Hej, poslouchej, co se mi stalo na chalupě u Vltavy poslední léto.
Zdeňko, tvoje vnoučata roztrhala všechny mé ostružinové keře! řekla jsem, když jsem přišla z kuchyně s hrnkem čaje.
A co na tom? To jsou děti. odpověděla sousedka, aniž by se zamračila.
Jakže? Zničily mi celý úrodu! zpanikařila jsem.
No tak, Toníčko, nebuď smutná. To jsou jen drobné bobule, nic velkého.
Já, Antonína Novotná, každé ráno obcházím naši chalupu s hrnkem čaje v ruce, kontroluji záhony a těším se na ovocné stromy. Spolu se svým manželem Petrem Mikolášem máme pěkně velký pozemek patnáct desetipek. Polovičku zabírá zeleninová část s bramborami, mrkví a kapustou, druhou polovinu pak ovocný sad s jabloněmi, hruškami a keři.
Nejvíc jsem pyšná na své ostružinové keře. Před pěti lety jsem zasadila první sazenice a teď čekám na pořádnou sklizeň. Vedle rostly i malinové keře, které každý rok radovaly velkými sladkými bobulemi, a podél plotu se táhla vinná réva s těžkými hrozny.
Petře, koukej, jak se ostružiny plní! křičela jsem manžela.
Krása, přikývl.
Na léto k nám chodili vnoučata šimon, dvanáctiletý, a Vendulka, desetiletá. Pomáhali na zahradě, sbírali ovoce a koupele v řece si užívali. Srdce mi při nich radostně bušilo.
Vedle nás bydlela Zdeňka Petrůvna. Její pozemek byl malý šest desetipek, žádná zahrada, jen květnaté záhony a malý domeček. Na letní prázdniny k ní přicházelo pět vnoučat, od čtyř do čtrnácti let. Byla to velká rodina, rodiče pracovali ve městě, a babička celý den hlídala děti.
Děti si spolu hrály, běhaly mezi oběma chalupami. Já jsem to nebránila, naopak jsem se radovala z jejich smíchu.
Tetko Toní, můžeme u vás hrát? ptali se sousedova vnoučata.
Jasně, milí. Jen buďte opatrní na záhony.
Jednoho rána jsem si všimla podivného výjevu některé keře ostružin byly skoro holé. Místo modrých bobulí visely jen zelené, nedozrálé plody.
Petře, pojď sem! zavolala jsem manžela.
Co se stalo?
Podívej na ostružiny. Kde jsou bobule?
Petra se přiblížil, prohlédl keře a říká:
Divné. Včera byly plné.
Nebyly to ptáci? zeptala jsem se.
Ptáci si berou jen jednu bobuli, ale tady je to jako by si je někdo vyklidil celou frontu.
Šla jsem zkontrolovat i malinové keře i ty byly skoro prázdné, dokonce i nedozrálé bobule zmizely.
Petře, i malinové keře někdo sebral!
To není možné!
Fakt byl fakt. Keře, které včera kvetly, stojí dnes holé.
Večer jsem se rozhodla sledovat, co se děje. Posadila jsem se na lavičku s knihou, ale oči jsem neustále hleděla do zahrady. Po hodinu jsem zaslechla šustění přes díru v plotu se vplížili sousedovi vnoučata. Všichni pět v jednom kroku zamířili k ostružinám.
Podívejte, jaké jsou modré! radovala se nejmladší.
Seberme je všechny, navrhl starší.
A tak děti metodicky trhaly keře, jedly na cestě, plnily si kapsy a házely lesklé bobule do nalezeného sáčku.
Vyšla jsem z úkrytu:
Co tady děláte?
Děti zamrzly, starší se snažili schovat sáček za zády.
Jen jsme si trochu pohráli, bránil se třináctiletý Míša.
Trošku? Všichni jste keře roztrhali!
Tetko Toní, můžeme si ještě něco vzít? zeptala se čtyřletá Katka. Jsou tak chutné!
Ne, to jsou naše bobule, pěstovali jsme je sami.
Děti se stáhly a znovu se podívaly na díru v plotu. Přemluvila jsem je pohledem a zamířila k sousedce, která seděla na verandě.
Zdeňko, musíme si promluvit.
Jsem poslouch.
Tvoji vnoučata roztrhala všechny moje ostružiny!
Sousedka se vůbec nezděsila.
A co? To jsou děti.
Jak co? Zničily mi celý úrod!
Toní, nezoufej. To jsou jen pár bobulí.
Zatřásla jsem se takovou reakcí:
Pár bobulí? Pět let jsem ostružiny pěstovala! Každý keřík jsem zalévala, hnojila!
No, ještě je vyrosteš. Neměj starosti.
Zdeňko, můžeš se omluvit?
Za co? Děti jsou děti. Co od nich chceme?
Rozhovor se dostal do slepé uličky sousedka si vůbec nevykladala chování svých vnoučat za špatné.
Následující den jsem zjistila, že zmizely i hrozny vinné révy, ty, co měly dozrát do konce srpna.
Zdeňko! křikla jsem přes plot.
Co zase?
Tvoji vnoučata teď zrovna hrozny utrhli!
Co? Asi byly kyselé.
Kyselé? Však jsou ještě zelené! Všechna hrozny už jsou roztrhaná!
Zkusili a dali to pryč. Děti jsou zvědavé.
Vůbec jsem se rozčílila:
Zdeňko, tvoje děti ničí celý můj sad!
Nehanď, tvůj sad je velký a bohatý.
A co? Celé roky jsem ty rostliny pěstovala!
No a dál pěstuj.
Zdeňko zamrkala a zamkla dveře.
Večer jsem manželovi pověděla o celé hádce.
Představ si, ani se neomluvila! Říká, že děti jsou děti.
A co jsi chtěla? povzdechl si Petr. Jde jí líp odhýbat, než s dětmi vážně mluvit.
Ale to je krádež!
Toní, nebuď horká. Děti jsou malé, ještě nechápou.
Třináctiletý už by měl vědět, že cizí věci se nekoušou!
Petr si povzdechl. Nechtěl se sokolí hádat kvůli bobulím.
Během pár dní zmizela i směska jeřábu.
Už toho mám dost! řekla jsem Petrovi rozhodně.
Znovu jsem šla ke Zdeňce, která zalévala květiny zkonvičky.
Teď si ještě jeřáby zjedli!
Jaké jeřáby?
Moje! Tvoji vnoučata zase lezou přes plot!
Toní, co ty? Jako by ti řetěz vypadl. Děti jen trochu bobulí poškrábaly, ne katastrofu.
Neschránily, ale úplně je roztrhaly! Celý úrodek je pryč!
Co na děti křičíš? Sama jsi vina!
Zamrkala jsem:
Jak to, že jsem vina?
Kdo je povolil, aby běhali po tvém pozemku? Zvyklí jsou, že všechno je volné.
Já jsem jen chtěla, aby si děti hrály!
A výsledek tvých dobrých úmyslů!
Zdeňka nastříkala konvičku a šla domů:
Až budeš chtít, aby ti něco brali, postav vyšší plot. Jinak se každý přes něj prolomí.
Zdeňko, ale musíme dětem říct, že cizí věci si neberou!
Musíme, ale k čemu? Přesto to nepochopí.
Vrátila jsem se domů se smutkem v srdci, posadila se na lavičku a rozpustila slzy. Tolik let jsem pracovala na zahradě, čekala na úrodu, a teď vše zmizelo.
Toní, proč pláčeš? uklidnil mě Petr. Příští rok bude nová úroda.
Nejde jen o bobule! Sousedka ani nechtějí říct promiň. To už je fakt!
Co od ní máš? Samozřejmě víš, jaká je.
Zdeňka byla v našem dvorci známá spíše jako nepříjemná osoba, ale dříve jsme si sAntonínou dobře rozuměli.
Petře, postavíme vyšší plot?
Můžeme, ale bude to drahé.
Co jiného máme? Jinak rozdrtí celý sad.
Další den jsme začali stavět nový plot. Petr přivezl desky, drát a sloupky, pracoval od rána do večera. Zdeňka sledovala stavbu ze svého dvora a pohrdavě poznamenala:
Jakže žíznivé! Děti už se jen před plotem schovávají!
Já jsem jen stiskla rty. Vnoučata sousedky se snažila najít další otvory, ale Petr všechny ucpal.
Tetko Toní, proč jste postavili plot? zeptala se malá Katka.
Abychom bobule ochránili.
Můžeme dál u vás hrát?
Ne, už ne.
Plot pomohl, ale vztahy se sousedy se už navždy zkazily. Zdeňka se během setkání odvracela, děti knašim zahradám už nechodily.
Skřehotka! křičely děti přes plot. Babičkoskřehotka!
Snažila jsem se to ignorovat, ale srdce bylo těžké. Dříve byl dvůr plný dětského smíchu, teď vládne ticho.
Mezitím Zdeňka vyprávěla ostatním chalupářům svou verzi:
Věřte mi, jak jsou žíznivé! Dětem ani bobuli nedají! Postavili vysoký plot!
Co, skoro všechno snědly? ptali se sousedé.
Jen hrstku! A ona křičí, že jí ukradli miliony!
Její verze se šířila jako požár. Kdo by uvěřil, že děti snědly celý úrodek? Pomalu se vobci rozšířil názor, že jsem já žíznivá a Zdeňka je laskavá babička, co jednou vychovává pět vnoučat.
Do konce léta se situace jen horší. Děti, které už nemohly vstoupit do mého sadu, začaly se mstít jinak házely míč přes plot, házely odpadky. Jedno ráno jsem našla po celé zahradě nedopalky a sáčky scukrovinkami.
Zdeňko, řekni svým vnoučatům!
Co udělaly?
Na zahradu házely smetí!
Jak víš, že to moje? Možná vítr přinesl.
A dál si hrály, stříkaly vodu ze zahradní hadice přes plot, házely kamínky do oken. Pochopila jsem, že Zdeňka své děti ani nezkrocuje, ba naopak je podporuje.
Petře, měli bychom zavolat policii?
Toní, co to? Dělat zdětských žertů hrozbu pro ostatní?
Ale přece vandalizují!
Počkáme. Léta skončí, poletí domů.
A opravdu, koncem srpna se hlučná parta vydala do města.
Seděla jsem večer na lavičce, v tichu přemýšlela o příštím létě. Pravděpodobně Zdeňka znovu přiveze svých pět vnoučat. A co pak? Znovu napjaté vztahy přes plot, kamínky na zahradu, urážky? Děti už mě mají za zlobivou babičkuskřehotku, a jejich babička se nehodlá snažit je přesvědčit.
Můj sad už mi nepřináší radost a odpočinek stal se pevností, kde musím bránit nejen bobule, ale i svůj klid.
Co bys udělal ty vtéto situaci? Máš nějaký tip pro Antonínu? Napiš mi svoje myšlenky do komentáře, dej lajk, ať víme, že se nám líbí sdílet další příběhy.
