Jarmila okamžitě pochopila, že v keři vyčnívá stará barevná plínka, když ji zakousla. Plínka se ukázala být starou, roztrhanou látkou a Jarmila ji vytáhla silněji. V tom okamžiku ztuhla: v rohu plínky leželo malé dítě.
Ráno se jí zdál podivný sen jako by její syn Lukáš stál na verandě a bouchal na dveře. Probudila se, šla bosou nohou k vchodu a spustila záchvat. Však nikdo nebyl. Takové sny ji často oklamávaly, ale pokaždé přeběhla k dveřím a rozepřela je. I tentokrát vstoupila do temnoty noci a dívala se do prázdnoty.
Ticho a soumrak ji obklopily. Snažila se uklidnit rozbušné srdce a posadila se na schod verandy. V tom tichu se ozval šustot nebo pískot.
Zase se zachytila sousední koťátka, pomyslela si Jarmila a šla zachraňovat mládě z keře, jak to už několikrát dělala.
Ale to nebylo koťátko. Jarmila poznala pravdu, když popřela z keře vyčnívající hadřík. Hadřík byl stará barevná plínka, kterou vytáhla ještě pevněji. A najednou stála na místě v rohu plínky ležel holý chlapec. Byl úplně nahý, pravděpodobně se rozvalil, a byl to chlapec. Podle pupíku, který se ještě neodpadl, byl jen několik týdnů starý.
Dítě už nemohlo ani křičet, bylo mokré, vyčerpané a zřejmě hladové. Když ho Jarmila vzala do náruče, vydalo slabé pískání.
Netušíc, co má dělat, přitiskla ho k tělu a rozběhla se do domu. Tam našla čistý povlečený prostěradlo, zabalila dítě do něj, přikryla ho teplou dekou a začala ohřívat mléko.
Umyla láhev, našla dudlík, který jí zbyl z jara, kdy kojila malé koťátko. Chlapec si mléko nasával a po chvíli, když byl zahřátý a nasycený, usnul.
Ráno nastalo, ale Jarmila nic neviděla jen přemýšlela o svém nálezu. Byla už po čtyřicítce a ve vesnici ji mladí už oslovovali teta. Manžela i syna ztratila během války a zůstala naprosto sama. Nemohla si zvyknout na samotu, a krutá pravda života ji neustále připomínala, že se musí spoléhat jen na sebe.
Teď však byla zmatená, nevěděla, co dál. Podívala se na spící dítě, jak tiše šustí v postýlce. Rozhodla se poradit se sousedkou Alenou. Alena žila v Brně, vše jí šlo hladce: neměla manžela ani děti, válku nezažila a nikdy nepoznala smutek ztráty. Stála na verandě v šál na rameni, slunce ji hladilo po tváři. Když jí Jarmila vyprávěla noční událost, Alena stručně odpověděla:
No a co s tím máš dělat? a šla zpátky do domu. Jarmila zahlédla, jak se po okně pohnula záclona na noc byl opět nějaký nápadník.
Co? Opravdu, co? zašeptala si Jarmila.
Rozhodla se jít do města, připravit dítě, zabalené v suchu, a vydat se na autobusovou zastávku. Čekat na auto netrvalo dlouho, za pět minut se před ní zastavila nákladní auto směřující do Olomouce.
Do nemocnice? zeptal se řidič a přikývl na balíček v jejích rukou.
Do nemocnice, odpověděla Jarmila klidně.
V azylovém domě, kde čekala na papíry o převzetí dítěte, nemohla přestat přemýšlet, že něco dělá špatně. Cítila v srdci ten malý trn, který jí nedával spát. Ten samý prázdný pocit zažila, když se dozvěděla o ztrátě manžela a pak i syna.
Jak ho pojmenujeme? Jaké bude mít jméno? zeptala se vedoucí útulku.
Jméno? zamyslela se Jarmila, po chvilce nakonec řekla: Lukáš.
Krásné jméno, řekla vedoucí, u nás jsou spousta Lukášů a Katriin. Je jasné, že když někdo ztratí příbuzné, jiný se objeví zničený. Teď není mužů, ale radujme se z dítěte. Ať už se stane cokoli, buďte silná!
Slova se nezdála být určena jí, ale Jarmila se cítila podražená. Večer, když se vrátila domů, zapálila lampu a na podlaze našla starou plínku Lukáše. Nepoužila ji dříve, jen ji odložila stranou. Teď ji vzala do rukou a posadila se na postel.
Mechanicky prohrábala starou mokrou látku, až se její prsty zachytily o malý uzlík v rohu. V tom uzlíku byl drobný šedý papírek a jednoduchý olověný křížek na provázku. Rozbalila papírek a četla:
Milá, dobrá žena, promiň. Tohle dítě nepotřebuji, ztrácím se v životě, zítra už tu nebudu. Neztraťte mého syna, dejte mu to, co já mu nemohu dát lásku, péči a ochranu.
Pod papírkem byla napsána datum narození. Jarmila se rozplakala, slzy stékaly jako řeka, a připomněla si, jak se kdysi vdávala a jak byla šťastná s manželem. Pak přišel Lukáš další štěstí. Vesnické babičky jí záviděly, protože se rozžářila štěstím.
Proč by nemohla zářit, když měla milovaného muže a syna? Muži ji také milovali a uctívali. Před válkou syn dokončil řidičský kurz a slíbil, že ji bude vozit ve svém novém autě, které mu slíbili v kolkultuře.
Pak přišla pohroma V srpnu roku 1942 jí přinesli pohřební květ na milovaného manžela a v říjnu téže roku na syna. Štěstí Jarmily navždy zhaslo a bílý plamen zhasl.
Stala se jako ostatní ženy ve vesnici, každou noc se probouzela, běžela k dveřím a dívala se do temnoty. Ani tentokrát neuspala, poslouchala noc a čekala na něco. Ráno se opět vydala do města.
Vedoucí útulku ji poznala hned a nečudila se, když chtěla vzít chlapce zpět, protože tak jí nařídil zemřelý syn.
Dobře, řekla vedoucí, pomůžeme s papíry.
Zabalila Lukáše do deky a vyšla z útulku s novým srdcem už v něm nenašel těžkou smutek a prázdnotu let samoty. Nahradily ho radost a láska. Pokud je člověku určeno být šťastný, tak se to stane a tak se stalo i s Jarmilou.
V jejím prázdném domě po návratu visely jen fotografie manžela a syna na zdi. Tentokrát však jejich tváře působily jinak ne vážně, ne smutně, ale osvíceně, jemně a povzbuzujícím pohledem.
Jarmila si přitiskla k srdci malého Lukáše a cítila se silná dítě bude ještě dlouho potřebovat její pomoc a ochranu.
A vy mi pomůžete? řekla fotografiím.
Po dvaceti letech vyrostl Lukáš v dobrého muže. Každá dívka snila o štěstí po jeho boku, ale on si vybral tu, která mu nejvíc ležela na srdci Lublinu. Přivedl Lublinu k matce, aby se poznala, a Jarmila konečně pochopila: její syn vyrostl, stal se pravým mužem, a požehnala mladému páru.
Oslavili svatbu, mladý pár si postavil vlastní hnízdo. Později přišly děti a nejmladšího syna také pojmenovali Lukáš, a Jarmila se stala bohatou na rodinu.
Jedné noci se probudila kvůli hluku za oknem, šla jako zvyk do dveří, otevřela je a vyšla ven. Blížila se bouřka, kousek dál blesk svítil.
Děkuji ti, synku, tiše šepla do temnoty, teď mám tři Lukáše a všechny vás miluji.
Obrovský dub, který zasadil její manžel, se zachvěl a před ním zazářil blesk jako slunečný úsměv Lukáše.
Život nás může srážet k zemi, ale pokud se nezdáme nasamotě, najdeme sílu vlásce a vpomoci druhým. To je pravda, která nás vede dál.
