Alena právě dokončovala zavařování leča, když se v chodbě rozlehly kroky jejího manžela.
Jsem doma, zavolal Libor, vešel do kuchyně a najednou se zarazil: Co to tu je?
Jak co? podívala se Alena s úsměvem, ruce od paprik. Dělám lečo, jak jsi chtěl.
Libor však jen pokrčil rameny a zaťal čelisti. Ptám se vážně co to má být? mávl rukou po celé kuchyni.
Alena nechápavě zamrkala: O čem to mluvíš, miláčku? Opravdu nerozumím.
Nedělej ze sebe hloupou. Moc dobře víš, co myslím, procedil skrz zuby Libor už s náznakem zlosti.
V místnosti byl nepořádek talíře, mísy, sklenice rozestavěné všude. Plný hrnec bublal na sporáku, po lince rozsypaný pepř, nakrájené rajčata a papriky.
Alena stála u prkénka a krájela papriky, snažila se dělat, že je všechno v pořádku. Ale napětí mezi nimi by se dalo krájet stejně snadno jako ta paprika v jejích rukou.
Před čtyřmi měsíci se k Liborovi nastěhovala. Do té doby žil dlouho sám; kvůli Aleně opustil svůj pohodlný rytmus, nevěda, co všechno to přinese.
Oběma bylo přes čtyřicet, když se poznali. Alena měla dospělou dceru, která už pracovala. Libor měl desetiletého syna z prvního manželství, s kterým se ale téměř nevídal, protože bydleli daleko v Brně.
Na začátku se zdálo, že jsou pro sebe jako stvoření; jako by si každý našel to bezpečné útočiště po letech samoty.
Alena opustila pronájem a nastěhovala se k Liborovi, když jí to nabídl.
Snažila se být tou nejlepší partnerkou. Vařila, starala se o domácnost, doufala, že našla někoho, s kým zestárne.
První měsíce byla jako na obláčku. Denně ho vítala teplou večeří, někdy jí docházely síly, ale láska ji poháněla dál.
Jenomže po několika měsících Libor začal být jiný Přicházel domů otrávený, naštvaný, věčně si stěžoval kvůli hloupostem neumytý hrnek, nepřetřená podlaha, špatně ustlaná postel.
Vždyť to je jedno! Hlavně, že je doma pořádek, na stole jídlo a vedle něj člověk, který na něj čeká.
Alena taky pracovala a domů chodila o hodinu dřív, všechno zvládala domácnost i večeři.
Ale čím déle trvalo to jeho věčné brblání, tím víc jí to popuzovalo.
Tajila svoje pocity, stále doufala, že je to jen chvilkové, že Libor zase najde klid.
Před ním se vždy snažila mít vše pod kontrolou, upravené, hotové.
Ten den měl být Libor pryč jel ke švagrovi opravovat auto. Ona si naplánovala zavařování, všechno se snažila stihnout, než přijde domů. Ale nečekaně přišel dřív. A všude byl rozložený ten nepořádek, co měl za pár hodin proměnit v krásně postavené sklenice s lečem.
Alena nechápala, proč ho to vytáčí vždyť bez trochu binecu nejde nic pořádně udělat!
Za chvíli to tu bude uklizené, Libore.
Aha, určitě. Ty totiž vždycky po sobě všechno uklidíš Jasně, zařval.
Viděl jsi mě někdy, že bych po sobě neuklidila, když vařím? Proč ten negativismus?
Protože je tu vedro na padnutí a smrad po rajčatech v celém bytě!
Tak jdi do pokoje, pusť si televizi, já to tu dokončím!
Chci jíst! Máš něco k večeři?
Hned ti něco dám a přinesu, jen buď v klidu
Co mi zas ohřeješ? Ty tvoje špagety s karbenátky? Jím to už třetí den!
No promiň, nejde všechno najednou. Lečo se samo neudělá vždyť jsi to chtěl! Dneska jsem běhala dvakrát do Alberta s taškami, jsem taky hotová a ty na mě takhle?
Nekřič na mě! vyjel na ni.
To ty křičíš na mě, já tě jenom chci uklidnit! Už dost!
No mě už to fakt štve všechno!
A tady už Alena nevydržela.
Co tě vlastně štve? Že máš doma každý den teplou večeři? Že spíš v čistě povlečené posteli? Že tě někdo vítá s úsměvem, i když se chováš hrozně? Nebo ti vadím já sama, moje přítomnost? Tak řekni, co přesně tě štve?!
Jo, štveš mě už se vším! Ani ty tvoje večeře nechci, ani čisté prádlo, a to tvoje lečo už vůbec ne!
A víš co? Ty mě štveš taky! Pořád jenom remcáš a nadáváš, nikdy není nic dobře! Ať udělám, co udělám, vždy máš řeči! Ty chceš pořádek a sám po sobě talíře neumýváš, hadry rozhazuješ! Když potřebuju dovézt zeleninu, raději jedeš za Svatoplukem opravovat starý Favorit! To TY mě štveš!
To už bylo moc Libor nesnesl kritiku směrem k sobě, možná ho ranil i pohled Aleny, když to na něj vychrlila. Už to neunesl
Alena chtěla odpovědět, ale pak se zarazila, protože věděla, že ten boj nevyhraje.
Mezi námi je konec! procedila a odešla z kuchyně.
Její ruce se třásly, když začala sbírat kabát, pár osobních věcí, co stihla narvat do dvou tašek. Rychle si navlékla džíny a zabouchla dveře.
Libor ji ani nezastavil, nesnažil se omluvit, byl jako paralyzovaný.
Tu noc Alena přespala u kamarádky, ráno už obvolávala inzeráty a ještě ten týden našla malý byt přes realitku, v Praze.
Dala za to balík na poplatek, na zařízení, chybělo jí spoustu věcí.
Ani jí nenapadlo, že by se k Liborovi vrátila, aspoň první dny. Pak jí začalo být smutno. Přemítala nad hádkou, kladla si otázky, vzpomínala na všechny ty chvíle. Byli v tom oba.
Odpustit to ale nemohla. I když na duši to leželo jako kámen.
Libor jí nezavolal, ani se neukázal. Jen tu noc poslal SMS:
A co mám dělat s tím tvým lečem?
Můžeš si s ním dělat co chceš. Je mi to fuk! odepsala rozhořčeně.
Bylo jí líto peněz, času i práce. Ještě půl hodiny a vše by bylo hotovo. Tak divně to skončilo
Ani před sebou si nechtěla přiznat, že někde v hloubi srdce stále čekala, že se Libor ozve, přizná chybu, přijde. Ale nic se nestalo.
Týden utekl. Nějak si zvykla, že je zase sama. Rozhodla se, že si vezme z Liborova bytu věci, co tam ještě byly, a vrátí klíče. Raději v době, kdy tam je chtěla to mít za sebou.
Půl hodiny předem napsala Liborovi. On už ji čekal u dveří, pohaslé oči, smutek v obličeji, vypadalo to, že toho lituje, ale její srdce to neobměkčilo. Uvnitř cítila jen tíhu.
Libor prosil, říkal, že ji miluje, že to bez ní nezvládne. Jenže jeho činy s tím nesouhlasily. Týden celé dny mlčení.
Alena se dívala na jeho zkroušený výraz:
Libore, přestaň si lhát do kapsy i mně. Kdyby ti na mně záleželo, udělal bys aspoň něco. Ale neudělal jsi nic.
Promiň, já fakt nevím, co to do mě vjelo. Je mi to hrozně líto
No, tak si s tím žij dál. Já si teď odnesu, co tu mám, řekla pevně.
Prošla kolem něj, sáhla do kabelky pro připravené tašky a začala sbírat drobnosti šampony, balzámy, oblíbený čaj, růžový hrnek, který dostala od dcery, vlněný přehoz od sestry.
Všechno to nosila do předsíně, kde se kupila hromada jejích věcí z minulého života.
Libor mezitím bezradně pobíhal mezi jednotlivými místnostmi, neustále něco žvatlal, ale ona už ho neslyšela.
Po týdnu mlčení se pro ni všechno vyjasnilo. Kdyby ji měl opravdu rád, nevydržel by celých sedm dní mlčet.
Když měla všechno připravené, zavolala si taxi. Libor jí zatarasil dveře a udělal poslední pokus:
Prosím, neodcházej, bez tebe to nejde!
Ale se mnou to pro mě taky nejde, řekla rozhodně, jemně ho odstrčila a otevřela dveře dokořán.
Bez jediného pohledu zpět Alena přešla do výtahu. Libor za ní jen zůstal stát, ztracený, nedocházelo mu, kde udělal chybu. Už se nikdy neviděli.
Alena seděla v taxíku, sledovala, jak mezi Letnou a Holešovicemi padá sychravý podzim.
Najednou si uvědomila, že za pár dnů má narozeniny.
Všechno dobře dopadne, zašeptala si pro sebe a v koutcích úst jí vyskočil lehký úsměv. Všechno bude v pořádku.Alena toužila po tlukotu nových začátků. Ještě v taxíku vytočila číslo své dcery a domluvily si společné odpoledne v malé kavárně, kde servírovali skořicové bábovky a pustili vás ke stolu s knížkami nebo háčkováním. Den před narozeninami poprvé klidně spala ráno si uvařila kávu v růžovém hrnku, zapnula rádio a když v bytě voněla čerstvá topinka, ozvalo se nenadálé cinknutí zvonku.
Za dveřmi stála sousedka z chodby, v ruce měla košík se švestkami. Dám vám, Alenko, na povidla. Usmějte se, prosím.
Alena ji pozvala dál. Mluvily o životě, o dětství na venkově, sousedka vzpomínala s lehkým smíchem, jak prababička vařila lečo na ohni, a Alena najednou pocítila zvláštní klid. Věděla už, že to, co bolelo, jednou odezní a že nový domov je možná místo, které si člověk nese sám v sobě, kde znovu začne rozvazovat uzly a vazby.
Večer, když omývala nádobí a ve švech kuchyně se rozlila tichá pohoda, Alena potichu řekla: Tahle sklenice leča je první do mojí nové spíže. Zavřela víčko, postavila ji na polici, a život se pohnul dál.