Vzpomínám na dny, kdy jsem Jarmila nesnášela vše kolem sebe, především vlastní matku. Byla jsem přesvědčená, že až jednou vyrostu a odejdu z toho dětského domova vOlomouci, nakonec ji najdu a pomstím se.
Nechtěla jsem však k ní běžet shlasitým výkřikem:
Ahoj, mamičko!
Rozhodla jsem se raději pozorovat a pak se pomstít. Všechno, co jsem strávila vpanství opatrovnictví, byl jen výlev slz, zatímco má matka si užívala svůj život.
Nikdy jsem nepochybovala, že tak žije vopravdovém světě dětí bez domova.
Byla jsem vtom domově od narození, co si jen dokážu vybavit. Několikrát mě přestěhovali, protože jsem se neustále rvala. Bylo mi jedno, zda jsem před sebou měla chlapce nebo dívku.
Místy mě trestali, uzavírali doizolace, odebrali sladkosti, ale i přes to jsem nenáviděla vychovatelky, ostatní děti i celý svět.
Měl jsem čtrnáct, když jsem přestala bojovat. Ne proto, že by mě najednou něco milovalo, ale protože se mě všichni báli natolik, že už nešlo nic dělat.
Začalo mi být nuda. Šla jsem do vzdáleného rohu pozemků dětského domova a jen tak seděla, snila otom, jak najdu matku a pomstím se.
Jednoho dne jsem zaslechla podivnou melodii. Přikývla jsem ušima. Nikdy jsem neslyšela nic podobného.
Hudbu jsem milovala a vždy se roztřásla, když jsem zachytila něco krásného. Tato melodie byla však zvláštní smutná, trochu melancholická, a já nedokázala rozluštit, co je to za zvuk.
Vstala jsem, přistoupila kakátovým keřům a opatrně je rozestřelila. To je nový úklidový pracovník, pomyslela jsem si. Už jsem si oněm chtěla udělat legraci.
Co hraje? Neviděla jsem ho, a když jsem se snažila dosáhnout, nečekaně jsem spadla přímo dokeřů.
Muž přestal hrát a otočil se kekeřům. Zvedla jsem se, rozzlobeně se otrhla a chtěla odejít. Pak se najednou zeptal:
Chceš se učit?
Dívka se zarazila. Já? A zvládnu hrát stejně?
Udělala jsem krok vpřed. Věk úklidového pracovníka se zdál být kolem padesáti let, možná padesátpět. Překvapovalo mě, že vtéhle věku ještě pracuje.
Každý den jsem kněmu chodila. Nejdříve mi jen ukazoval, jak zahrát napíšťalku. Nejzajímavější bylo, že si ty píšťalky sám vyřezával podivně křehké a přitom elegantní.
Když se mi podařily první opravdové tóny, objala jsem úklidáře. Tehdy jsme poprvé promluvili.
Jmenoval se Mikuláš Novák a žil vmalém domečku naúzemí dětského domova.
Proč? Nemáte žádné příbuzné, žádný domov?
Mám všechno, Jarmilo. Dům ipříbuzné Před deseti lety zemřela moje Katka. Myslel jsem, že nepřežiju, kdybych neměl syna
Později se oženil; žena byla krásná, ale příliš chamtivá. Hlavně, aby se líbila mému Sashkovi.
Pět let poté Sashko zahynul při nehodě. Byt mého domu byl už na něj přepsán třípokojový, vcentru.
Můj snacha mi sbalila kufr a odvezl mě na všechny čtyři strany.
Proč jste se nepokoušela bojovat?
K čemu, Jarmilo? Nemám už nikoho. Všichni moji milenci odešli. Potřebuji jen přežít, dokud nepřijde má chvíle. Už nic dalšího nepotřebuji.
Zdálo se mi, že nyní nenávidím Mikulášovu snachu víc než vlastní matku. Nejdříve jsem chtěla pomstít se nejprve proti ní, pak proti matce.
Když Mikuláš zjistil, jaká temnota se vmé duši skrývá, vyděsil se. Jak si taková chudá dívka poradí se svým hněvem?
Často jsme spolu hovořili. Mikuláš cítil, že se vmé duši roztužuje led. Přestala jsem házet klacky a byla jsem jemnější.
Zmizela touha dokázat pravdu pěstí.
Jednou se zeptal:
Jarmilo, za rok odejdeš. Už víš, čím se chceš stát?
Podívala jsem se na něj zmateně.
Ne ani jsem otom nepřemýšlela. Celou dobu jsem jen plánovala pomstu matce.
Představ si Pomstíš se. Nejdřív ji najdeš. Peníze? To neřešíme. Co pak?
Zůstala jsem mlčet, odešla a týden neviděla. Pak se vrátila a řekla:
Chci stavět.
Celý rok jsme se připravovali na přijímačky na stavební vysokou školu. Věděla jsem, že instituce je pro mě dlouhá, možná až později.
Když jsem pak odjížděla do jiného města, abych studovala a žila, poprvé po letech jsem plakala.
Mikuláši, určitě se vrátím. Musím se jen poučit.
Dohodneme se? Nepůjdu nikam, ale ty potřebuješ dokončit školu, postavit se na vlastní nohy, a pak se můžeme zase potkat.
Kdepak, jaký starý?
Na rozloučenou mi daroval píšťalku
Už uplynulo téměř patnáct let. Později jsem se provdala, ale stále jsem nic nenašla, kdo by mě opravdu chápal.
Ve třicítce se mi narodila dcera a téměř okamžitě jsme se rozvedli. Mojí jedinou radostí byla malá Katka.
Teď jsem si mohla dovolit víc. Když jsem konečně vydělala tolik, kolik jsem chtěla, podala jsem žádost ovyhledání své matky.
Všechno se vyjasnilo rychleji, než jsem čekala.
Moje matka, chudá svobodná žena, chtěla po dvou měsících před porodem zjistit, že je nemocná. Bojovala srakovinou, stejně jako tehdy, ale bez šance marně.
Lékaři řekli, že tělo je oslabené, a dali jí rok života. Přijala hroznou rozhodnutí odmítnout dceru hned po porodu vporodnici.
Nikdo zlékařů ji tehdy neodsoudil. Dokonce jsem našla její hrob, kde stál velký pomník sandělem.
Často jsem myslela na Mikuláše, ale když jsem se po mnoha letech vrátila doOlomouce, už ho nenalezla.
Ředitel dětského domova byl nový a téměř celý personál se změnil.
Když mi zbyla volná chvíle, chodila jsem sdcera doparku. Katka se smála a chtěla zachraňovat celý svět.
Do šesti let byla velice chytrá dívka, která dokázala matku přemluvit kjakémukoli výdaji před parkem. Chci-li rozdat bonbóny všem dětem, nakrmit husy chlebem, nebo vvedrech, když je horko, potřebovat alespoň deset porcí zmrzliny Katka to všechno rozhodla
Mami, kup mi prosím salám, rohlík a něco kpití.
Zamířila jsem nani pohledem.
Bojím se zeptat, kdo to je.
Mami, možná bys to raději nechtěla vědět? Proč zbytečně nervovat?
Katko, nikam teď nevyrazíme.
Mami, to je jen jeden stařec, nemá domov.
Kdo?!
Myslela jsem, že upadnu. Katka se usmála, jako by říkala: Varovala jsem tě.
Mami, proč se tak trápíš? Je to jen starý chlap, který nikoho nemá.
Nežádá, jako ostatní, protože se stydí. Zná tolik pohádek a básní, že nikdo nezná. Co, mají ti salámky výmluvu?
Jsem dospělá, pracuji vobrovské stavební firmě, ale nevěděla jsem, co říct.
Mlčky jsem koupila všechno, co Katka chtěla, a šly jsme doparku.
Katka si sedla nalavičku.
Mami, sedni si, já půjdeme kjezírku. Vidíš, tam tam sedí starý to je on.
Skutečně jsem spatřila špatně oblečeného stařka. Kolem něj byli děti, a já se trochu uklidnila.
Hlavní, že dcera bude naoči.
Večer jsem si lehla sknihou nagauč. Katka byla ve své pokoji. Najednou jsem zaslechla známou melodii.
Ticho. Znovu ta stejná melodie zpočátku. Rozběhla jsem se kdcera. Bála jsem se.
Maminko, probudila jsem tě?
Katko! Co to bylo?
Ten stařec nás učí hrát napíšťalku. Všechno mi jde, jen přechod od začátku nejde.
Katka povzdechla. Vrukou držela píšťalku. Mé oči se zaplnily slzami.
Pojď, ukážu ti. Ani mně to nešlo hned
Zahrála jsem celou melodii a rozplakala se. Vzpomínky zalily mě tak silně, že jsem se nedokázala ovládnout. Katka se opravdu lekla.
Maminko, proč jsi tak smutná? Zarmoutila tě hudba? Nechceš už doma hrát?
Zamířila jsem hlavou nane. Vyšla jsem a za chvíli se vrátila spíšťalkou, jen trochu potemnělou časem.
Katko, víš, kde ten stařec bydlí?
Mami, tam u jezírka. Má krabice za keři.
Připrav se, milá.
Našli jsme ho hned. Katka zakřičela:
Dědo!
A on vyšel zkeřů.
Co se stalo, maličká, proč nejsi doma?
Mikuláši, dobrý den.
Zarazil se, jako po úderu. Pomalu se otočil a dlouze hleděl dojejí tváře.
Jarmilo, to není možné.
Objala jsem ho pevně.
Všechno může být. Dostatek komárů už nasytíme, pojďme domů.
Kam?
Domů, Mikuláši, kdyby nevy, nebyl bych nic, takže můj domov je vždy tvůj domov.
Cestou domů si Mikuláš otíral slzy. Bránily mu, odkudkoli přišly, jako kletba. Kdyby ne Jarmila, která ho pevně držela, spadl by dávno.
Teď však vsrdci cítil jistotu nepůjde sám do temnoty, nikdo ho neodmítne.