“Zbav se ho hned!” řekla o mém kočkovi, se kterým jsem žil deset let.
Nedávno jsme se s mou přítelkyní Martinou rozhodli bydlet spolu. Chodili jsme spolu skoro osm měsíců – vše vypadalo skvěle, a tak jsem ji pozval k sobě. Měli jsme mít útulné hnízdečko pro nás tři – já, Martina a můj věrný přítel, kocour Mour.
Mour byl se mnou deset let. Vzal jsem si ho od rodičů, když jsem se stěhoval do Prahy. Stal se součástí mého života. Prošli jsme spolu samotou, úspěchy i neúspěchy v lásce. Mour mě vždycky vítal u dveří, spal vedle mě, předl, když mi bylo těžko. Nejenže jsem ho miloval – byl mojí rodinou.
Zpočátku Martina neprojevovala nespokojenost. Naopak, občas ho pohladila, říkala, že je “roztomilý”. Tehdy jsem si myslel, že máme obrovské štěstí – budeme žít šťastně všichni tři. Ale radost netrvala dlouho.
Po pár týdnech se u Martiny objevily divné příznaky – neustálý výtok z nosu, rudé oči, kašel, bolesti hlavy. Navrhl jsem jí, aby šla k lékaři. Diagnóza zněla jako rána: alergie na kočičí srst.
“Ale jak?” zeptal jsem. “Předtím byla s kočkama v pohodě, i s Mourem si hrála…”
“Mladý muži, alergie je zrádná. Reakce se může postupně zhoršovat. Když jste se jen scházeli, neměla tolik kontaktu s alergenem. Teď s ním žije. A může to být i nebezpečné,” řekl lékař přísně.
Byl jsem zničený. Rozpolcený mezi rozumem a bolestí u srdce. Miloval jsem Martinu, ale co teď s Mourem, bytostí, která tu pro mě byla, když nikdo jiný nebyl?
Cestou domů jsem přemýšlel, že ho dočasně odvezu k rodičům. Byl jsem ochotný obětovat část sebe pro Martinino zdraví. Ale sotva jsme vešli do bytu, bez svlečení kabátu se zeptala:
“Tak kdy se ho už zbavíš?”
“Co tím myslíš ‘zbavíš’?” opáčil jsem. “Vždyť jsme právě přišli, pojďme to aspoň probrat…”
“Tady není co probírat,” pronesla chladně. “Každým dnem je mi hůř. Chceš, abych se udusila?”
Ztuhnul jsem. Její tón, ostrá slova… Do té chvíle jsem byl připravený ustoupit. Ale slovo “zbavit se” mi probodlo srdce. Neviděla v mém příteli živou bytost, ale jen obtíž, něco, co jí překáží.
“Jestli někdo odejde, tak ty,” řekl jsem tiše. “Mour zůstává. A basta.”
Martina na vteřinu ztuhla, pak beze slova otočila a začala balit věci. Za pár hodin po ní nebylo ani stopy.
Nejdřív jsem cítil prázdnotu, ale pak přišlo zvláštní ulehčení. Došlo mi, že člověk, který chce zničit část tvého života, tě nemá opravdu rád. Mohl jsem hledat kompromis, přesvědčovat ji… Ale proč? Abych pak chodil po špičkách a bál se její další “alergie”?
Nelituji. Někdy jsou zvířata věrnější než lidé. Ten večer jsem si nalil silný čaj a koukal z okna. Mour ležel vedle mě a přede, jako by říkal: “Jsem s tebou. Bude dobře.”
A měl pravdu. Život nekončí jednou láskou. Ale když někdo po tobě chce, abys zapřel toho, kdo s tebou byl v těžkých časech – není to láska. Je to sobectví.
Teď žiju zase s Mourem. Možná jednou přijde někdo, kdo pochopí: moje rodina nejsem jen já. Je to i můj starý, chytrý a chlupatý přítel.