Život bujel obyčejným rytmem: vychovávat syna, budovat dům, být po boku milého manžela. Tereza si sama vybrala Milana ze všech chlapců jen on jí zapůsobil. Když se Milan po službě v armádě vrátil, provdali se. Brzy se jim narodilo dítě chlapec jménem Arnošt. Když chlapec povyrostl, Tereza začala snít o dceři.
Mile, dokončeme výstavbu domu a přivítáme dívku. Budeme mít domov pravou rodinnou idylu, často mumlala.
Milan jen úsměvem přikývl. Byl připraven stát se otcem znovu ještě zítra. Často, s chlapcem na rameni, hrdě kráčel vesnicí a zdravil každého, kdo mu překročil cestu.
Jednoho zimního dne však přišla sněhová přeháňka a cesty se zahalily do bílé zátky. Tereza z okna sledovala, kdy se muž vrátí, ale Milan nevyšel. V práci došlo k tragédii a on zahynul.
Čas léčí, říkali sousedi. Nejsi sama. Popláčeš, roky pominou a najdeš někoho nového.
Tereza mlčky poslouchala, ale slzy už nechtěly téci a to ji bolelo víc. Rok uplynul. Nepokojné devadesátky svíraly i ty nejpevnější rodiny. Ve vesnici se výplaty zadržovaly měsíce. Dobře bylo jen těm, kdo měli statek a nebrali se těžké práce.
Tereza cítila tíhu času. Syn šel do školy, potřeboval oblečení, obuv, jídlo. To znamenalo zasít celou zahradu, aby na podzim bylo co prodat na tržišti.
Pracovala na zahradě dlouho do noci. Ruce se jí zhrubovaly, úsměv zmizel a duše se zdála ztvrdnout.
Vezmi kbelík, děcko! křičela na Honzu, když se snažil utéct k přátelům. Utekl jsem! Udělal jsi úkol?
Honza tiše nesl kbelík, ale v hlavě si připomínal, jak to bylo s otcem všechno bylo v pořádku, a maminka byla veselá a dobrotivá.
V noci Tereza často plakala, kárala se, že se rozčilila na syna. Ráno se však zase stala chladnou a přísnou.
V sobotu k ní přišly kamarádky Fany a Ludmila. Dříve neměla vůbec žádné přítelkyně, protože ji Milan naplňoval veškerou společenskou potřebu. Teď však rozvedené, rozesmáté kamarádky často navštěvovaly, smály se a prý přišly na čaj. Ve skutečnosti ale šlo o něco jiného.
Ráno začalo jako vždy. Tereza vstala, aniž by pohlédla do zrcadla. Věděla, že tvář bude rozmazaná. Nakrmila prasátko, nasypala zrní kuřatům, složila špinavé nádobí do mísy a Honzovi přikázala umýt se a běžet do školy.
Večer Tereza nikoho nečekala, ale věděla, že jeden ze stálých hostů může přijet. K takovým slibům přistupovala lhostejně: přijde dobře, nepřijde pozvání se neobnoví. Muži obvykle vše pochopili. Viděli syna, řekli pár slov a odešli, jako by žena s přívěskem byla pouhým výstřelkem.
Podívej, Terezo, všem mužům se budeš vyhýbat, smála se Fany. Těžko ti bude, ať už je tvůj postel vinen? Koupit nový pohovku?
Jdu hned koupit pohovku, povzdechla Tereza. Za jaké peníze? Když to není nutné, nech to pro sebe.
Dobře, nebuď naštvaná. Radši připrav stůl a přijmi hosta.
Fany občas Terezu naštvala, ale ta tiše položila na stůl nakládané okurky. Pohledem na svatební fotografii s povzdechem řekla:
Promiň, Milane. Bez tebe je těžko.
Všichni jsou stejní, jako by četla její myšlenky, odpověděla Fany. Tak pojďme, Terezo, za nás! Jsme nejlepší!
Následující ráno Tereza s povzdechem uklidila zbytky stolu a šla do práce.
Zavítala ji Eliška, teta jejího zesnulého manžela.
Co to děláš, Terezo? Po Milanu tě poznat nešlo, řekla. A ty kamarádky jen ti překáží.
Co to máte, Eliško, moralizovat? Myslíte si, že jsem neúspěšnice? Mám dům, statek, syna do školy, kontroluji úkoly Tereza náhle zmlkla, vzpomínajíc, že už týden neviděla Honzovy zápisníky a deník. Nedávno potkala učitelku, která ji pozvala do školy na rozhovor.
Tereza nevěděla, co říct, a jen začala shromažďovat špinavé nádobí do mísy.
Byla jsi kdysi jiná, pokračovala Eliška. Hezká, pracovitá, dobrosrdečná Přestaň s těmi bláznivými večírky.
Nechodím na večírky, namítla Tereza. Občas se setkám s přáteli, abych se odpočinula. Nemám právo trochu si odpočinout po práci?
Máš, samozřejmě, povzdechla se Eliška.
Tak mi nečítej morálku. A vůbec, netřeste nos, drahá tatičko, nechte mě v mých věcech. Dveře jsou otevřené, řekla Tereza a otočila se k kuchyňskému stole.
Eliška, svázáním šátku, tiše odešla.
Tereza povzdechla a sevřela se, jako by ji něco bolet. Rozběhla se a dopadla na verandu, kde čekala teta.
Eliško, počkejte, dám vám mrkev, letos ji mám hodně.
Není třeba, dítě, mávla rukou, už se snižovala ze schodu.
Počkejte, já to myslím upřímně, naléhala Tereza.
Eliška už dobře znala život. Její zkušenost jí umožňovala cítit cizí bolest. Pochopila, že jde o Terezin tichý výčitek. Ačkoliv Tereza nic neřekla nahlas, její hlas a oči prosily o odpuštění. Eliška se zastavila.
Tady je pytlíček, řekla Tereza, štědře nasypáváce mrkev. Donesu, nebo pomůžu?
Donesu, Terezo, odpověděla, poděkovala a šla domů. Její srdce svíraly starosti o Terezin duši.
Později v pátek Tereza sbírala cibuli a mrkev, aby je nesla na trh.
Ať se vyplatí aspoň koruna, protože své peníze jako uši nevidím, pomyslela si, sbalila věci.
Kam s těmi pytli jdeš? zeptala se zvědavá sousedka Zdena, nahlížejíc do tašky.
Na trh, zeleninu nosím, odpověděla Tereza.
Jen těžce tlačila pytle k autobusové zastávce. Tam už čekal stařec Karel a babička Hanka, také mířící do města. Autobus však nevyjel.
Co to zase za poruchu? Asi zase rozbil, povzdechla se stará žena.
Stařec křičel na autobus i na celý dopravní řád. Když zjistili, že autobus nepřijde, oba se vrátili domů a rozhodli se zkusit jet společně jiným způsobem.
Tereza zůstala čekat. Nechtěla tahat těžké pytle zpátky, tak se snažila zachytit spolujízdu.
Projeli Škodu, pak Ladu, ale místa byla obsazena. Nakonec se objevily Škoda Octavia. Tereza mrkla, snažila se zjistit, jestli jsou volná místa. Řidič však zastavil auto dříve, než zvedla ruku.
Muž, o něco starší, neznámý, očividně z městského centra, se podíval na Terezu a následně na její pytle.
Autobus dnes nejede, rozbil se. Jedeme do města, mohu tě vzít.
Pak pojď, pokud můžeš, povzdechla se Tereza.
Souhlasím, usmál se řidič, vyšplhal se z auta, a ač byl hubený a nízký, lehce zvedl těžký pytel, jako by nebyl nic.
Můžeš mě dopravit až na trh? zeptala se.
Možná, odpověděl.
Zaplatím, řekla.
Na cestě Tereza vytáhla zrcátko a pomalu natřela rty. Zadní sedadlo jí umožňovalo sledovat řidiče.
Jmenuji se Tereza, prolomila ticho.
Já jsem Jiří Fedor.
Ach, tak mladý a už s otcem? pohrdala. Šéf, nebo co?
No, ředitel továrny a majitel parníků, žertoval Jiří. Ve skutečnosti jsem stavbyvedoucí.
Jiří dopravoval Terezu na trh a pomohl jí s pytli. Cestou vzal jen polovinu peněz.
Zbytek večer vrátíš. Tou samou cestou se vrátím, řekl.
Štědrý, co? usmála se Tereza. Mám štěstí.
Večer Jiří Terezu odvezl domů.
Vejdi, dáme si čaj, Jiří Fedor.
Bez otcovského jména, jen Jiří, odpověděl.
Tereza rychle připravila stůl. Do kuchyně vkročil Honza.
Neházej se sem! Jdi do pokoje. Udělal jsi úkol?
Skoro, zamumlal chlapec.
Dokonči to! přikázala přísně.
Jiří, sedící na židli u kamna, překřižoval nohy a usmívaje se oslovil chlapce:
Tak se představ. Jmenuji se Jiří Fedor, a ty?
Honza, odpověděl.
Skutečné jméno Arnošt?
Tak jo, přikývl Honza.
Jak ti jde škola? Těžké?
Matematika mě trápí, nechápu to, přiznal.
Podívejme se. Jiří gestem přikázal Honzovi ukázat sešit. Za půl hodiny kluk, spokojený, že mu někdo pomohl, šel spát.
Uklidni to, řekl klidně Jiří a ukázal na stůl. Já budu jen pít čaj.
Když řídíš, tak jen čaj, souhlasila Tereza.
A i kdyby ne, pořád čaj. A dále kompot, ovocný šejk, ledový čaj.
Tereza podezřívavě pohlédla na hosta, ale tiše nalila horkou vodu, přidala čaj a položila vedle talíř brambor.
Mám už čas, promluvil Jiří, vstával. Chvilku zaváhal a pak řekl: Máš se mi moc líbila, Terezo. Můžu přijít v pátek?
Tereza se lehce usmála, protože takový vývoj už očekávala.
Jezdi.
Jsem svobodný, dodal, ač se ji nepřikývl.
Zapomeneš za týden, pomyslela si Tereza, nečekajíc další pokračování.
Po práci, když přišly Ludmila a Fany, Tereza je rychle vyprala a zamířila do kuchyně. V hlavě se jí honily myšlenky: Co když opravdu přijde?
Ne, Terezo, to není fér, protestovala Fany. Pojď s námi do klubu!
Mám co dělat, nebo co, abych běžela do klubu?
Co s tím máš společného? Jdeme na film!
Ne, dívky, jděte samy. Já musím uklízet.
Tereza nestihla uklidit. Jiří dorazil dříve, než čekala. Vstoupil na dvůr a Tereza ho provedla dovnitř. Na stole zůstaly stopy večerního jídla, ale host předstíral, že nic nevidí.
Teď zahřeju, polévka zchladla, vysvětlila Tereza.
Jiří si krátce popovídal s Honzou, pomohl s matematikou a vyprávěl, co jsou koňské síly v autě. Když chlapec šel spát, Tereza byla lehce rozveselená a chtěla si dovolit vtipkovat.
Jiří vstoupil, položil ruce na její ramena a přiměl ji vstát. Pak ji pevně objal kolem pasu. Tereza zaskočila, dech se zastavil.
Zůstanu až do rána, řekl jen tak.
Kdo tě tu tlačí? zeptala se Tereza, konečně se zorientovala, a nadechla se na plný plyn. Věděla, že on zůstane, takže slova byla zbytečná.
Ráno, když Tereza připravovala vajíčka, Jiří vzal kbelíky a šel čerpat vodu.
Můžeme to dát do lázněA pak jsme si nalili čaj, usedli k oknu a s klidem v srdci sledovali, jak sníh pomalu zahaluje vesnici, než usnuli pod teplým šerpyrem.