V chladném listopadu roku 1941 bičoval vítr holé větve stromů a vyrýval poslední zbytky tepla z promrzlé země. Křivolaká cesta, proměněná dešti v blátivé koryto, bránila starému povozu projet, jehož kola se ztrácela v hlubokých kalužích ledové vody.
My už to do nemocnice nedotáhneme, ta cesta je strašná, plakala Anna Šimková a utírala si uslzené oči šátkem.
Dojezdíme, Aničko, neboj se, uklidňoval ji muž Oldřich Šimka, kterému modré prsty z chladu křečovitě svíraly otěže. Pobízel koně kouskem cukru, ale zvíře stěží našlo sílu pokračovat.
Na seně, zabalená ve staré dece, ležela mladá žena, zmítaná bolestí. Toužila jen, aby to vše brzy skončilo, aby to utrpení mohlo být zapomenuto. Život je dohnal do kouta: porodní bába si zlomila nohu, a zdravotník ze sousední vesnice odjel k nemocnému dítěti, odkázáni sami na sebe.
Musíš myslet na dítě, na Petra, na svého muže, hladila Anna dceřino břicho.
Myslím na ně, maminko, pořád, zašeptala ztěží mladá žena.
Jak ji pojmenujete? zkusila rozptýlit dceru Anna, přikrytá starostmi, ale snažící se ukrýt třes v hlase.
Petr říkal, že když to bude holčička, ať je Liduška, a když chlapec, tak Vlastík.
To je krásné, děvenko moje. Táta tě tam dovede. Koukej, vidíš už komíny továrny? Jsme u hranic města
Nakonec se vypořádali až k nemocnici v Pardubicích, kde začaly silné kontrakce, a za chvíli byla na světě křehká holčička, hlasitě ohlašující svůj příchod. Když mladá maminka Alžběta držela svazek štěstí v náručí, slzy bolesti se ztratily v širé radosti.
Liduško, tak tě pojmenoval tatínek. On přemůže všechny nepřátele a vrátí se k nám domů. Ty jsi naše naděje
Alžběta pocítila potřebu napsat manželovi na frontě. Jakmile sestra odešla s novorozencem na vyšetření, požádala o papír a tužku.
Počkejte, paní Šimková, za chvíli vám přinesu všechno potřebné, odsekla zdravotní sestra, byla podmračená, třídila dokumenty s hlasitým povzdechem.
Děje se něco? zkusila se zeptat Alžběta.
Jděte, nemám na vás čas, odbyla ji sestra bez pohledu.
V pokoji už byla jen mladá maminka Zdenička, která právě balila své věci.
Vás už propouštějí? podivila se Alžběta.
Ano, jdu domů, zašeptala Zdenička. V jejím pohledu bylo tolik smutku, že Alžbětu zamrazilo. Zdenička vyšla ven těžkým krokem, jako by za sebou nechávala část své duše. Asi po deseti minutách přišla sestra, hodila Alžbětě papír a tužku na postel, zlostně pohlédla, hlučně za sebou zavřela dveře.
Jí už pustili, ale mě tu nechají ještě třičtyři dny, povzdechla si Alžběta.
Ona odešla sama. Dítě tu nechala. Nemá ho kam vzít. Známe takové, nakonec to vždy dopadne na nás, starat se musíme v domovech
A co s dítětem? zarazila se Alžběta, nedovedla si představit že někdo nechá své dítě v nemocnici.
Holčička, růžová a zdravá. A přesto mávla rukou sestra a odešla.
Myšlenky Alžběty neustále utíkaly k tomu opuštěnému děvčátku. Když jí přinesli Lidušku ke kojení, začal únavný koloběh péče, ale pláč osiřelé holčičky v prázdném pokoji jí zněl v uších. Pozdě večer napsala několik řádků Petrovi, ale ani po půlnoci se jí nechtělo spát.
Ráno opět slyšela zoufalý pláč v dětském oddělení.
Mohu ji nakrmit? zeptala se nesměle sestry.
To by tak hrálo! Zvykne si na teplo, a pak ji čeká dětský domov. To je pak horší pro ni.
Domov? To nemyslíte vážně? odtáhla se Alžběta vyděšeně.
A co máme dělat? Jinou možnost nemáme.
Alžběta se rozhodla. Zamířila za doktorem Kubešem, který u ní asistoval u porodu.
Pane doktore, mohu mluvit?
No, rychle na mě, paní Šimková, frfotil doktor a čistil si brýle.
Prosím, nechte mě vzít tu holčičku k sobě. Mléka mám dost a kde je místo pro jedno, vejdou se dvě.
To si děláte legraci? Neznáte těžkost takového rozhodnutí?
Rozmyslela jsem se. Prosím vás.
Doktor ji chvíli pozoroval, pak nečekaně kývl. Alžběta chtěla štěstím létat. V malém pokoji miminko tiše sténalo, když ho beze strachu vzala poprvé do náručí.
Zase ty? utrousila sestra, ale Alžběta se nenechala. Doktor mi dal svolení. Teď je moje.
Jemně přitiskla drobnou dívenku k sobě a pojmenovala ji Miluška.
Budeš Miluška. Miluška a Liduška, dvě naše holčičky
Když dorazili domů do vesnice u Hlinska, první co Anna vykřikla: Dvojčata? Kdo to kdy viděl, že jsou tak rozdílné? Sousedi mají dvojčata, jako když je přes kopírák.
Náš los padl na páreček, mami, zalhala s klidnou tváří Alžběta.
Aspoň si je nespleteme! Oldřichu, vem si vnučku, poznej se.
Dědeček si opatrně vzal Miluščinu teplou dlaničku, usmál se a zašeptal: Tu budu nosit po dvorečku!
Anna zavrtěla hlavou: Žádné rozmazlování, jinak nám vyrostou jak lunt lehkomyslné, jak já říkám!
Po cestě domů vhodila Alžběta dopis Petrovi do poštovní schránky. Napsala, že mají Lidušku a že domů přinesla sirotka Milušku. Že všechny milují stejně, protože dům bez lásky by nebyl domovem. Pravdu neskrývala, věřila, že ji Petr jednou pochopí.
Uběhlo pět let. Děvčata rostla jako z vody, obě byly zdravé a krásné. Nikdy je doma neoddělovali byly Alžbětiným štěstím stejně. Když onemocněly, bděla u nich celou noc. Nelitovala svého rozhodnutí ani na vteřinu. Rodiče pomáhali, jak mohli. Petr přežil válku, do Čech se vracel později zdržel ho Berlín. Ale hlavně, že žil.
Přišel den, kdy ulicí proletěl bosý Vašík: Voják! Voják jde!
Alžběta prala prádlo, ale hned běžela ke vchodu. Za mostem se objevil štíhlý muž v uniformě Petr! Jeho krok si pamatovala.
Péťo! Moje zlato! zavěsila se mu na krk a on ji schoval do náruče.
Společně vyšli až k rakytníkovému sadu, který vysadil Petrův dědeček a o který Oldřich stále pečoval. Dvakrát do roka tu vařili kompot, sušili bobule na čaj a zimní svařené víno.
Tati, a co máš s nohou? ptal se Petr, když si všiml, že Oldřich kulhá.
Nic, jen staré klouby, synku.
Za keři vykoukly dvě upatlané tvářičky, Oldřich je přivolal: Tady jsou tvoje dcery, Petře!
Petr si je hned obě posadil na kolena. Styděly se, ale jen chvíli. Bylo to poprvé, co v tom sadu plakalo štěstí.
Uplynulo patnáct let. Starší generace už nežila, Petr působil v obecním úřadě a Alžběta ve skladu družstva. Děvčata byly dospělé, pracují na statku. Svatba jim klepala na dveře, ačkoliv Petr je stále viděl jako malé holčičky. Lidušku si přál místní truhlář Václav, Miluška chodila po mlýně s Josefem.
Jednoho srpnového odpoledne přišla Liduška za matkou: Mami, zajdu k tetě Anežce donést zavařeninu. Miluška šla do rakytníkového sadu.
Za chvíli ovšem venku zazněly vzrušené hlasy. Mami! Táto! volala zadýchaná Liduška.
Co se děje? vyběhla Alžběta z domu.
Pojďte ven! Přišla nějaká paní Na dvoře stála asi pětatřicetiletá elegantní žena. Červený klobouk a šaty ze salonu šokovaly všechny.
Dobrý den, paní Šimková?
Ano, to jsem já
Jmenuji se Jana Doležalová. Vy mě nepoznáváte, ale já vás znám. Před osmnácti lety jsme rodily spolu v Pardubicích. Vy jste vzala moji dceru
Všichni ztuhli. Petr vyskočil: Co tu chcete?
Jednu z vašich dcer jsem opustila. Chci ji po letech vidět
Alžběta začala plakat: Jak jste mohla odejít? Já ji kojila, uspávala, učila chodit a číst. Kde jste byla těch osmnáct let?
Jana s očima plnýma smutku šeptala: Bylo mi sedmnáct, tenkrát mě chlapec nechal, rodina by mě vyhnala. Roky jsem se snažila zapomenout. Vdala jsem se, ale děti nám nebyly dopřány. Zjistila jsem, kde je moje dcera, a přijela jsem sem.
V tu chvíli vstoupila Miluška, zarazila se ve dveřích. Vše pochopila, neboť Liduška jí už stačila prozradit, co slyšela za dveřmi. Domem zněl pláč i výčitky, do noci bylo doma ticho.
Ráno našla Alžběta na stole vzkaz. Odcházím. Nedokážu žít s vědomím, že vše bylo jedna velká lež.
Měsíce bez Milušky byly těžké. Alžběta sedávala na lavičce v sadu a tichounce plakala.
Vrátí se, neboj, říkal Petr. Doma ať každý zapustí kořeny.
Jednoho dne Miluška opravdu přišla zpět, bledá a tichá: Promiňte mi. Vím, kde je moje místo. Město mi nedalo domov. U té paní jsem nebyla doma Nebyla to máma. Máma je ta, která nosila domů uhlí, když byl mráz, která se smála i brečela se mnou
Pak už nebylo třeba dalšího slova. Petr objal dceru, Liduška ji chytila za ruku a vše bylo, jak mělo být.
O týden později se v rakytníkovém sadu slavily dvě svatby Lidušky a Václava, Milušky a Josefa. Mech pod stromy byl posetý bílými šaty a červenými bobulemi, zněl smích, zpěv a cikánská hudba. Jana Doležalová už se v životě Šimkových neobjevila, Miluška ji v srdci odpustila, ale věděla: opravdová matka je ta, co dává lásku každý den a neutíká, když je smutno. Tato životní pravda zůstala v rodinné paměti navždy rodina se tvoří tím, jak jeden druhého drží, nejen tím, kdo koho porodí. A skutečné štěstí je, když je domov plný odpuštění i lásky.