Ivana stála před zrcadlem v předsíni a vedla důležitou rozmluvu se svým odrazem. Sako sedělo; účes byl v pořádku. Obličej no, čtyřicet šest let se neschová, ale držel se. Hlavně nepanikařit, nepropadnout zoufalství. Prostě jenom práce, nový stůl, nové telefonáty, další štosy papírů.
Dvacet let Ivana Vondrová v kancelářích brněnských firem zapisovala požadavky vedení, odpovídala na pochybné pozdravy recepčních, kávu vařila tak, že by z ní každá kavárnice měla mindráky, a přesto skončila na seznamu propouštěných. Takový je život, říkávala její máma.
Teď poprvé od porevolučních let ji čekal pohovor.
V posledních minutách ji vyprovázela její dlouholetá přítelkyně Milada, jež ji v kabince výtahu ujišťovala:
Neboj se, Ivo. Dvacet let praxe, to není legrace, vydržíš.
Dvacet let, a oni mě i tak vyhodili, pronesla Ivana.
Ale máš zkušenosti.
Milado, už běž, ať nepřijdeš pozdě.
Kancelářská budova stála v klidné boční ulici ve středu Brna. Čtyři patra, pilastry, prosklené dveře, vrátný s kravatou, předstírající důležitost. Ivana se narovnala, hluboký nádech, výdech, vstoupila dovnitř.
Recepční jí pokynula ke schodišti:
Pan ředitel už Vás čeká ve třetím patře, dveře 302.
Schody, tichá chodba, na dveřích zlatá cedulka.
Ivana zaklepala a vstoupila. Rozplynula se skutečnost.
Za stolem seděl Vít. Její bývalý. Ten s nohou v sádře, pro kterého pekla koláčky, kterému odpustila i to, co by se odpouštět nemělo. Po němž tři roky nemohla v noci klidně spát.
Vít na ni hleděl. Ona na něj. Absurdně dlouhá pauza, taková, kdy se buď zvednete a utečete, nebo zůstanete. Nic mezi tím.
Tohle, pomyslela si Ivana s napjatou smířeností má osud neotřelý smysl pro humor.
Vít vypadal dobře. To bylo nejhorší.
Představovala si desítky verzí této chvíle, vždycky v nich byl ošlehaný, opotřebovaný nebo aspoň s bříškem. Osm let přece s člověkem něco udělá, zvlášť pokud umí ublížit.
Ale teď seděl Vít za ředitelem stolem, padnoucí sako, moderní účes, klid, který má člověk, co se s vlastním svědomím hezky domluvil. Lehce šedivé skráně. Na stole notebook, diář a titěrný kaktus jako surrealistický totem.
Ivano, řekl. Ne paní Vondrová, ne dobrý den, prostě jen Ivano. Jako by včera společně vyzvedávali děti ze školky.
Ahoj, Víťo, opáčila automaticky.
Vít ukázal na židli. Ivana usedla, kabelku položila na kolena, bylo nutné něco svírat v rukou; když ne život, tak aspoň kabelku.
Četl jsem tvůj životopis, pronesl klidně.
Dobře.
Dvacet let v sekretariátu. To je hodně.
Ano.
Mluvil úředně, díval se lehce bokem, jak se dívají ti, co všechno vědí, ale předstírají opak.
Aha, hrajeme na profesionalitu, přistoupila na hru Ivana.
Můžeš mi říct něco o svém posledním zaměstnání?
A začala.
Mluvila soustředěně, strukturovaně: úkoly, povinnosti, objem papírování, počty podřízených, MS Office a všechny ty systémy. Ale mimochodem, v hlavě, vedla zcela jiný dialog.
Tak to je on. Ten, co řekl ty mě nikdy nepochopíš a šel za Lenkou z účetního. Kvůli němuž nejedla, nespala.
S jakými softwary jste pracovala?
Vypočítávala zkušenosti, zatímco v hlavě se rozbíhala stará melodie.
Váš denní režim obsahoval i schůzky s partnery?
Ano, zajišťovala jsem koordinaci a přípravu pro vedení firmy.
A on tam seděl. V saku. Rovnátko na deníku, avšak v očích jakási ironie. Možná s nádechem sadismu.
Za zdí kubistická Brna, šumí asfalt, padají listy obyčejný říjen. Uvnitř tísnivý koutek: osm let, rozvod, byt rozdělený u notáře a pak chatka v Tišnově, noci prozvoněné Miladě, jenže slov byl nedostatek.
Teď Vít s kaktusem.
Proč jste odešla z posledního místa? bezpříznakový hlas, úřední tón.
Hromadné propouštění, celé oddělení šlo pryč.
Rozumím. Důvěrnost informací zvládáte?
Ano.
Zadíval se na ni, několik vteřin svůj pohled držel. Ivana mu jej oplácela klidně, bez výsměchu, bez hořkosti.
Dobře, řekl Vít. Chtěl bych s tebou pokračovat v méně formální atmosféře. Dáme si kávu?
Teď se v ní něco napjalo ne strach spíš zvláštní vnitřní předtucha, že přijde nový rozhovor a že ten předchozí byl jen nudnou předehrou.
Klidně, souhlasila.
Vít přešel ke kávovaru, zády k ní, šuměl procesem, jakoby se připravoval na repliku, co bude mít váhu nebo aspoň neochotu, kvůli které kávu nabízel.
Pára, syčení, barvy světla v místnosti jak v podvodním akváriu.
Vypadáš skvěle, utrousil najednou méně formálně.
Mlčela.
Postavil před ni šálek, vrátil se na místo.
Opravdu.
Ivana přejela pohledem z kávy na něj.
Děkuju, suše odvětila.
Ivano, chci něco říct. Ne jako šéf, ale jako člověk, co tě zná.
Tohle je vážné, blesklo jí, s odstínem nebezpečí, jako když pilot vyjde z kokpitu a něco řekne, co není povinné slyšet, ale přesto změní náladu paluby.
Jsem rád, že jsi přišla právě sem.
Náhoda, prohodila.
Možná. Ale stejně. Potřebuji profíka a je to na tobě vidět.
Dobře.
Jen bych rád, zaváhal Vít, opatrně hledaje slova jako chodec ledové kry, Jen bych rád, abychom od začátku měli jasno. Žádné staré příběhy. Prostě čistý papír.
A je to.
Ivana postavila hrnek.
Čistý papír. Osm let života, dělení bytu, noci, kdy nebylo co jíst ani se na co těšit to všechno má být čistý papír.
Mlčela vteřinu, dvě, upřeně ho sledovala, jako by vážila led na brněnské přehradě.
Rozumím správně, že navrhuješ práci pod podmínkou, že všechno zapomenu?
Lehké cuknutí obočí.
Navrhuju začít znova. To není totéž.
Ale je, odpověděla Ivana.
Ticho. Kaktus na stole vyrážel ostré stíny do stropu.
Víš, řekla, nechci vytahovat staré křivdy. Nemám chuť ani čas. Ale nebudu dělat, že nebyly. Jsou to moje roky života, ne čistá stránka v sešitě.
Vít mlčel.
Přišla jsem na pohovor, pokračovala. Ne na revival starých vztahů. Hledáte-li vedoucí administrativy s dvacetiletou praxí, můžeme se bavit o podmínkách. Jestli potřebujete člověka, který udělá, že předchozích osm let neexistovalo to nejsem já.
Vzala šálek a s malým vítězstvím usrkla výborné kávy.
Vít ji chvíli sledoval. Ten nezvyk tak podivně klidného pohledu a Ivana si uvědomila, že je to úcta.
Hodně ses změnila, konstatoval tiše.
Ano. Je to už osm let.
Pomalu přešel k oknu, chvíli koukal ven na Listopadovou, pak se otočil.
Ivano. Změkčil hlas. Vím, že jsem tehdy udělal chybu. Žádný začátek na zelené louce. Opravdu to bylo, a já nebyl férový.
Ivana ho sledovala. To nečekala. Nikdy.
Za těch osm let prošla v hlavě stovky možných scénářů: od uražených monologů po ledovou ignoraci. Ale že prostě řekne udělal jsem chybu ten scénář vůbec neměla.
Dobrý pocit to slyšet, i když je to už pozdě, připustila po chvilce.
Ano. Je pozdě.
Ticho konečně nebylo dusivé, jen klidné.
Chci ti nabídnout pozici vedoucí administrativy. Je to nad sekretariát, podmínky dobré. Rozhodnutí je na tobě.
Ivana chvíli mlčela.
Promyslím to, řekla.
Dobře.
Vstala. Vzal kabelku. Vít také vstal ne jako šéf, ale prostě člověk, který ví, kdy odejít.
Ivano, zastavil ji, když došla ke dveřím.
Otočila se.
Díky, že jsi neodešla hned, jak jsi mě uviděla.
Váhala.
Ani já to nečekala, přiznala popravdě.
Venku na ni čekala Milada s kelímkem od automatu. Upřeně ji sledovala, pak se zeptala:
Tak co?
Nabídl mi místo.
Dobré?
Vedoucí administrativy.
Ty jo. A kdo je šéf?
Vít.
Dlouhá, tázavá pauza.
Vít? Ten Vít?!
Už jen bývalý, podotkla Ivana.
A ty?
Řekla jsem, že si to promyslím.
Vyndala si kelímek z Miladiných rukou. Káva nebyla nic moc, ale byla její.
Vyrazily spolu směrem k Zelnému trhu. Listí šustilo, slunce svítilo polovinou sil nedokázalo zahřát, ale aspoň o sobě dalo vědět.
Teď je to moje volba. Ne jeho, usmála se Ivana. Doopravdy.