulý týden neukázal na tvé narozeninové oslavě, Dimone, ale srazil jsem dítě na silnici, — Viktor naráz do sebe obrátil panáka slivovice. — Pracoval jsem na novostavbách a zrovna jsem vyjel autem na cestu, když se mi před kapotou objevil ten kluk.
Představ si. Naštěstí jsem nejel rychle. Vyskočil jsem z auta, kluk byl naživu, ptám se ho, jestli je v pořádku, a on říká, že ano. Malý zrzavý klučina, asi šest let, ne víc.
— Kde máš rodiče? — ptám se.
— Máma je doma, — odpovídá, — připravuje večeři.
— Tak půjdeme, — říkám, — k mamince. Musíme něco udělat.
Přivedl mě k jejich domu, ukázal na dveře bytu a sám se schoval za mými zády. Zazvoním, otevře žena. Krásná, takové jsem ještě neviděl, ale jakoby bez života. Oči jí nesvítí. Chápeš?
— Promiňte, — říkám, — stalo se něco. Prosím, nelekejte se, ale srazil jsem vašeho syna autem. Nic mu není, tady je, — vytahuji ho zpoza zad. — Ale možná chcete zavolat policii?
— To není nutné, — říká potichu. — Už je to popáté, co to udělal.
— Jak to myslíte?
— Marku, běž do svého pokoje, — říká přísným hlasem synovi. — A vy pojďte dál do kuchyně. Dáte si čaj? Nebo raději kávu?
Měla, mimochodem, výborný bylinkový čaj.
— Omlouváme se, — říká Irena, tak se představila. — Mark před pár dny zaslechl, jak si stěžuji kamarádce, že je to bez manžela těžké, a tak si asi usmyslel, že nám takto najde tátu. Už jste minimálně pátý muž, pod kterého skočil. Dva z nich málem dostali infarkt. Říkám mu, že kromě něho nikoho nepotřebuji, ale on je tvrdohlavý, jako jeho dědeček. Ten taky, když si něco vymyslel, byl k nezastavení. To auto jste moc nepoškodil? Chcete, abych vám zaplatila opravu? Ne? Jak myslíte.
Sedím a koukám na ni a uvědomuji si — zamiloval jsem se. Neuvěříš, Dimone, poprvé mi před očima sedí moje žena. Unavená, v domácím županu, nenalíčená. A já cítím, že jestli ji ztratím, skočil bych klidně ze střechy.
— Vím, že to vypadá absurdně, ale mohla byste mi dovolit, abych vás a Marka jako kompenzaci pozval do kina?
— To není nutné, — odpověděla. — Chápete, Mark by si zase něco vymyslel.
— Nejsem vám sympatický? — ptám se.
— O to nejde. Jen… Za jiných okolností… Ale takto… Vypadá to, jako bych schválně strkala syna pod auta, jen abych našla manžela. Hanba mi.
— No jo. A já pak vypadám jako darebák, co využil ženu ve složité situaci, — vtipkuji. — A teď nám oběma hrozí peklo. Ale když už se to stalo, co kdybychom shořeli v jednom ohni?
— Nepamatuji si, co jsem tomu ještě říkal, ale následující den jsem pro ně přijel a vzal je do kina na „Transformers”. Pak do restaurace. A potom… Zkrátka, Dimone, přijel jsem ti oznámit, že máme v červnu svatbu. Potřebujeme fotografa. Zvládneš to? Podívej se, jak jsou fotogeničtí.
Viktor vytáhl telefon a ukázal fotografii smějící se zrzky a kluka vedle ní.
Teď už vím, že Amor nemá křídla. Zato má spoustu zrzavých pih a chybí mu dva mléčné zuby. A jmenuje se Marek. Příjmení… Mimochodem, příjmení mu Vít brzy dá své. O tom nemám žádné pochyby.