Jarmila seděla se svou (téměř) tchyní na staré rozvrzané posteli, obě nabalené v několika svetrech, které z módy vyšly snad ještě za Masaryka. Zima byla krutá, kamna právě začala dýmat, teplo v domě připomínalo spíš ledové království než obytnou chalupu.
Nebojte se, mami. Všechno dobře dopadne. Nepropadneme zmaru! ujišťovala Jarmila, zatímco hledala v kabelce léky. Slovo mami používala spíš ironicky v jádru šlo o bývalou tchyni, paní Martu Dvořákovou. No… skoro bývalou.
Život je potvora žily spolu tři: Marta, syn Vašek a jeho manželka Jarmila.
Jarmila se provdala až ve třiceti, což je v českých vesnicích spíš pozdě na vkládání svatebních fotek na Facebook než na rozdávání koláčů po vesnici. Byla druhá žena Vaška. Rodinu nerozbila, Vašek už byl rozvedený. Marta ji měla ráda hned od začátku. I Jarmile byla Marta blízká to bylo fajn, když jí brzy umřeli rodiče a zůstala sama samotinká na světě.
Ty dvě jsou spiklé proti mně, brblal občas Vašek.
Pět let soužití uteklo jak voda. Pak se Vašek změnil. Začal být protivný a výbušný, řval na Jarmilu i svou matku, domů chodil podroušený a přeslazený neznámou romantikou.
Jednoho dne oznámil rozchod. Dal Jarmile dva dny na odchod. Neuběhl ani den a přihnala se nová láska s kufrem tak velkým, že by v něm přežil všechen rodinný porcelán.
Zřejmě chtěla tu předchozí pořádně vystrnadit, ale moc jí to nešlo byla dlouhonohá blondýna, rty větší než bábovka a mrkala řasami, že by mohla zametat dvorek.
Jarmila se neudržela a vyprskla smíchy. Tak tohle jsi za mě vyměnil? smála se. No, ať ti slouží, já ničeho nelituju.
Narozdíl od tebe umí být zábavná. Vy jste s matkou dvě babky dvě slepice!
No dobře, ale proč urážíš maminku?
Hele, mámo, zůstaneš tady? pištěla krasotinka a Jarmilu si ani moc nevšímala. Vem si ji s sebou, co bychom tu s ní dělali?
Jo, mámo, už jsi tu byla dlouho. Je čas změnit vzduch.
Ale kam bych šla, všechny peníze z bytu jsem ti dala, abys postavil tenhle palác, chytla se Marta za srdce.
Hm, dobře, tak si tu zůstaň, ale z pokoje nevycházej. Albína bude teď paní domu!
Kocourku, ať vypadnou obě!
To je moje máma!
Cože? Taková tchyně? Pane jo
Jarmile už do šlágru těch dvou přišlo dost.
Mami, pojedeš se mnou na vesnici? nadhodila.
Radši vesnici než tohle, povzdechla si Marta.
“Chvilku vydrž, sbalím ti věci.”
Nezapomeň léky, krabička s prsteny a moje kabelka!
Jarmila sbalila další kufr na koleni. Lékárnička, krabička, doklady, pár prádel, něco na zahřátí.
Vezměte si všechno, cizího nechceme! ozvala se Albína, nový pokladník domu, viď, pupsku?
Vašek pohledem zíral do zdi. Věděl, že mu máma tohle nikdy neodpustí. Nebo třeba jo matky bývají směšně odpouštějící.
Za půl hodiny už Jarmila stála u Škodovky a Marta seděla na zadním sedadle a utírala si slzy do levného šátku z tržnice. Na syna už ani nevzdechla.
Smířit se s tím, že dáš všechno, a nakonec tě vyhodí, je v jádru české pohádky normální, ale v realitě to bolí víc než kroupová polévka.
“A jak teď budeme žít, děvenko?”
“To zvládneme. Mám nějaké úspory. Než seženu práci, vystačíme. Ty máš důchod, budeme žít střídmě. Na chleba a máslo určitě bude.”
Dojely do rodné vesnice Jarmily ještěže byl den, v chalupě zima jak v ruském románu. Kamna brzy začala funět a čajník se rozvrněl.
“Ty tu funguješ jako stará chalupnice!”
“Děda mě všechno naučil. Hlavně že máme zásoby, do obchodu teď nepolezu. Nebudu hned středem drbů.”
V chalupě se pomalu objevovalo teplo a domácí vůně.
“Zítra to tu vygruntuju.”
Klepání na dveře.
Sousedka? Že by jsi přijela v zimě? Tvoje auto jsem zahlédl že by trable?
Už je líp, pane Nováku. Čaj si dáte?
Chtěl jsem vás pozvat. Nejsi tu sama?
Máme hosta to je Marta Dvořáková. Pane Nováku, seznamte se.
Kdyby něco, ozvi se.
Po týdnu byla chalupa čistá, útulná, prostě jako od babičky.
Víš, Jarmilo, já jsem taky odjakživa vesnická holka. Vzala jsem si Pražáka, chudák se zabil, když bylo Vaškovi třiadvacet. Byt jsem prodala, peníze dala synovi. Sliboval, že bude vždycky se mnou. A vida
Nebrečte, Marto. Je to těžké, já vím. Ale kdoví, třeba budou vnoučata.
“Od té blondýny? Radši ne! A Novák? S kým žije?”
“Je sám. Žena se utopila, zachraňovala sousedovo dítě. Už léta sám. Děda ho měl rád, chodili na pivo. Je vašich let.”
Měsíc byl ticho po Vaškovi. Nevolal nikdo. Pak neznámé číslo na Jarmilině telefonu.
Jarmilo?
Ano?
Váš muž je po smrti.
To se pletete!
Bohužel ne. Byl opilý, boural autem. Nějaká slečna jela s ním, ta přežila bez škrábnutí. Přijeďte na identifikaci.
Sakra, chudák Marta! Jak jí to říct? Co dělat? Záchrana: pan Novák!
“Jarmilo, co se děje? Jsi bílá jako povlečení po savování!”
“Mami, sedni si. Vašek už není.”
Bože! To je moje vina, já ho opustila!
“On tě vyhodil!”
Jo. Ale byla jsem matka. Opatřil si, co zasloužil
Jedeme na identifikaci. Pan Novák tu zůstane s tebou.
Já s tebou, nedala se Marta.
A já s vámi! přisadil pan Novák. Moje auto, konec debat.
Pohřeb proběhl bez skandálu, česká tradice. Jarmila a Marta šly do Vaškova domu, už jim měl připadnout rozvod se nestihl, Vašek řešil jiné zájmy a jeli s panem Novákem všude.
“Já vás nenechám samotné, co kdyby se něco semlelo. Navíc je to dobrodružství!”
A dům? Fiasko století. Prádlo na podlaze, špinavé talíře dokonce v chodbě, vůně alkoholu a něco nejspíš mrtvá lasička. Jako v reality show Zanedbaná chajda.
Z ložnice vyšla stará známá s velikými rty a řasami jak kartáč na sníh. Hned za ní chláp odněkud z hospody, skoro nahý.
Co chcete? Tohle je můj barák, mazejte ven! vyšila blondýna.
A máte doklady, paní? ptal se pan Novák.
“Jaký doklady? Můj muž umřel, měli jsme svatbu!”
“Rozvod nestihl podepsat!”
A svatbu jsme měli předběžně, takže všechno je moje!
Nevykládejte pohádky a vypadněte! Jsou tu ještě další podnájemníci?
Pán nenápadně zmizel. Novák se postaral, aby si madam nic neodnesla.
Museli vyházet půlku věcí, vyměnit zámky a vše zkontrolovat. Naštěstí právně to dopadlo dobře.
Já si tak zvykl na to, že jste tu s námi, poznamenal pan Novák. Budete jezdit na návštěvu, že jo?
“Ty přijď taky, vždycky tě rádi uvidíme. A Martě se líbíš.” šklebila se Jarmila.
Ale no tak, co blázníš bránil se Novák, rudý jako polévka.
Opravdu! dorážela Jarmila.
O rok později se pan Novák a Marta vzali. Bylo jim spolu fajn, s Jarmilou tvořili rodinu. A časem
Jarmila se maminkou přece jen stala. Vdala se sice už nikdy nechtěla, ale vzala si do péče dvojčata z děcáku bratra a sestru, roztrhnout je by byl hřích.
Rodiče, rodinu a blízké lidi může člověk najít nejen když se narodí nebo je dítě. Někdy je to osud, který tomu pomůže a někdy i pěkně dramatické české peripetie.