„Promiň, že to tak dopadlo,“ zašeptala jsem si, zatímco jsem stála před zavřenými dveřmi koupelny.
„Jakube, máš opravdu všechno? Neměl bys to raději překontrolovat?“ křikla jsem přes šumění vody.
„Aničko, prosím tě, neotravuj! Mám sbaleno – celý kufr, sama jsi viděla,“ odpověděl, ale jeho hlas se zachvěl. Nebo se mi to jen zdálo?
„Kufr jsem viděla. Ale co jsi do něj nacpal, to už ne,“ zamumlala jsem a ustoupila do chodby.
„Aničko, uvař mi kafe, ano? Silné. Bez mléka,“ dodal už klidně, když zavřel vodu.
Šla jsem do kuchyně, mlčky vytáhla turek, nalila vodu, nasypala mletou kofolu, špetku soli – tak, jak to měl rád. Měli jsme kávovar, ale Jakub vždycky říkal, že moje káva je ta nejlepší. „Jsi pečlivá,“ pronesl včera večer, když se vrátil pozdě z práce a uviděl večeři zabalenou v utěrce, abych mu nevyprchalo teplo.
V poslední době byl často pryč – prý v práci. Budoval kariéru. Čekalo ho povýšení. A já? Tiše jsem ho podporovala. Vařila, žehlila, čekala.
„Božská vůně božského nápoje!“ vešel Jakub do kuchyně s mokrými vlasy a usedl ke stolu. Natáhl se pro šálek.
„Aničko, dnes mi přijde balík – pořídil jsem si nové potahy do auta. Můžeš to přijmout? Platí se při převzetí,“ řekl a nasypal si lžičku cukru do kávy.
„Samozřejmě. Jak jinak,“ přikývla jsem a sedla si naproti němu.
„Ta služební cesta přišla fakt nešťastně,“ pokračoval s povzdechem. „Ale odmítnout nejde. Chápeš – šance jako hrom.“
„Jasně… Nečekala jsem, že jako vedoucí oddělení budeš muset jezdit po kraji.“
„Rozmary šéfa. Mám ještě půl hodiny, odpovím na pár mailů.“
Vstal a odešel do obýváku. Šálek po sobě neuklidil. No co. Byl napjatý jako struna.
Sáhla jsem po jeho hrnku, když v tu ránu zabzučel telefon – zpráva. Otevřela jsem ji.
„Aničko, Jakub lže. Žádná služební cesta. Letí s Terezou Malou do Říma. Zastav ho, dokud je čas. Zničí si život.“
Bára. Jeho mladší sestra.
V hlavě mi něco cvaklo. On… s Terezou? To přece není možné. Vtip? Ale Bára nebyl typ, který by si takhle zahrával. A určitě by nelhala.
Vzduch byl najednou těžký jako beton. Sotva jsem dýchala. Nalila jsem si vodu a zhroutila se zpět na židli.
Chtělo se mi řvát. Rozbít všechno kolem. A v hlavě jen: „Proč?“
Sevřela jsem pěsti. Chtělo se mi vyrazit za ním, strhnout masku, rozbít tu lež. Ale… neudělala jsem to. Nezasloužil si to.
Ať klidně odejde. A já mu připravím překvapení. Ne křikem – činem.
Otevřela jsem bankovní aplikaci. Na společném účtu mělo být půl milionu korun. Ale třista tisíc už chybělo. Mé peníze. Mé honoráře za projekty, mé noční šichty. A on… s mými úsporami bere svou bývalou lásku na dovolenou.
O Tereze jsem věděla. Jakub mi o ní vyprávěl, Bára taky jednou zmínila. Středoškolská láska, nestálá jako vítr. Dvakrát ho opustila – jednou pro bohatého fotra, podruhé pro nějakého ambiciózního typka. A teď se vrátila. A Jakub jí zase naletěl. A lhal.
Proč neřekl upřímně: „Aničko, mám jinou. Promiň.“ Bolelo by to, ale ne tak hnusně. Místo toho se choval jako potkan. Ukradl peníze, vymyslel služební cestu, sbalil kufr…
Tak dobrá. Zbytek peněz vyberu já. Dneska. Do poslední koruny. Pak rozvod. Jeho věci pošlu kurýrem rodičům.
Podívala jsem se do kalendáře – zítra v poledne důležitá online prezentace. Pokud to vyjde, vezmu si volno. Ne do Itálie. Třeba do Španělska. Nebo kamkoli, kde on ještě nebyl.
„Aničko, už jdu, chci vyrazit dřív,“ vkročil do kuchyně upravený, s kravatou.
„Ahoj. Šťastnou cestu,“ vypravila jsem ze sebe, zatímco jsem svírala hrnek.
„Co je s tebou?“
„Nic. Zdálo se ti.“
„Budeš mi chybět…“
„Pochybuju, že na to budeš mít čas.“
„Nedoprovodíš mě?“
„Raději umyju nádobí.“
„Tak dobře, už jdu.“
„Jdi.“
Dveře se zabouchly. Jakub netušil, že odchází naposled. Zítra vyměním zámky.
Sklopila jsem hlavu a rozplakala se. Hořce. Z ponížení, ze zrady.
Znovu zpráva od Báry:
„Aničko, jak se máš?“
Otřela jsem slzy a zavolala jí.
„Báro, odkud to víš?“
„Kamarádka Terezy mi řekla. Ta se k němu zase přitřískla. Aničko, promiň…“
„Díky, že jsi mi to řekla. Nezastavila jsem ho. Ať si táhne.“
„Je idiot. Ona ho zase odkopne.“
„Jeho volba. Báro, neříkej mu, že vím.“
„Ani bych s ním nemluvila. Už mě štve!“
„Díky. My spolu v kontaktu zůstaneme. Ať se děje co děje.“
„Jasně, Aničko. Drž se.“
Znovu bankovní aplikace. Dalších sto tisíc pryč. Už pospíchá? Ne. Uklidnila jsem se. Převod posílám mámě. Svojí mámě. On už na ně nemá nárok.
„Mami, posílám ti čtyři sta tisíc. Zbytek si vzal on.“
„Co se děje, holka?“
„Rozvádíme se. Letí s milenkou do Italie.“
„Panebože… Aničko, drž se. Jsme s tebou. Všechno přejde. Ještě potkáš pořádného chlapa.“
„Ne, mami. Nechci už nikoho hledat. Třeba si pořídím dítě sama. A basta.“
„No… to také není špatná cesta. Mimochodem, teta Marie zná takového sympaťáka…“
„Mami, teď ne, prosím.“
„Jak chceš. Hlavně se nenech zlomit.“
Položila jsem sluchátko. Sevřela se v pěst. Zítra bude nový den. Jakub odešel,”A v tu chvíli jsem si uvědomila, že můj život teprve začíná.”