Martina přijela na Nový rok k mamince. Chtěla je překvapit, proto nic předem neřekla. V podvečer došla ke dveřím malého domu ve středu Plzně a zaklepala. Za chvíli se dveře prudce otevřely a v nich už stála její sestřička Miluška! S výkřikem radosti se na sebe vrhly a smály se tak, až jim tekly slzy. Celý den utekl v jednom kole. Martina s Miluškou krájely saláty, zatímco maminka v kuchyni pečlivě připravovala Martinin nejoblíbenější sváteční jídlo vepřové maso s bramborami na pražský způsob.
Já věděla, že přijedeš, něco mi to našeptávalo, špitla maminka, utírajíc ruce do zástěry. Ale myslela jsem, že tentokrát nebudeš sama. Ty se od rozchodu s Ivanem s nikým nescházíš?
Ne, mami, nech to být, mávla rukou Martina a snažila se vyhnout pohledu. Najednou jí zavibroval telefon. Martina pohlédla na displej a posadila se překvapením.
…
Panebože, jak já mám ráda a zároveň nesnáším konec roku. Všechny ty výkazy, závěrečné uzávěrky Už jen zítřek, poslední den, a budu mít na dva týdny klid. Jsem tak unavená, že sotva stojím, honilo se Martině hlavou, zatímco večer seděla u notebooku a konečně dokončovala roční zprávu.
Šéf jí sliboval, že pokud zítra ráno komise nenajde žádné chyby, má volno až do 12. ledna. Pracovala naplno tolik toužila po odpočinku a setkání s rodinou.
Musí ještě zajít do Alberta pro dárek mamince, Milušce už koupila nový mobil. Večer odjíždí vlakem do Plzně, jízdenku měla už od začátku měsíce. Kdyžtak ji prodám, kdyby mě náhodou šéf nepustil, řekla si tehdy.
…
V noci se jí zdál divný sen. Byla v hlubokém lese někde na Šumavě a potkala tam malou holčičku, která seděla na pařezu a listovala pohádkovou knihou.
Ztratila ses? Kde máš rodiče? zeptala se Martina.
Holčička ji pohladila po ruce a vážně odpověděla: Neztratila. Ještě jsem se nenašla. Ale ty už vstávej, ať nezaspíš svou šanci. Večer tě čeká osud. A hlavně nespěj, musíš včas odevzdat zprávu.
Martina sebou trhla, otevřela oči a polekaně hleděla na hodiny.
Ježíši, tak málo chybělo Ranní kontrola přesně v devět, vše už má hotové.
Vyběhla během chvilky z bytu, během patnácti minut byla upravená a už mířila na zastávku. Díky bohu, práce je jen pět zastávek od jejího bytu v tramvaji je dokonce volno.
Rozhlížela se, když tu vpředu zahlédla Holčičku ze svého snu! Zamrkala na ni. Ve stejném okamžiku ji někdo postrčil vysoký kluk s batůžkem, který nešikovně vláčel uličkou.
Když se Martina znovu podívala dopředu, holčička už tam nebyla.
To je snad přepracováním…, řekla si a potlačila úsměv.
…
V kanceláři už byli všichni. Martina vklouzla do obvyklého shonu. Oběd se blížil zprávu odevzdala bez jediné chybičky. Šéf zvedl oba palce a pozval ji k sobě.
Jsi volná, jak jsem slíbil. A tady máš za svůj výkon bonus, podal jí obálku. Veselé svátky!
I vám, pane Blažku, děkuji moc, zářila Martina.
Premii utratila za krásný šátek pro maminku, Milušce koupila ještě pěknou halenku. Nakoupila dobroty, sekt a těžké tašky táhla na hlavní nádraží. Ve 19:30 spěchala do vagónu. Ne všimla si ruksaku stojícího v uličce a málem skončila celá natažená na podlaze.
Slzy měla na krajíčku.
V tu chvíli ji zvedly pevné ruce.
Jejda, promiňte, to je můj batoh, úplně jsem zapomněl… Omlouval se vysoký mladý muž s širokým úsměvem.
Nic se nestalo, zarděla se Martina.
Osud tomu chtěl, že jedou ve stejném kupé. Nenápadně si ho prohlížela byl sympatický a měl dobrosrdečný pohled.
Vzpomněla si na slova holčičky ze snu: Večer potkáš svůj osud
Možná je to on, takovou šanci bych si nechtěla nechat utéct…
Pomohl jí s kufrem, podal tašku pod lavici a s úsměvem ji pozval, ať si sedne.
Seznámili se. Jmenoval se Radek a také mířil do Plzně na jeden den kvůli pracovní schůzce. Noc ve vlaku, zítra zpátky, snad stihnu půlnoc už v Praze.
A vy? obrátil se k Martině.
Jednu cestu jedu za maminkou a sestřičkou, chci s nimi strávit svátky, vysvětlila Martina. Dali mi kratší volno, tak toho využívám.
Manžela nebo přítele nemáte? zeptal se opatrně.
Martina se usmála: Nemám. Ještě jsem nepotkala nikoho, s kým bych chtěla zůstat na celý život. Máte rodinu vy?
Taky ne. Jsem na tom podobně jako vy. Hledám tu pravou, pousmál se Radek.
Martina měla chuť vykřiknout, že právě on je její osud ale jen se zarděla a mlčela.
Radek se zadíval: Když zčervenáte, jste ještě krásnější, jako čerstvé jablíčko.
Martina se chytila za tváře: Já za to nemůžu, v trapných situacích vždycky zrudnu Teď jste mě úplně vyvedl z míry.
Oba se zasmáli. Máma mi upekla jablečný závin, můžeme si dát u čaje. Dáte si?
Jejich klid přerušila starší paní s malým vnoučkem vešli do kupé, takže mladí v tu chvíli odešli na chodbu a obdivovali rozsvícená města, kolem kterých projížděl vlak.
Nakonec popíjeli čaj a ochutnávali závin a perníčky i s paní Věrou a jejím vnoučkem, které vezla k dceři do Ostravy.
Když byli s Radkem sami na chodbičce, Radek se odhodlal: Můžeme si vyměnit čísla, jestli nejsem moc troufalý?
Samozřejmě, usmála se Martina.
A kdy jedete zpátky?
Až 10. ledna…
Tak to máte štěstí, zůstanete dlouho. Ale musím vám říct, že se mi povídá s vámi překvapivě dobře. Připadá mi, jako bychom se znali už roky.
Mám stejný pocit. Jenže to je možná ta vlaková atmosféra, kdy si člověk odhalí víc, než by čekal, a pak už se nikdy nesetká.
Možná Tak dobrou, půjdeme spát?
Martina s úsměvem přikývla.
…
Do Plzně dorazili v deset ráno. Martina naschvál nikomu nepsala, chtěla mít překvapení. Věděla, kde najde schované klíče. U taxíku se s Radkem rozloučili. On ji popřál krásné svátky a aby jí nový rok přinesl někoho důležitého. Martina mu v žertu popřála totéž a oba se na sebe usmáli, než se rozjeli na opačné strany.
Ačkoli jí byl Radek blízký, nikdy by se nevnucovala. Hlavou jí sice běželo: Zůstaň, oslavíme spolu Nový rok a uvidíme, co bude dál… Ale odehnala ten nápad stejně jako dotěrnou mouchu. Teď už se těšila jen na mámu s Miluškou
Martina se do domu vplížila co nejtiššeji. Zaklepala, skrz sklo viděla, jak maminka nese mísy. Miluška otevřela a s výkřikem nadšení skočila sestře kolem krku. Všechny starosti se rázem rozplynuly ve vřelém objetí a smíchu.
Den utekl v aprílovém tempu. Salát krájely, maminka mezitím v troubě dozlata pekla Martinin milovaný vepřový pokrm.
Cítila jsem, že přijedeš, povídá vesele maminka. Pro jistotu jsem včera koupila ještě jedno plato vajec. Ale přiznám se, čekala jsem, že tu nebudeš sama Po Ivanovi se ti nikdo nezalíbil?
Ne, maminko, už tuhle kapitolu zavřeme, vesele mávla Martina rukou.
V tu chvíli zazvonil telefon.
Martina pohlédla na displej a překvapením se jí zatočila hlava. Radek
Ahoj! Stihl ses vrátit domů? zeptala se.
No víš jak, nevrátil. Jediného koho tu znám jsi ty. Můžu se k vám přidat na silvestrovský večer?
Martina se rozesmála:
Počkej, zeptám se domácí paní. Mami, nevadilo by ti, kdyby přišel můj kamarád? Je tu služebně, zpátky už nesežene spoj.
Ale to víš, že ne! Aspoň rozproudí naše dámské osazenstvo!
Martina Radkovi nadiktovala adresu a šibalsky na maminku mrkla.
Holčička ze snu měla pravdu a přesně včas ji probudila. Díky tomu Martina stihla zprávu odevzdat a toho večera se setkala se svým osudemVečer, když Radek zazvonil u dveří, Martina cítila zvláštní napětí. Hned jak ho maminka přívětivě přivítala, rozhostila se v kuchyni veselá, nezaměnitelná nálada jako by se rodina rozrostla o dávného kamaráda. Miluška vytáhla deskové hry, maminka se s chutí pustila do vyprávění příběhů z dob, kdy byla malá, a Radek se nenuceně zapojoval do smíchu a rozhovorů, jako kdyby tu byl doma odjakživa.
Po půlnoci se vypravili ven na zahradu a společně vypustili šumivý sekt i pár prskavek. Martina pozorovala stříbrné záblesky na tmavém nebi a cítila, jak je jí u srdce lehko. Když všichni zpívali první novoroční písničku a objali se, Radek Martinu chvíli zadržel a zašeptal jí do ucha: Ten nový rok bych chtěl začít právě s tebou. Nevadí?
Jen se usmála a stiskla mu ruku. Najednou si vzpomněla na malou holčičku ze snu a bylo jí jasné, že teď je opravdu připravená začít nový příběh. Právě tady, mezi těmi, které miluje.
Rachejtle práskaly do tmy, voňavý závin hřál na talířích a Martina v ten okamžik věděla, že i nečekané cesty někdy vedou přesně tam, kam člověk patří. A že šance, která tě probudí, může být tím nejhezčím dárkem nového roku.