– Nechápu, co se tu děje! Tvoje sestra chce dům, ale my se máme postarat o tvého otce. Má snad žít s námi? Nebo jsem něco špatně pochopila? – Řekla jsem a obrátila se na manžela.
Náhodou jsem slyšela celý rozhovor mezi mým manželem a jeho sestrou Sárou.
Celé roky jsem žila podle zásady, že se nemám vměšovat do manželova vztahu s příbuznými. Tuto radu mi dala moje matka, když jsem se vdávala. Nebrala však v úvahu, že můj otec měl na rozdíl od mého manžela dobrou rodinu.
– Co mám dělat? Vždyť Sára má tři děti! Ta by se o mého otce nedokázala postarat!
– Proč by se nemohla postarat o mého otce, když žijí spolu?
Tento příběh začal už dávno. Můj tchán už dlouho potřeboval péči. S manželem za ním často jezdíme a pomáháme mu. Není schopen se o sebe postarat. Už není schopen sám dojít do obchodu. Proto to s manželem děláme společně.” Sára a její děti žijí v domě tchána.
– Ona má děti! A nemáme snad my děti? – Řekla jsem manželovi.
Jde o to, že Sára se svým otcem vůbec nechce jednat. Předstírá, že to vůbec není její problém. Ale v poslední době se její otec zhoršil a teď potřebuje opravdovou péči. Samozřejmě, když žijeme odděleně, nemůžeme mu vždycky pomoci. A tak sestra mého manžela řekla:
– Vezmi si svého otce k sobě! Je nejvyšší čas! Není spravedlivé, aby žil pořád se mnou! Teď je řada na tobě, aby ses o něj postarala!
Ta drzost mě ohromila. Vždyť jsme si vždycky pomáhali, a kromě toho se Sárou nežije táta, ale Sára v tátově domě.
Opravdu se mi nelíbilo, že s tím můj manžel okamžitě souhlasil.
Sáře se opravdu nelíbilo, že podle smlouvy dům stále patří jejímu otci. Chápala, že v případě jeho smrti by se o dům musela podělit s bratrem, a tak požadovala, aby si bratr vzal ten otcův a otec jí dal celý dům.
– Děti nám zůstaly. Ale máme také byt. A Sára nemá nic!
– A co jako?
Tvůj otec je velmi dobrý člověk. Nevadí mi, že s námi bydlí. Máme dost místa i pro něj. Celý problém spočívá v tom, že my dva jsme léta šetřili a platili hypotéku, abychom mohli mít byt. Co Sarah udělala pro to, aby měla vlastní byt? Nic! A teď požaduje celý dům! A to měl být rozdělený napůl!
– Ale stalo se, že dům dostalo jedno z dětí.
– To se stává! Ale to tehdy, když je nějaké jiné dědictví! Co navrhuješ? Samozřejmě, že si vezmeme tátu. Ale o dům se musí dělit dva lidé! My máme taky děti a peníze pro nás nebudou zbytečné! – Řekla jsem to manželovi.
Manžel o tom mluvil se svou sestrou.
– Ale za polovinu té částky nemůžu koupit jiný dům! – Sára byla rozhořčená.
– Žádný problém! Kupte si menší dům!
– Co když nechci menší dům? Proč nemyslíš na moje pohodlí?
– Myslíš na moje pohodlí? Už léta splácíme hypotéku. A ty chceš dům, aniž bys pro to něco udělal! To se nestane! – Manžel jí odpověděl.
Tchána jsme samozřejmě vzali s sebou. Není moc těžké se o něj postarat. Snaží se všechno dělat sám. Samozřejmě mu musíme pomáhat. Sára volá každý týden a zase má nějaké požadavky a nároky: buď jí došly peníze, nebo potřebuje někam odvézt autem.
Po půl roce tchán řekl, že chce napsat závěť, ve které nám odkáže celý dům.
– Já své dceři nevěřím. Hodně mě zklamala! – řekl tchán s trpkým úsměvem.
