Pavlíno, jsi už hotová? Do školy přijdeme pozdě! volala Viktorka, když setřásla poslední košili Kiry a pověsila ji na prádelní šňůru na balkóně. Tenhle zastřešený, trochu oprýskaný balkón byl jejím nejoblíbenějším místem v bytě.
Viktorka přišla k zábradlí a na chvíli ztichla. Ze sedmého patra byl výhled na Vltavu a celé okolí Prahy nádherně rozzářený jarním sluncem. Přivřela oči a pevně sevřela kovové zábradlí. Takový je život! Světlý, krásný, když je všechno před vámi a všechno tak zářivé, že to až bolí do očí! I ona má život před sebou. Stačí zvládnout všechno, co je třeba, a splnit si své sny!
Obloha náhle potemněla malým mráčkem a Viktorčin zasněný pohled vystřídala tvrdá realita. Tak už to bývá nejdříve snění a pak rána, kdy si uvědomíte skutečnost. Ale jak říkala Světlana? Realita je to, co si sami vytvoříme. Zda bude krásná, záleží jen na nás. Asi měla pravdu. Světlana byla moudrá žena, vystudovaná právnička, a přesvědčovala Viktorii, že má šanci dostat se na univerzitu. Jiná věc je, zda to Viktorka skutečně chce. Ale chtít nestačí. Je třeba vše promyslet. Táta sám domácnost nezvládne, mladší ještě nedorostli a peněz není rozhodně dost. To znamená, že Viktorka musí volit mezi univerzitou a prací, a zatím jinou možnost nemá.
Podívala se na hodinky, které kdysi dostala od tatínka, a spráskla ruce. Přijdou pozdě! Popadla prázdný lavor a vpadla zpátky do bytu.
Malá Pavlínka spala s rukou pod tvářičkou a Viktorka nemohla odtrhnout pohled od její sestřičky. Tak krásná! Řasy tak dlouhé, že sahají až na líce. Blonďaté kudrlinky rozházené na polštáři. Je s nimi sice práce, ale stříhat je Viktorii nikdy nenapadlo. Taková krása se musí chránit. Stejné měla i jejich máma Ta vzpomínka zabolí. Hodně se dá člověku odpustit, ale zradu nikdy ne. A máma je zradila. Odešla, když byla Pavlína ještě miminko, a ta si už nevzpomíná. Když byla menší, říkala mámě Viktorii, což mezi sousedkami na hřišti vzbuzovalo údiv i posměch. Viktorka se pousmála, když si vzpomněla, jak se jí poprvé pokoušely dát mateřskou přednášku”.
Do toho bytu se nastěhovali, když zemřela babička a byt zůstal po ní. Ve staré dvoupokojové garsonce už pro všechny nebylo místo a nové čtyřpokojové sídlo babičky bylo najednou velkolepé.
Babička byla přísná, uzavřená žena, profesorka na univerzitě. Neměla sousedy v lásce a s Viktorkou mnoho trpělivosti. Dlouho nechápala, co se děje, ale později se návštěvám u babičky pokud možno vyhýbala. Nelíbilo se jí, jak babička mluví s lidmi. Chodila sem hlavně pomáhat, ale pokaždé stiskla zuby a radši mlčela.
Jsi jako tvoje matka. Moc z tebe nebude, pokud v tobě někdy neproběhne náš gen. Ale v tomhle, jak se říká, příroda na tvém otci odpočívala, tak co si od tebe slibovat? Pomoci ti můžou jen znalosti! Studuj, nebo skončíš jako tvá matka.
Viktorka nikdy nic neříkala, nebylo by to nic platné. Babička nesnesla odpor. Táta ji nekáral, jen pohledem dával znát, jak ho to bolí. To byla Viktoriina nejhorší potrestání. Nehádala se, mlčky pokračovala v úklidu a pak honem utíkala domů. Jen jednou neudržela nervy.
Tvoje sourozenci podle mě nejsou děcka tvého otce. Nemám s těmito bastardíky nic společného. V mém domě o nich nesmíš mluvit, rozumíš?
Pak už do vašeho domu nikdy nevstoupím! Viktorka zaťala pěsti.
Cos to řekla? babička nechápavě zamrkala. Viktorka málem shodila sbírku porcelánových sošek, které tak nesnášela. Tolik hodin drhla prach ze vzácnosti jen proto, že kvůli porcelánu nesměla brát sourozence sebou.
Už nikdy nepřijdu! Vyběhla ze dveří, rychle natáhla bundu a běžela domů. Pavlínka seděla v ohrádce, a Viktorii hned skočila kolem krku.
Jsi moje a Kiry je můj! My jsme skutečná rodina, nikoho dalšího nepotřebujeme!
Táta právě pral dětské věci a překvapeně sledoval, jak starší dcera usedá doprostřed pokoje a brečí. Pavla začala natahovat, když zjistila, že sestra má mokré tváře. Kiry, který dělal úkoly v kuchyni, přiběhl a nevěřícně pokrčil rameny.
Co tady zase ženské řešíte? zasmál se a objal Viktorku i Pavlu. A půjdeme večeřet? S tátou jsme dělali těstoviny.
Asi za hodinu zavolala babička. Viky odložila talíř, zastavila vodu a sedla si k židli. Čekala hádku. Ale nic nepřišlo. Táta přišel, objal ji a políbil na čelo.
Už tam nepůjdeš. Nechci, aby tě někdo urážel, obzvlášť rodina.
To odpoledne Viktorka poprvé ucítila úlevu. Konečně skončilo nekonečné napětí.
Babička zemřela o rok a půl později. Poslední dva měsíce jí Viktorka pomáhala v nemocnici. Vyhublá stařenka v posteli už nebyla ta rázná, vitální dáma. Jen její přístup k lidem se nezměnil. Medsestry si oddychly, když měla u sebe vnučku. Viktorka stíhala dojít po vyučování na obchůzku a ujistit se, že k babičce je vše v pořádku.
Jsi zvláštní holka, usmála se hlavní sestra a objala ji. A nezlob se na babku. Kdo nepoznal štěstí srdcem, nemohl jej v životě pochopit.
Jednoho dne byla babička podezřele tichá. Ležela a dívala se ven do šedého dne. Viktorka dopsala slohovou práci, schovala sešit a začala se balit.
Počkej Promiň mi, holčičko. Za všechno. Život jsem promarnila Ochraňuj tátu
Viktorka jen kývla, políbit babičku na tvář a šla domů. Babička zemřela ještě ten den.
Stěhování bylo těžké. Pavlínka onemocněla, Kiry zlobil, neposlouchal. Táta mezi prací a domácností nestíhal. Viktorka balila věci a v duchu prosila, ať je v novém domě všechno lepší. Snad jí někdo naslouchal.
Ve starém bytě měli všichni svůj kout, ale brzy spala Pavla ve Viktorčině pokoji a Kiry trávil čas v kuchyni, kde spolu dělali úkoly a vařili.
Osol brambory! řešila Viktorča úlohy z fyziky.
Viky, co s tím polévkou? zval Kiry.
Hned, shodila tužku, přikrojila zeleninu…
A Pavlínka seděla u stolku, s pastelkami, šťastná, že patří mezi starší.
Ze začátku to bylo pro Viktorku těžké. Musela zastoupit maminku, když táta pracoval, hlavně když Pavlínka marodila. Školu přerušovala, než poznala Světlanu.
Se Světlanou se seznámila jednou na hřišti, když jedna z maminek kriticky utrousila:
Odkudpak je? Má dítě a je to ještě skoro školačka!
Světlana, sousedka odvedle a právnička, ihned zasáhla a s rozvahou všechny umlčela.
Rozumíte vůbec, do čeho mluvíte? Děvče je její sestra. Někdy člověk musí převzít odpovědnost, když se rodina rozpadne
Tak se z Viktorky a Světlany staly přítelkyně, i když rozdíl v letech byl znát.
Viktorka později svěřila i své nejtajnější obavy. Tehdy Světlana poprosila:
Pohlídej mi Mourka. Mám jednání a nevím, kdy se vrátím. Bez krmení vyvádí
Ale vždyť je to jenom” kocour! divila se Viktorka.
Kdybys věděla, co domácí miláček dovede, když se urazí smála se Světlana.
A skutečně. Viktorka se opozdila, Mourke málem rozboural dveře, než ho nasytila. Když dorazila Světlana, rozbrečela se únavou po náročném dni.
Pardon, prostě to bylo moc. Máma už nežije a zůstala jsem sama…
A co já? odpověděla Viktorka.
Světlana ji pohladila po vlasech. Ty a tvoje kudrny Když jsem byla malá, chtěla jsem být zrzka a mít dítě…
Světlana vytáhla složku.
Dítě už mít nebudu. O tom rozhodla chyba, kterou jsem udělala…
Začala vyprávět, jak s manželem cestovali do Thajska, když byla sotva těhotná. Dali na rady lékařů, ale po nehodě dítě ztratila a trvalo měsíce, než se znovu postavila na nohy. Její muž se odcizil, nakonec se rozvedli.
Nikdy už dítě mít nebudu. Tohle nezměním, ale můžu změnit svůj pohled. Někdy prostě musíme přijmout, že minulost nevrátíme.
Ale napřed to musíš zkusit. Co když se stane zázrak? povzbudila ji Viktorka.
Světlaně stékaly slzy, ale pak se usmála.
Děkuji. Netušila jsem, že máš tolik síly! Vždyť jsi ještě mladá
Viktorka pokrčila rameny.
Měla jsem dobré učitele.
A když se posadily ke stolu s čajem, Světlana jí nabídla vlastní příběh za příběh Viktorii.
Každý občas nese těžký balíček minulosti. Ale není hanba žít jinak, než jak nám bylo přáno nebo souzeno. Důležitější než původ je, jak se dokážeme postarat jeden o druhého, dát si navzájem sílu a odpustit sami sobě i druhým. Protože skutečná rodina nevzniká pouze z rodokmenu, ale ze vzájemné lásky a podpory, kterou si dáváme v nejtěžších chvílích.