15ledna 2026
Dnes jsem si po dlouhém dni udělal čas jen pro sebe a zaznamenal, co se ve mně odehrává. Už od dětství jsem byl obklopen neustálým šepotem o těle, o zbytečných kilogramech a o tom, jak by se mělo jíst tři sklenice vody už při první ranní hodině. Má matka, Alena, a starší sestra Lenka která už má třicet osm let a stále zůstává svobodná, jako starý kůň s neuhasitelným hladem žily pod neustálým tlakem, aby byly ideální a štíhlé. To vše mě nutilo hledat únik u lidí, kteří mají radost ze života a dobrý apetít. Toužilo se mi po ženě, jež by se lišila od mé matky a sestry.
Můj sen se naplnil, když jsem potkal Jarmilu. Jarmila už samo jméno zní jako čerstvě upečený koláč, měkké a lákavé. Není příliš těžká, ale s výškou sto sedmdesát tří centimetrů váží kolem osmdesáti pěti kilogramů. Tyto kilogramy však vyzařují zdraví a dobrou náladu; má štíhlá postava, křivky a ty malé důlky na tváři, které by chtěl každého vyprasknout jako švestky. Když jsem ji poprvé uviděl, okamžitě jsem byl v tažení.
Jednoho večera jsem šel s Lenkou do banky. Sestra si sedla do přepážky a já jsem se potuloval po sále, čekaje. Náhle jsem zaslechl tichý, ale nakažlivý smích, podobný zvonu. Otočil jsem se a uviděl jsem operátorku, která obsluhovala staršího klienta a po jeho vtipu se znovu rozesmála. Její vlasy padaly ve vlnách, rty měly jemný úšklebek, a její postava byla zcela přirozená to jsem viděl i očima, které nevyžadují lupy.
Zatímco jsem stál v autě s Lenkou a poslouchal její monotónní řeč, cítil jsem se, jako bych byl někde jinde, v té bance, u té dívky.
Davide, posloucháš mě? zeptala se Lenka s náznakem nespokojenosti.
Samozřejmě, Lenko, odpověděl jsem, snažíc se soustředit na její slova, i když mé myšlenky bloudily k Jarmile.
Říkám mu, že nejím smažené maso, jen vařenou kuřecí prsa, stěžovala si Lenka ohledně svého přítelkyněho. Přikývl jsem soucitně a zamumlal: To je opravdu špatný chlap
Následující den jsem se opět vydal do banky. Mé srdce bušilo, ale když jsem spatřil Jarmilu, ulevilo se mi. Po zavření banky jsem z auta vytáhl kytici růží a šel k ní.
Paní, nehledáte manžela, nebo snad manžela pro vaši matku? zakřičel jsem s trochou nervozity a podal jí květiny. Její tvář se rozjasnila a s úsměvem si je přivlastnila.
Bože, jaké krásné květiny! Jak nádherně voní! šeptala, zatímco ponořila tvář do růží. Já jen kouřil její vůni a byl v blízkosti jejího světla.
Od té chvíle jsme byli neoddělitelní. Přijde okamžik, kdy potkáš někoho a uvědomíš si, že to je tvé, že už nic dalšího nehledáš. Po měsíci známosti jsem Jarmile položil ruku a požádal ji o ruku a ona souhlasila. Zbývalo jen seznámit se s rodinou.
Rodina Jarmily nás přivítala bohatým stolem, plným koláčů, smíchem a povalem. Její matka, Natálie, krásná a vznešená, mě poctila polibkem na obě tváře což mě rozmrzelo. Otec, Ivan Dvořák, se přátelsky postavil na rameno a zavál mě do kuchyně.
Drž se dál od žen, jinak tě přemáhnou, řekl mi s úsměvem jeho otec, Mikuláš Černý, zatímco se na mě upřeně díval. Ale neboj se, Natálie, moje žena je klidná jako pokojná řeka. A Jarmila je náš diamant chráníj ji, synku.
Po dlouhém, veselém jídle, kde jsme jedli s chutí a všichni zpívali, Ivan přehrával na kytaru a my všichni korály doprovázeli. Bylo to, jako bych byl součástí jejich života už od dětství.
O tři dny později jsme mířili ke mně domů. Zastavili jsme se v cukrárně a Jarmila si koupila ručně vyráběné ekléry pro ženy. Večer jsme dorazili k bráně.
Ó Ahoj, milé děti, přivítala mě má matka, Galina. Zastoupila se před námi, chytla se za madlo dveří a zůstala stát s otevřenou pusou.
Mami, i já tě miluji. Nezůstávejme na prahu, pojďme dovnitř, pošeptal jsem a vstoupili jsme.
Samozřejmě, synku A co ty, jsi určitě Jarmila, že? ptala se Natálie, prohlížejíc mě od hlavy až k patě.
Ano, jsem Jarmila! Ráda vás poznávám. podala jsem ruku Galině a vstoupila. Matka Davida, Lenka a Alena, zůstaly stát a dívaly se na mě s údivem.
Tatínku, Aleno, mami, to je Jarmila, má snoubenka. Podali jsme žádost a brzy se bereme. Jarmila, tady je moje rodina sestra Lenka, má matka Alena a otec Mikuláš, představil jsem svou budoucí manželku.
Zpráva o svatbě byla pro mé blízké překvapením; v místnosti nastalo ticho, ozýval se jen cinkot příborů.
Jarmilo, vítáme tě v rodině! Máte tu nějakou lahvičku? To je přesně na místě! A nějaké sladkosti pro vás, dívky, rozesmál se Mikuláš.
Ne, my nepojedeme dorty v noci, odvetila Galina a odsunula krabici s cukrovím.
Vy nejíte, a my jíme! Přinesete krabici, podíváme se, co je uvnitř. Myslím, že Jarmila nic špatného nepřinese, zakřičel tatínek šťastně.
Po večeři, když se rozhostila opětová ticho, řekl jsem: Mami, setkal jsem se s Jarmilinými rodiči. Jsou skvělí, budete je mít rádi. Jarmila se pohrabala o skleničku, Alena neodtrhla oči od Jarmily. Tatínek vyprávěl vtip, všichni se zasmáli a napětí ustoupilo.
Jarmilo, neboj se, mám odborníka, který vám pomůže s vaším problémem, najednou prohlásila matka.
Problém? Já žádný nemám, odpověděla jsem překvapeně.
Tak co, Jarmilo, ty další kilogramy? Není to problém? zeptala se Alena, neustále se snažící přesvědčit.
Myslím, že žádné ne, hlavně že můj budoucí manžel je spokojený. Ne všichni musí být jako hrozny a mrkvové šťouchy, odvetila jsem s úsměvem a přebírala kousek koláče.
Alena se rozzlobila a chtěla něco říct, ale Mikuláš ji uklidnil, naplnil sklenice a pronesl přípitek:
Na ženy v této rodině, různé, ale milované!
Po několika hodinách jsme vyšli na ulici, podívali se na sebe, vydechli najednou a spontánně se zasmáli.
Nikdy jsem nečekala, že budoucí tchyně řekne, že jsem tlustá, řekla Jarmila.
Jarmilo, jsi krásná a to víš! Odpusťte matce a sestře rodiny si nevybíráme, řekl jsem a objal ji.
Naše svatba se konala 25. srpna v obřadní síni v Praze. Hosté se shromáždili u matriky, aby svědčili o našem spojení. Po slavnostním obřadu jsme se přesunuli do restaurace, kde Jarmila zářila ve své šatě, která podtrhla její ženské křivky. Já nemohl od ní odtrhnout oči. Matka nevěsty, Natálie, se pyšnila dcerou jako královnou, zatímco otec Ivan a jeho přátelé se usmívali nad každým pohledem.
Hudba začala hrát a my s Jarmilou vstoupili do prvního tance. Vlnily se pod hudbu, jako by na světě nezbylo nic jiného než my dva. Hosté stáli v úžasu.
Možná by nevinná Jarmila mohla zhubnout trochu, zazněl nepříjemný hlas mého otce, který se snažil prosadit starou tradici.
Slovo není holub, který letí a nedojde, odvetla Natálie a s důstojností odstraňovala napětí.
Muži raději volí normální, živé ženy. Váš syn je jedním z nich, dodala a natáhla ruku k mé matce.
Po chvíli se situace uklidnila díky Ivanovi, který okamžitě zasáhl a zavolal nás k tanci: Dámy, pojďme! Dovolte mi ukázat, že i já umím tančit. Vzal Jarmilu za pas a vedl ji v elegantním valčíku.
Na konci večera jsem si uvědomil, že láska, respekt a humor jsou tím, co udrží naši budoucnost. Věřím, že budeme žít, radovat se a nacházet štěstí a to je přece to nejdůležitější, že?
Zapisoval jsem vše, protože v tomto deníku mám místo, kde mohu rozplést své myšlenky a připomenout si, jak moc jsem štěstím obdarován.