Odpovědný úder
– Aničko, kdo je ta paní? – zeptal se tiše Igor, aby ho neslyšeli ostatní cestující.
– Jaká paní? – Anička se na chvíli odtrhla od telefonu, kde psala zprávu své kamarádce.
– Tamta… Vidíš, sedí u posledního okna a pořád na nás zírá. Dokonce bych řekl, že se na nás nestydatě dívá.
Anička se mírně naklonila, aby viděla, o kom její manžel mluví, a její výraz se okamžitě změnil. Pak se vzpamatovala, ukázala lhostejnost a pro důvěryhodnost pokrčila rameny:
– Nevím.
– Nelži, – rozzlobil se Igor, – viděl jsem, že tě to rozhodilo, když jsi ji uviděla. Kdo to je?
– To je moje matka, – odpověděla Anička po krátkém váhání. V té chvíli se rozhodla, že je lepší říct pravdu. Pro jistotu.
– Matka? – užasl Igor, – říkala jsi, že žádnou matku nemáš.
– To je pravda…
– Nerozumím, – Igor se s zvědavostí zadíval do tváře své ženy, – co mi to vysvětlíš?
– Promluvíme si doma…
– A co, ani se k ní nepřiblížíš? Ona bydlí tady? V našem městě?
– Igore, prosím tě, promluvme si o tom doma, – Aniččin hlas zněl prosebně a v očích jí vyvstaly slzy.
– Dobře, – odsekl Igor a otočil se k oknu. Naštvaný.
Anička ho neuklidňovala. Byla ráda, že ji aspoň na chvíli nechali na pokoji.
I když, co to bylo za klid? V hlavě se jí vynořily vzpomínky z dětství…
***
Svého otce si Anička nepamatovala. Jen z vyprávění matky věděla, že to byl “hrozný” člověk.
A matka jí také říkala, že Anička měla štěstí, že v jejím životě je úžasný člověk. A to – její otčím.
Toho si Anička pamatovala dobře od svých osmi let. Přesto nerozuměla, co na něm bylo tak zvláštního.
Hrubý, zlý, lakomý. “A proč ho matka tak miluje?” – přemýšlela malá Anička, skrývající se v nějakém rohu, aby ji strýc Petr nenašel.
Ne, nikdy ji nebil, ani jí otevřeně neubližoval.
Ale také ji nepovažoval za člověka. Nikdy ji neoslovoval jménem. Díval se na ni jako na prázdné místo.
Když mluvil se svou ženou o Aničce, znělo to asi takto:
– Dívka se neumí chovat…
– Tvá dcera mi překáží v odpočinku…
– Vysvětlete jí, že je příliš brzy na to, se scházet s chlapci.
– Viděla jsi její deník? Podívej se! Je mi hanba, že žije v mém domě!
“V jeho domě! A co, že to je náš byt s maminkou?!” – přemýšlela Anička v pubertě. Velmi dobře si pamatovala, že se s maminkou přestěhovaly do tohoto bytu po smrti babičky.
Jednou, když otčím tu frázi zopakoval, tisící prvníkrát, Anička nevydržela a řekla mu to přímo do tváře:
– To nejsem já, to vy žijete v našem domě! Pokud se vám to nelíbí, odejděte! Nikdo nebude plakat!
Otčím se k ní rychle přiblížil, jako by jí chtěl zacpat ústa, ale v poslední chvíli se zastavil. Náhle se otočil k ženě a vypravil ze sebe:
– Udělej něco, abych ji už neviděl!
Matka ji chytila za ruku a táhla z pokoje se slovy:
– Samozřejmě, drahý, vše bude, jak chceš…
Vždy na něj hleděla jako na božstvo. Poslouchala ho bezpodmínečně, obsluhovala a snažila se mu všemožně zalíbit.
Proč? Anička nechápala.
V jednom si byla jistá: jestli to otčím bude chtít, matka ji klidně vyžene z domu.
– Co si to dovoluješ? – syčela matka na Aničku v ten den, – nemluv tak se svým otcem!
– On není můj otec! – vykřikla Anička, – a nikdy jím nebude!
– To není důležité! Krmí tě, obléká tě a ty… Nevděčnice!
– Nepožádala jsem, abyste mě porodila! – vzlykala Anička, – a neprosila jsem, aby jste mě vychovala! Měla jste mě někomu dát, aby se nemusel trápit!
– Měla! – odpověděla matka, – ale nikdo tě nechtěl! A tvůj tatiček utekl sotva ses narodila! Celý život mi zkazil!
Když Anička slyšela tato slova od matky, cítila takovou nenávist, že ji celou svou silou odstrčila na stranu a vyběhla z bytu.
Nikdo ji nepronásledoval. A po ten týden, co chyběla, se nikdo nezajímal, kde je a co dělá.
Tehdy Aničce bylo patnáct…
Co mohla dělat? Nic.
Kamarádky ji střídavě nechávaly u sebe pár dní, ale to situaci neřešilo. Musela se vrátit.
Chvějící se rukama Anička otevřela vchodové dveře…
– Vrátila ses? – to jediné matka řekla, – jdi k sobě a neukazuj se, dokud tě nezavolám…
“Zřejmě ho přemluvila,” – pomyslela si Anička a rychle se prosmýkla do svého pokoje.
Od toho dne otčím o ní už slovo neřekl. Choval se, jako by tam nebyla…
Matka jej v tom samozřejmě podporovala: nevolala ji ke stolu, nezajímala se o její záležitosti, nedokázala s ní promluvit.
Anička jasně chápala: ohledně ní už přijali nějaké rozhodnutí. Zřejmě jen čekali, až dokončí školu…
A nebyla daleko od pravdy. Jakmile Anička získala maturitní vysvědčení, matka jí naznačila, že je čas se připravit na samostatný život.
– Hned, jak ti bude osmnáct, půjdeš na volnou nohu, – oznámila a opět zmlkla.
Anička přemýšlela přemýšlela a rozhodla se jít na univerzitu. Za prvé, osvobodí rodinu od své přítomnosti, za druhé – tam dávají studentům možnost žít na koleji. Což znamená, že aspoň pět let bude mít kde bydlet…
Na univerzitu Anička neodmaturovala. Tedy, přihlásila se, ale na placené oddělení. Věděla, že jí na studium nikdo finančně nepřispěje, ale stejně to oznámila:
– Mami, gratuluj mi, stala jsem se studentkou.
Matka se na ni podívala lhostejně:
– A co dál?
– Pravda, školné je placené… Není to moc…
– Ani nezkoušej. Nedostaneš od nás ani korunu na své umělecké pokusy! Málo jsme do tebe investovali s otcem?! Ty nám jen nervy trápíš! A teď bychom měli platit i za tvé studium?!
– Promiň. Samozřejmě, neměli byste, – odpověděla Anička, – neměla jsem ti to říkat.
– Přesně tak: neměla. Hledej si byt.
– Mami, ale nemám na něj jak zaplatit…
– Jdi pracovat, a ne že chceš studovat. Dám ti ještě měsíc… Pak odejdi.
– Měsíc je málo, – zkusila Anička rozněžnit matku, – mohla bych s vámi zůstat aspoň půl roku?
– Kolik? Půl roku? No to ne. Sotva jsem přemluvila otce, aby snášel tvé přítomnosti. Navíc plánujeme rekonstrukci. Z tvého pokoje chceme udělat ložnici. Prostě: měsíc, ne víc…
A Anička si našla byt. Byt se tomu dalo říkat jen s rezervou. Malá chata v soukromém sektoru. Bez pohodlí. S kamny. Ale – levně…
Když se dívka stěhovala z rodného domu, matka jí dala s sebou vidličku, lžičku, talíř, hrnek, kuchyňský nůž a malý hrnec. Pak přemýšlela a přidala: jeden ručník a starý ložní komplet.
– Tady, vezmi si to ještě, – řekla, když schovávala oči a podávala Aničce malou tašku, – hodně štěstí, dcero. Doufám, že dospěješ a pochopíš mě.
– Děkuji, mami, – odpověděla Anička, – můžu si později vzít své zimní věci?
– Ale moc to neoddaluj, mohly by se ti ztratit…
– Opravdu je vyhodíš?
– Já ne, ale otci by se to nelíbilo. Ty přece chápeš…
– Chápu, – objevila Aničku matka, – tak tedy jdu…
A tak, v osmnácti, Anička vyšla do samostatného života.
S požehnáním matky…
Peněz, které jim maminka dala, stačilo do první výplaty. Anička šetřila každou korunu. Dokonce ani nepoužívala veřejnou dopravu: docházela do továrny pěšky.
Když dostala první výplatu, cítila se jako skutečná bohatá! Koupila si obilniny a těstoviny do zásoby, láhev rostlinného oleje a celé vědro brambor.
Ještě potřebovala koupit šampon, mýdlo, zubní pastu…
Po nákupu všeho potřebného, Anička spočítala zbytek peněz a uložila malou částku do krásné obálky rozhodnutá: byť po troškách, ale budu si spořit na bydlení.
K matce se vydala asi o měsíc později: navštívit ji (stále naivně věřila, že její matka ji ráda uvidí) a vzít si teplé věci: léto skončilo, venku se podzimně ochladilo.
Dveře jí otevřel nějaký kluk.
– Nazdar, spletla sis dveře? – zeptal se žertovně.
– Vlastně jsem tu k mamince, – zmatena řekla dívka.
– Aha… Ty jsi asi Anička? Pojď dál. Maminka tu není, ale můžeš na ni počkat.
– Počkám si, – rozhodně prošla Anička do kuchyně.
Kluk se pokusil s návštěvou mluvit, ale Anička se na něj tak podívala, že rychle vycouval.
Přišla matka. Zvlášť se nezalyla v radosti. Na Aniččinu otázku ohledně mladého muže odpověděla:
– To je Oleg. Syn manžela z prvního manželství.
– A proč tu s vámi bydlí? Chtěla jsi přece opravovat.
– Je tu na skok. Rozhlédne se po městě, najde si práci a přesune se do svého bytu.
– Chápu, – řekla Anička, – vzala jsem si boty a bundu…
– Vezmi si vše. Nic tam nenechávej. Už mě unavují ty přesuny z místa na místo.
– Kdy jsem ti to unavila, mami? Vždyť jsem tu nebyla celé dva měsíce.
– A nechte se chytračit, – rozzlobila se matka, – přijela jsi, tak si vezmi vše.
– Ani se nezeptáš jak se mám?
– Nezajímá mě to, – maminka očividně nebyla schopna, možná nechtěla, mluvit v přítomnosti Olega.
– No, neudivuješ mě, – Anička zamířila do předsíně…
– Mám tě doprovodit? – vyšel odněkud Oleg, – jak bys sama nesla tak velkou tašku?
– Nějak to zvládnu, – odpověděla Anička a vyšla z bytu…
Za pár měsíců přijela znovu. Tentokrát pro kabát. Znovu jí otevřel Oleg. Tentokrát byla maminka doma. Na otázku Aničky:
– Je pořád tady? – matka vybuchla:
– Do toho ti nic není! Bude tu žít tak dlouho, jak bude chtít! Koneckonců přijel k tátovi!
– Já tu žila s mámou, – poznamenala Anička, – ale to mi přece nezachránilo.
– Nekomparujte! Je to něco jiného!
– Co jiného? – pevně se zeptala Anička, – v čem je rozdíl?
– Nepotřebuji se ti zodpovídat! – zakřičela matka, – tohle je můj dům a já jediná budu rozhodovat, kdo v něm bude žít.
– Rozumím.
– Co rozumíš?!
– Že cizí člověk je ti dražší než vlastní dcera, – Anička mluvila pevným hlasem, čímž matku úplně vyvedla z míry.
– Nemám žádnou dceru! – vykřikla, – a Oleg je syn mého milovaného muže! Pro mě je více než syn!
– Gratuluji, – Anička se na matku dívala, jako by viděla úplně cizí ženu, – v tom případě já už také žádnou matku nemám.
Odešla.
Přesvědčená, že navždy.
Čtyři roky Anička o sobě nedávala vědět. Nevolala, ani nechodila.
A teď to setkání…
***
Zatímco Anička setrvávala v vzpomínkách, její matka vstala ze svého místa a přistoupila k dceři.
Igor se postavil a uvolnil jí místo.
– Dobrý den, – Anička uslyšela vedle sebe hlas matky, který se snažila zapomenout.
– Ahoj, – sotva odpověděla.
– Kdo to je? – matka kývla směrem k Igorovi.
– Manžel.
– Blahopřeji.
– Děkuji.
– A my se máme také dobře. Tatínek pracuje, Oleg si našel dívku. Milá, klidná. Svatba bude za měsíc. Víš, brzy se stanu babičkou. To je takové štěstí! Rozhodli jsme se pro dítě vyhradit tvůj pokoj. Už jsme začali s renovací. Koupili jsme tapety – ty nejdražší, s dětským vzorem. A ještě jsme s otcem rozhodli, že koupíme chalupu. Někde poblíž. Dítě potřebuje čerstvý vzduch, vitamíny. Takže hledáme: něco levného, ale aby tam byl obyvatelný domeček a určitě poblíž řeka. Nebo jezero…
Anička poslouchala tento proud slov a vůbec nemohla pochopit, proč jí tato v podstatě cizí žena tohle vypráví.
– Jak dlouho jsi vdaná?
– Dva roky, – automaticky odpověděla Anička.
– Přemýšlíte o dětech?
– Synovi je skoro rok.
– Takže mám vnuka?
– Vy máte? – Anička se konečně obrátila k matce.
– Já mám, – na chvíli se matka zastavila, – vždyť jsi moje dcera.
– Vy se mýlíte, paní. Moje matka zemřela před čtyřmi lety…
Matka zbledla. Mlčky vstala a zamířila k odchodu.
Anička se otočila k oknu: vůbec jí nebylo… té ženy líto.
Igor celou dobu zamyšleně sledoval obě, poslouchal jejich rozhovor.
A najednou pochopil: vždyť jsou úplně cizí!
A rozhodl se, že se na minulost své ženy nebude vyptávat. Nějak se bál do toho nahlížet…