15. září
Stále mě to drží. Jen pár dní Píšu si do deníku, protože už to v sobě neunesu.
Dneska jsem si šla pro zbytek svých věcí k Michalovi. Tak to vypadá, když člověk na chvíli věří, že štěstí opravdu existuje, že někoho potká, s kým stáří už nebude tak děsivé slovo A nakonec má místo toho žaludek jako kámen a kufr v ruce.
Michal přišel z práce zrovna ve chvíli, kdy jsem zavírala lečo do sklenic. Jsem doma! zahulákal ve dveřích a pak ustrnul v kuchyni. Co to tady je? Co by? Lečo, sama jsi chtěl, usmála jsem se v tu chvíli, protože jsem byla přesvědčená o správnosti svého počínání. Ale já se ptám, co je to tady? ukázal znechuceně kolem. Můžeš mi to vysvětlit, prosím tě? Michale, co ti vadí? Vysvětli mi to normálně, byla jsem zmatená.
Snažila jsem se mu připomenout, že jsem mu chtěla udělat radost. Ale on pořád ten nepořádek, to teplo, ten zápach paprik a česneku Kdo někdy zavařoval na českém panelákovém bytě, ví, že tohle prostě nejde jinak.
Chtěl jídlo. Chtěl klid. Začal na mě zvýšeným hlasem vyčítat, že doma není pořádek, že všude voní koření, že znovu vařím něco složitého, místo abych byla raději čerstvě naladěná a klidná.
A já stála, s červenou paprikou v ruce, a najednou jsem se cítila jako služka. Poslední dobou stále častěji. Připadalo mi, jako bych tu byla jen na to, abych mu potěšila břicho a uklízela všechno po něm, protože on je stále nespokojený.
Přistěhovala jsem se k němu před čtyřmi měsíci, opustila svůj skromný podnájem na Jarově, přijela s otevřeným srdcem i nadějí. Michal dlouho žil sám: za padesát, já také. Měla jsem dospělou dceru, která už dávno pracovala v Brně, on měl syna ze svého prvního manželství, desetiletého, kterého vídával málokdy, protože jeho bývalá žena žila v Olomouci.
První měsíce byly krásné. Vařila jsem s láskou české polévky, buchty s mákem i vepřové na smetaně. Nosila jsem domů poslední síly ze samošky, v náručí těžké tašky s bramborami a domácími vajíčky prý proto, aby měl Michal všechno jako od maminky. Dlouho jsem si říkala, že je to láska. Jinak by přece člověk tolik neobešel, nepřemohl sám sebe
Po čase se to začalo kazit.
Michal se vrátil domů unavený, podrážděný, často remcal kvůli maličkostem hrnek od čaje na stole, pár drobků na lince, postel špatně ustlaná. Přitom by jiná ženská už dávno bouchla dveřmi! Já dělala všechno, co bylo v mých silách vařila, prala, nakupovala. Někdy jsem byla doma o hodinu dřív, ale vše se změnilo v povinnost.
Prvně jsem se zlobila jen v duchu. Dlouho jsem doufala, že je to jen období, že to přestane. Ale ne.
A pak ta zmíněná sobota: chystal se k sestřenici, opravovat auto s Tomášem, ale vrátil se domů nečekaně, vešel do kuchyně a našel ten jak on řekl bordel. Misky s česnekem, sklenice od vody, pánev od omáčky, velký hrnec na šporáku. Bylo mi jasné, že teď už je zle.
Za chvíli je tu uklizeno! říkala jsem, ale on: No jasně! Ty když skončíš, všechno tu necháš! Vždyť jsem nikdy nezačala nový recept, dokud nebylo uklizeno!
Najednou si stěžoval na heat, vůně kolem, že je pořád hladový, že se musí spokojit s třetí várkou špaget od včerejška. Potřebuju taky čas. A kdyby ses stavil pro zeleninu cestou z práce, mohla jsem toho dnešního těžkého nákupu ušetřit. Ty myslíš jenom na sebe! Vanul mezi námi ledový vítr.
Neslyším o té zelenině poprvé ale já jsem tenkrát slíbil Tomášovi, že přijdu já práskla dveřmi. On to nezkusil zachránit, nevyběhl za mnou, ani neřekl slovo.
A tak jsem poprvé spala u Jitky, kamarádky z Nuslí. Druhý den ráno jsem si v inzerátu našla nový podnájem na Smíchově, ještě ten týden si koupila nový ručník, pánev, hrnec, vše, co mi doma chybělo. Dvě tisícovky šly jako voda na poplatky a zálohu. A stejně mi bylo úzko.
Nikdy se mi ani neozval. Napsal jedinou zprávu: A to lečo tu mám nechat nebo co? Dělej si s ním, co chceš, odepsala jsem v afektu. Bylo mi smutno i za tím lečem. Kolik jsem se nad tím nadřela, kolik to stálo v Bille. Za půl hodinky by bylo hotové
Uběhl týden. Už jsem si říkala, že je čas, abych mu přišla říct, že už je opravdu konec. Vybrala jsem si odpoledne, kdy měl být Michal doma. Poslala mu předem zprávu. Otevřel mi, tvářil se zkroušeně a smutně, ale ve mně to už neudělalo žádnou díru. Dlouhé čekání až moc mluví.
Pomalu jsem sbírala drobnosti do dvou tašek: můj oblíbený šampon, malinový čaj od dcery, růžový hrnek, vlněný přehoz od sestry.
Michal mi běhal v patách po bytě, přesvědčoval mě, že beze mě zůstane opuštěný. Ale já věděla, že kdyby mě skutečně miloval, ten týden by nevydržel v tichosti.
Zavolala jsem si taxi. Pokusil se mi zahradit dveře: Prosím, neodcházej, bez tebe nemůžu být! A já nemůžu být s tebou, řekla jsem klidně, odsunula ho a zamkla za sebou.
Podzim v Praze je melancholický a okenní skla taxíku matně odrážejí žluté listí. Najednou jsem si vzpomněla, že za dva týdny mám narozeniny, a vlastně je to mé oblíbené období. Tak jsem si potichu řekla: Všechno bude zase dobré. A snad jsem tomu poprvé věřila.