30.listopad 2022
Dnes jsem si po dlouhém dni poseděla s papírem a zapsala si, co se mi honí hlavou. Život běžel svým obyčejným tempem: vychovávat syna, opravovat dům, být po boku milého manžela. Já, Věra, jsem si vybrala Milana ze všech chlapců, co jsem poznala, jen on mi ležel na srdci. Když se Milan vrátil z vojny, vzali se. Brzy po svatbě se nám narodil chlapec, Arnošt. Jakmile vyrostl, začala jsem snít o dceři.
Milečku, dokončíme stavbu domu a pak přivítáme dceru. Budeme mít pravou rodinnou idylu, říkala jsem mu často. Milan se jen usmíval, přikývl hlavou a byl připraven být otcem podruhé už zítra. Často jsem ho viděla, jak s Arnoštem na ramenou kráčel po vesnici a zdravil každého, kdo mu přišel do cesty.
Pak ale přišlo zimu. Sníh zakryl silnice, vítr hučel. Stála jsem u okna a čekala, až se manžel vrátí domů. Ale on se nevrátil. Na stavbě se stal tragický nehodový případ a Milan zahynul.
Čas zahojí, říkali mi sousedé a známí. Nejsi sama. Propláčeš to, pak roky utečou a zase najdeš někoho. Poslouchala jsem je tiše, slzy už nepadaly a to bylo horší. Rok utekl. Neklidná devadesátá léta svíraly i ty nejpevnější rodiny. Ve vesnici mzdy nechodily už měsíce. Dobré mělo jen toho, kdo měl hospodářství a nebál se tvrdé práce.
Cítila jsem tíhu té doby. Syn šel do školy, potřeboval oblečení, boty, jídlo. To znamenalo, že musím zasadit zahradu kompletně, aby na podzim byl co prodat na tržišti.
Pracovala jsem na zahradě až do pozdních hodin. Ruce mi ztvrdly, úsměv zmizel a duše se zdála být otupělá.
Vezmi kýbl, šprýmaře! křičela jsem na našeho chlapce Saška, když se snažil utéct k přátelům. Uděláš si úkoly? Sašek tiše chytil kýbl, ale v hlavě si připomínal, jak to kdysi bylo s tátou vše bylo v pořádku, a matka byla veselá a laskavá.
V noci jsem často plakala, trestala jsem se, že jsem na syna vyčerpala. Ráno ale opět vstávala jsem krutá a přísná.
V sobotu přišly ke mně kamarádky Hana a Líza. Kdysi jsem neměla žádné přítelkyně, protože Milan zaplňoval mé potřeby po společnosti. Teď však přišly rozvedené kamarádky, smály se a říkaly, že jsou jen na čaj. Ale samozřejmě šlo o něco jiného.
Ráno začalo jako vždy. Vzbudila jsem se, aniž bych se podívala do zrcadla. Věděla jsem, že tvář bude zamračená. Nakrmila jsem prase, nasypala zrní kuřatům, dala špinavé nádobí do mísy a Saškovi přikázala se umýt a běžet do školy.
Večer jsem nikoho nečekala, ale věděla jsem, že jeden z stálých hostů může přijet. K takovým pozváním jsem byla lhostejná: přijde dobře, nepřijde už se nebudu znovu snažit. Muži obvykle hned pochopili, co se děje. Viděli syna, řekli pár slov a odešli, jako by žena s přívěskem.
Podívej, Saško, tak všechny muže rozmotáš, smála se Hana. Budeš mít těžké Možná je to postel, co máš vinu? Kup si nový gauč.
Ach, hned půjdu kupovat gauč, povzdechla jsem. Za kolik peněz? A kdyby byl špatný, vezmi si ho.
Tak dobře, nebuď naštvaná. Radši dej stůl na pokrývku, přijmi hosta.
Hana mě občas naštvala, ale já tiše položila na stůl nakládané okurky. Při pohledu na svatební fotografii jsem zadýchala:
Promiň, Milane. Bez tebe je těžko.
Všichni jsou stejní, odpověděla Hana, jako by četla mé myšlenky. Tak pojď, Saško, za nás! Jsme nejlepší!
Následující ráno jsem s povzdechnutím uklidila zbytky stolu a šla do práce.
Zavítala ke mně teta Nela, sestřenice mého zesnulého manžela.
Co to děláš, Saško? Po Milanu vypadáš jinak, řekla. A tyhle kamarádky jen ti překážejí.
Co to máš, Nelo, snažíš se mi kázat morálku? Myslíte, že jsem nějaká neúspěšnice? Mám dům, hospodářství, syna do školy, kontroluji úkoly Najednou jsem utekla, připomněla jsem si, že už týden nečetla Saškovy zápisky a deník. Nedávno jsem potkala učitelku, která mě pozvala k rozhovoru.
Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem jen začala skládat špinavé nádobí do mísy.
Byla jsi jiná, pokračovala Nela. Hezká, pracovitá, dobrá Přestaň s těmi bláznivými večírky.
Nejsem na večírcích, namítla jsem. Občas se setkám s přáteli, abych si oddechla od všeho. Nemám právo si trochu odpočinout po práci?
Samozřejmě, přikývala Nela a povzdechla se.
Tak mi nečítej morálku. A vůbec nešpinete mi nos, drahá tetičko, do mých věcí. Dveře jsou otevřené, řekla jsem a obrátila se k kuchyňskému stolu.
Nela si svázala šátek těsněji a tiše odešla.
Zahlédla jsem v sobotu, jak Nela stojí na verandě a mává mi směrem k zahradě.
Nelo, počkejte, dám vám mrkve, letos mám jich spoustu.
Není třeba, dítě, odfoukla rukou, už se spouštěla ze schodů.
Počkejte, mluvím upřímně, naléhala jsem.
Nela už dobře znala život. Její zkušenost jí umožňovala cítit ostatní bolest. Pochopila, že to je moje tichá omluva. I když jsem nic neřekla nahlas, hlas a oči prosily o odpuštění. Zůstala stát.
Mám pytlík pod rukou, řekla jsem a nasypala mrkve. Doneseš nebo pomůžeš?
Donesu, Věro, odpověděla a odešla. Její srdce se svíralo nad mou duší.
Později v pátek jsem sbírala cibuli a mrkev, abych je odnesla na trh.
Když přijde aspoň jedna koruna, protože své peníze, jako své uši, nevidím, pomyslela jsem si, balíc koše.
Kam jdeš s těmi taškami? zeptala se zvědavá sousedka Zdenka, když nahlédla do mého koše.
Na trh, zelenina odnáším, odpověděla jsem.
Těžce jsem nést koše až k autobusové zastávce. Tam už stál dědeček Karel a babička Hana, kteří také mířili do města. Autobus však nepřijížděl.
Co to zase je? Asi zase zkazilo, povzdechla se babička.
Dědeček mrkal a nadával autobusům a celému vozovému parku. Když pochopili, že autobusu nebude, rozhodli se vrátit domů a zkusit jet jiným způsobem.
Já jsem čekala. Nepřála jsem si táhnout těžké koše zpátky, tak jsem se snažila chytit spolujezdce.
Projížděl nejprve Škoda Octavia, pak Lada Niva, ale místa v nich byla obsazená. Nakonec se objevil starý Škoda 120. Přimhouřila jsem oči a zkoušela zjistit, jestli jsou volná místa. Řidič však zastavil auto dříve, než jsem zvedla ruku.
Muž, o něco starší než já, se na mě podíval. Vypadal, že je z městského centra, protože jsem ho nikdy předtím neviděla. Prohlédl si moje těžké koše.
Dnes nebude autobus, rozbil se. Jedu do města, mohu tě přivézt.
Kdyby to tak, vezmi mě prosím.
Souhlasím, usmál se a vyšplhal z auta. I když byl štíhlý a nízký, lehce zvedl těžký koš, jako by nic nevadilo.
Mohl bys mě dovézt až na trh? zeptala jsem se.
Možná.
Zaplatím.
Na cestě jsem si vytáhla malý zrcátko a natřela si rty. Zadní sedadlo mi umožňovalo pozorovat řidiče.
Jmenuju se Věra, přerušila jsem ticho.
Já jsem Jiří Novotný.
Ó, mladý a už s otcovským jménem? Šéf, co?
No, ředitel továrny a vlastník parníků, žertoval Jiří. Ve skutečnosti jsem jen stavbyvedoucí.
Jiří mě dovezl na trh a pomohl s vykládáním košů. Za jízdu vzal jen polovinu peněz.
Zbytek vrátíš večer. Já se vrátím stejnou cestou, řekl.
Štědrý, že? Jsem mít štěstí.
Večer mě Jiří odvážel domů.
Vstup, ať si dáme čaj, pane Jiří.
Bez otcovského jména, stačí Jiří, odlehčeně odpověděl.
Rychle jsem začala připravovat stůl. Do kuchyně vešel Saša.
Nehraj si tady! Jdi do pokoje. Udělal jsi domácí úkol?
Skoro, zamumlal chlapec.
Dokonči! přikázala jsem přísně.
Jiří Novotný, sedící na židli u kamna, si zkřížil nohy a usmál se ke klukovi:
Tak se představíme. Jmenuju se Jiří Novotný, a ty?
Saša, odpověděl chlapec.
Skutečné jméno Arnošt?
Jo.
Jak to jde s úkoly? těžké?
Matematika mě mate, přiznal.
Podíváme se. Jiří ukázal Saškovi zápisník.
Po půlhodině byl chlapec spokojený a šel spát.
Uklidni to, požádal Jiří, ukazujíc na stůl. Já si jen čaj dám.
Jestli už řídíš, tak jen čaj, souhlasila jsem.
I kdyby ne, pořád jen čaj. K tomu kompot, knedlík, džus.
Náhle jsem na něj podívala s podezřením, ale tiše nalila horkou vodu do sklenice, přidala čajové lístky a položila vedle talíř brambor.
Mám už dost času, řekl Jiří a vstával. Na okamžik se zachvílel, pak doplnil: Máš se mi moc líbila, Věro Novotná. Mohl bych přijít v pátek?
Trocha jsem se usmála, protože jsem takové zvraty už očekávala.
Jasně, přijď.
Nejsem ženatý, odpověděl, i když jsem se neptala.
Tak zapomeneš na to za týden, pomyslela jsem si, netoužíc po dalším pokračování.
Po práci mě však navštívily Hana a Líza. Vypudila jsem je rychle, ale v hlavě se mi točí: Co když opravdu přijde?
Ne, Saško, to není fér, protestovala Hana. Pojď s námi do klubu!
Musím jít do klubu? zeptala se Saška.
Co to má společného? Jdeme do kina!
Ne, holky, chodte samy. Musím uklízet.
Nestihla jsem dříve uklidit. Jiří dorazil dříve, než jsem čekala. Vstoupil na dvorek a já ho vedla dovnitř. Na stole ještě ležely stopy po večerním jídle, ale on předstíral, že nic nevidí.
Teď zahřeju, protože boršč vychladl, vysvětlila jsem.
Jiří trochu povídal se Saškou, pomohl s matematikou a vysvětlil, co jsou koňské síly v autě. Když chlapec šel spát, cítila jsem se lehce rozveselená a chtěla jsem si dovádět.
Jiří vstoupil blíže, položil ruce na mé ramena a přiměl mě vstát. Pak mě pevně objal za pas. Překvapila mě, málem jsem nemohla dýchat.
Zůstanu až do rána, řekl prostě.
Kdo tě sem poslal? zeptala jsem se, konečně se vzpamatovala. Věděla jsem, že zůstane, tak slova zněla zbytečně.
Ráno jsem připravovala vajíčka, Jiří vzal kýl a šel napustit vodu.
Můžeš do sauny? zeptal se.
Můžeš, odpověděla jsem lhostejně, i když jsem nikdy nikoho o pomoc neprosila, protože jsem nevěřila, že by to mělo pokračovat.
Po snídani, při dopíjení čaje, řekl najednou tiše:
Víš, Věro, pokud chceš být se mnou, tak tyhle nápoje, co včera byly na stole, by neměly být.
Ztuhla jsem s čajovou lžičkou v ruce.
Je to podmínka? zeptala jsem se spíše překvapeně než rozzlobeně.
Považuj to tak. Nesnáším ten vůni. A vlastně jsem normální, to víš.
Usmál se a doplnil:
Tak přijdeš večer do sauny?
Chtěla jsem se rozčílit, vyčíst mu dveře, ale něco mě zadrželo. Náhle jsem chtěla souhlasit.
Přijď. řekla jsem stručně.
Odpoledne přišla Hana.
Říkají, že jsi všechno vyprala, Věro? Pravda?
Ano, Fájo, už není nic.A tak jsem si slíbila, že budu žít dál s otevřeným srdcem a věřit, že život přinese další nečekané setkání.
