Alžběta celý den stála u sporáku, v bytě v podivně rozmazané Praze, kde okna připomínala zmrzlé tabulky cukru. Zazvonil zvonek, najednou bylo v hale plno, jakoby stůl ožil vlastní vůlí. Příbuzní Daniela se rozsedli kolem stolu, každý měl na tváři masku ve tvaru tatarského bifteku.
A kde je maso? zazpívala teta Bohunka, její hlas se roztříštěně nesl místností.
No támhle je pečená husa s nádivkou, usmála se Alžběta, až její ústa sklouzla po bradě.
Teta se teatrálně zvedla, narovnala svůj deštník a prohlásila: To se opravdu nedá jíst. Jedeme domů!
Daniel vyskočil, jakoby ho vytáhly loutkovodičovy špagátky: No, teda Žij si sama, když neumíš vařit!
Začal sbírat věci do igelitky na Žižkově tržišti.
Telefon příšerně praskal “Haló, Libuško, to jsem já, Alžběta. Co? Slyšíš mě vůbec? Proč volám? Drahá, letos k vám na svátky nepřijedu, říkám to hned. Proč? Nač bych jela? Budeš tam s Tiborem, dcera tvá se švagrem i dětmi A já co? Najím se bramborovým salátem a povezu se taxíkem za dvojnásobný tarif v korunách? Víš, že v cizích bytech nespím”
Co? Ty jsi mi chtěla volat? Jedete? Kam? Do Brna, k Viktorově tetě? Šťastnou cestu. Cože? Jaký problém? Někdo přijíždí? Saša? Jaká Saša? Neteř? Haló Zase ta mizerná linka! No dobře, ubytuji ji. Alžběta položila mobil, uši jí zvonily chorálovými tóny.
Seděla a myslela, možná je lepší, že na svátky nebude sama. Jakoby zapomněla, proč byla rozmrzelá. Musí přece alespoň udělat salát. Sama by povečeřela chlebíčky, ale hosta přece hostí. Dala vařit zeleninu, připravila petržel a zasněně koukala na televizi, v které se točila králičí hlava.
Dřív, když byla vdaná za Daniela, bývalo všechno jinak. Už třicátého přijížděla celá jeho venkovská rodina. V kuchyni mlžilo, že by i vltavská mlha záviděla. Vařily se jazyky v aspiku, pekly makové koláče a smažily řízky. Těžké, mastné, ku čemuž byla Alžběta vpuštěna jen uklízet. Od doby, kdy jednou připravila salát z avokáda.
Fuj, to je blivajz! teta Bohunka zasyčela a celá rodina s ní souhlasila.
Ale jejich majolkové bomby jí také nechutnaly. A chlapi hned usedli k domácí slivovici. Do půlnoci na Silvestra všichni stěží vydrželi.
Druhého rána všechno dojedené, všechny poháry dopité, auta mizí ve tmě. Jediná Alžběta zůstávala s nepořádkem sama. Myla, drhla, utírala, zatímco Daniel někde na vsi oslavoval dál. Pak se vrátil zarostlý, zamračený a všechen vztek vybil na ní, že prý žena z Prahy a ani vařit neumí. To byl každý rok stejný tanec.
A ona vděčně telefonovala kamarádce Libuši, která nakonec vymyslela plán zavolat všem příbuzným a slíbit, že Alžběta vše uvaří na Silvestra. S Libuší pak dělaly lehká, ale sytá jídla: chlebíčky, šunková rolka, salát bez masa. Rodina přijela a…
A kde je maso? nesl se zklamaný hlas tety.
Tu máte husu s nádivkou, podávala jí Alžběta.
A kaše? nevzdávala se teta.
Ta vstala a prohlásila: Tohle je zelený hnůj, vezmi mě domu, Františku.
Celá famílie se zvedla, oblékla kabáty do obrácené zimy a bouchla dveřmi.
Tak si žij sama, bručela Danielova paruka ve větru. Já tu sám nezůstanu, ale ty?
Hodil věci do tašky a šel.
Jak se z hrnce vyvalila pára, Alžběta si připadala jako v dětské pohádce. V tom někdo znovu zvonil. “To bude Saša,” přemítala a otevřela. Ale ve dveřích stál muž kolem čtyřicítky, s kapucí plnou vloček.
To jsem já Aleksandr Igorevič Nekolný. Neteř nemohla, přijel jsem místo ní. Oni jeli do Brna. Vy musíte být Alžběta?
Jen přikývla, přitom mumlala cosi o neteři.
To bude asi špatným signálem, smál se Aleksandr. No co, stejně mám jízdenku až na zítra večer. Jen na chvíli tu přespím.
Alžběta šla do kuchyně, scedila zeleninu jako by třídila kuličky planých hrášků.
Aleksandr na ni zamžoural: To budete jíst jen salát?
Trochu jízlivě odpověděla: Vy chcete slavnostní menu, že? Celý tác vlašáku a kýty?
Aleksandr se zasmál: Ne, povídám vám, já mám radši ryby.
Ryby nemám. A stejně bych je neuměla udělat…
Aleksandr v tričku a v šále vyběhl ven: S tím si nelámejte hlavu, hned jsem zpět! A než stačila cokoliv říct, vypadl do noci.
Situace byla až směšně absurdní. Očekávala neteř, ale objevila se mužská energie a kapsy plné drobných. Aleksandr se nevracel hodinu, dvě, už už chtěla jít hledat a v tom…
Ozval se zvonek. Otevřela a dovnitř vplula jehličnatá vůně, smrček jak z reklamního plakátu a Aleksandr obtěžkán taškami.
Proč jste? hlesla.
Jak by to byl Silvestr bez stromku? usmál se.
Alžběta přivoněla a zasmála se: Chybí jen mandarinky.
Ale ty jsem taky koupil! A sekt! A teď pojďte sem, musíme připravit hostinu!
Zasmáli se a začali spolu zdobit stromek, připravovali slavnostní jídla. Alžběta pod vedením Aleksandra čistila krevety, sledovala, jak připravuje pečeného kapra. Všude bublal čas, až s půlnocí bouchl sekt, bublinky tančily v pohárech.
Po půlnoci si připíjeli, v novém roce a s novým štěstím na zdraví! Povídali si.
Když jsme se brali, byl jiný. Nebo jsem to tak jen cítila? Vždycky jsem něco dělala špatně smála se Alžběta se smutkem. A vy? Jste ženatý?
Už ne, zhluboka vzdychl Aleksandr. Znáte to, přijdu z cesty, ona už má jiného. Ale ať už tomu tak je, pojďme zapomenout a povídat si o dětství!
Smáli se dávným zážitkům. Já lezla na vysoký strom a pak dolů nemohla, strýc Dalibor mě sundával. Doma jsem pak stála v koutě, chechtala se Alžběta.
Já ve škole přilepil židli řediteli. Dostal jsem pěkný výprask, hvízdl Aleksandr.
Mluvili až k ránu, dokud Alžbětě neklapaly víčka a Aleksandr řekl: Běžte spát, já to tu sklidím.
A tak šla.
Probudil ji: Alžběto, vstávej, musím jít. Zavři za mnou.
Co? Už je večer? Proč jste mě nevzbudil dřív?
Tak krásně jste spala. Ale už musím na nádraží.
Doprovázela ho ke dveřím: Mějte se a díky za vše, zastřela se melancholie v hlase.
Aleksandr se zamotal v botách, nakonec vyhrkl: Mohu přijet znova? Až budu mít čas?
Zářila: Přijeď… ráda budu čekat.
Políbil ji, neslyšně zašeptal: Tak na shledanou!
Alžběta dlouho stála u zavřených dveří a dotýkala se rtů, šťastně se usmívala. Protože někdy znáte člověka celý život a nic v něm není. A někdy znáte někoho jeden den, a připadá vám to jako celý život.
Zvláštní, ale zázraky o Silvestru se dějí. Pár náhod, a objeví se nové štěstí a s ním i nový život…
