**Deník**
„Jirko, máš opravdu všechno? Neměli bychom to raději překontrolovat?“ křičela jsem, zastavujíc se před zavřenými dveřmi do koupelny.
„Leno, nech to! Mám sbaleno – celý kufr, sama jsi viděla,“ odpověděl přes šum vody. Ale ten hlas… ten hlas se zachvěl. Nebo se mi to jen zdálo?
„Kufr jsem viděla. Ale co jsi do něj nacpal, to ne,“ zamumlala jsem a ustoupila stranou.
„Leno, udělej prosím kafe! Silný. Bez mléka,“ dodal už klidnějším tónem, když pustil vodu.
Šla jsem do kuchyně, mlčky vytáhla džezvu, nalila vodu, nasypala mletou kávu, špetku soli – jak má rád. Máme kávovar, ale Jirka miluje kávu, kterou mu uvařím já. „Ty jsi moje pečovatelka,“ řekl včera večer, když se vrátil pozdě z práce a viděl, jak jsem večeři zavinula do utěrky, aby nevyprchala. Stará babiččina zvyklost.
Poslední dobou se zdržoval častěji – prý v práci. Budoval kariéru. Připravoval se na povýšení. A já? Tichounce podporovala. Vařila, žehlila, snášela.
„Božská vůně božského nápoje!“ prohlásil Jirka, když vešel do kuchyně a odhrnul si mokré vlasy z čela. Sedl si ke stolu a natáhl se pro šálek.
„Leno, dnes mi přijde balík – objednal jsem potahy do auta. Přijmi to, prosím. Platí se při převzetí,“ řekl, přidávajíc do kávy lžičku cukru.
„Jasně. Jako vždy,“ usadila jsem se naproti němu.
„Ta služební cesta přijde fakt nešťastně,“ pokračoval, vzdychaje. „Ale odmítnout nejde. Chápeš – šance, možná jediná. Vedoucí oddělení – to není legrace.“
„No jo… Nečekala jsem, že u takové pozice budeš muset jezdit po regionech.“
„Rozmary šéfa. Mám půl hodiny čas, tak si ještě něco vyřídím z telefonu.“
Vstal a odešel do vedlejší místnosti. Šálek po sobě neuklidil. Nevadí. Co čekat – je jako na trní.
Natáhla jsem se pro jeho šálek, když v tu ránu vibroval telefon – zpráva. Otevřela jsem ji.
„Leno, Jirka lže. Žádná služebka. Letí do Itálie s Markétou Novákovou. Zastav ho, dokud je čas. Zničí si tím život.“
Lída. Jeho mladší sestra.
V hlavě mi něco cvaklo. On… s Markétou? To přece není možné. Vtip? Ale Lída není ten typ, co by si takhle zahrávala. A určitě nelže.
Všechno se mi před očima rozmazalo. Vzduch byl najednou těžký jako beton. Sotva jsem dýchala. S námahou jsem vstala, nalila si vodu – a zhroutila se zpět na židli.
Chtělo se mi řvát. Křičet. Rozbít všechno na padrť. Ale v hlavě jen: „Proč?“
Sevřela jsem pěstí vztek. Chtěla jsem za ním vtrhnout, rozpoutat peklo, strhnout masku. Ale… neudělala jsem to. Nezasloužil si to.
Ať táhne. A já mu připravím překvapení. Ne křikem – činy.
Otevřela jsem bankovní aplikaci. Na společném účtu – milion dvě stě. Kupodivu i tady stihl – tři sta tisíc už chybělo. Na mé peníze, mimochodem. Moje honoráře za projekty, moje noční šichty. A on… z mých úspor vozí svoji první lásku na dovolenou.
O Markétě jsem věděla. Sám mi o ní vyprávěl a Lída se jednou zmínila. Školní láska, potvora. Dvakrát ho opustila – jednou pro otce svého kamaráda, podruhé pro nějakého ambiciózního chlapa. A teď se vrátila. Jirka zase skočil. A zase lže.
Nemohl být aspoň upřímný: „Leno, miluju jinou. Promiň.“ Bolelo by to, ano. Ale ne tak hnusně. Místo toho se chová jako krysa. Sebral peníze, vymyslel služebku, sbalil kufr…
Dobrá. Zbytek peněz vyberu já. Dnes. Do halíře. Pak – rozvod. Jeho věci – kurýrem k rodičům.
Zkontrolovala jsem kalendář – zítra v poledne důležitá online prezentace. Pokud to dobře dopadne, vezmu si volno. Ne do Itálie. Třeba do Portugalska. Nebo kamkoli, kde jeho noha ještě nebyla.
„Leno, jdu, raději vyrazím dřív,“ nakoukl do kuchyně upravený, s kravatou.
„Ahoj. Šťastnou cestu,“ zachrčela jsem, svírajíc šálek.
„Co je s tebou?“
„Zdá se ti.“
„Budeš mi chybět…“
„Pochybuju, že na to budeš mít čas.“
„Neprovodíš mě?“
„Raději umyju nádobí.“
„Tak dobře, jdu.“
„Jdi.“
Dveře zabouchly. Jirka netušil, že odchází naposled. Zítra vyměním zámky.
Sedla jsem na židli. Rozbrečela se. Hořce. Z křivdy, z ponížení. Zrádce.
Znovu zpráva od Lídy:
„Leno, jak to zvládáš?“
Otřela jsem slzy a vytočila její číslo.
„Lído, odkud ta informace?“
„Kam„Kamarádi z fitness řekli, že ji viděli, jak si koupila letenky na stejný let jako Jirka.“