Odmítla trávit víkend s dětmi švagrové a stala se nepřítelem číslo jedna

Dobré zprávy

To si teď vážně nemyslíš, že? ozval se hlas v telefonním sluchátku, napjatý až do výšky ultrazvuku. Lenko, slyšíš mě vůbec? Nemám kam děti pustit, a ty si přece bereš volno!

Lenka odklonila telefon od ucha, zamračila se a znovu ho přitlačila k uchu, těžce vydechla. Bylo páteční odpoledne, na které se těšila po celém vyčerpávajícím pracovním týdnu, a už se začínalo rozpadat. Za okny drtil říjený déšť a na plotně tiše bublal česnekový boršč, který vařila spíše z povinnosti než z chuti stát u sporáku.

Světlá, slyším tě naprosto jasně, odpověděla Lenka klidně, ale pevně, zamíchejíc polévku velkým dřevěným lžícem. Už jsem ti říkala: ne. Zítra mám naplánované věci. Jdu k doktorovi, a pak se chci jen vyspat. To je jediné volno za dva týdny, mám právo ho strávit v klidu.

K doktorovi! zamručela sestra. Znám tvé lékaře. Asi zase masáž, nebo nehty. A já nejdeš na párty. Musím vyřídit papíry na úřad, řada tam má stovky metrů. Kam s dvojčaty? Všichni by to rozházeli po celé budově!

Přesně tak, Světlo. Rozhází všechno. A pokud rozbijou úřední budovu, představ si, co by se stalo s mým bytem, kde jsme před měsícem dokončili rekonstrukci, Lenka vypnula sporák a unaveně usedla na barák. Pája minule novými fixy rozmaloval novou tapetu v předsíni. Řekla jsi: To je dítě, přebere se. Nepřebere. Museli jsme celou řadu přelepit.

No tak mi ještě ty tapety! vyděsil se Světlá. Omluvila jsem se! A kromě toho, Sergej slíbil, že nám pomůže. On je můj bratr, koneckonců!

Lenka zavřela oči. Samozřejmě, Sergej. Ten hodný, neochvějný Sergej, který nikdy nedokáže říct pevné ne své mladší sestře. Světlá to využívala jako virtuózní hru na vinu a rodinné vazby, jako na rozladěné piano.

Sergej slíbil vyřkla Lenka. Tak s ním dohodni, ale pamatuj, že zítra bude pryč až do večera, jede do autoservisu, něco má s převodovkou. Když tedy přivezeš děti, budou muset sedět u dveří.

Jsi jsi prostě sobecká! vyjekla Světlá a odložila sluchátko.

Lenka položila telefon na stůl a otřela si spánky. Ticho v kuchyni připomínalo křehký led. Věděla, že ten rozhovor byl jen začátek bouře.

Za půl hodiny se ozvalo zaklepání. Sergej vešel, otřel si deštěm nasáhlé vlasy, tvář mu rozjasnila úsměv.

Mm, česnekový boršč! přitiskl jí po tváři. Lenko, proč jsi taková mrkvová? Něco se stalo v práci?

Lenka mu tiše nalila polévku, přidala zakysanou smetanu a nakrájela chléb. Až si manžel sedl a s chlebem a lžící se pustil do jídla, promluvila.

Tvůj švagr volal.

Lžíce se mu zachytila v polovině cesty k ústům. Sergej se posmutněl, protože okamžitě pochopil, o čem mluví.

Ah, Světlá Jo, řekla, že zítra musí někam spěchat. Lenko, mohli byste ji na pár hodin přebrat? Kluci už jsou starší, nebudou tak roztřáslí. Zapnete jim kreslený film, dejete tablet a ticho.

Sergeji, řekla Lenka, křížem rukama přes prsa. Pár hodin u Světlé se vždy promění v celý den. Minule odešla na minutku do obchodu a vrátila se po šesti hodinách s vůní koktejlů a novým účesem. Mezitím jsem čistila kočku od plastelíny a zachraňovala tvou sbírku vinylů, se kterou si dvojčata hrála na frisbee.

Přehnala to, souhlasím, mrkl Sergej. Ale teď to potřebuje. Je sama s nimi, je to pro ni těžké. Maminka volala, chtěla pomoct. Má vysoký tlak, nedokáže je vzít.

A já mám co? Já mám nervový tik, brzy to vybuchne, začala Lenka. Jsem hlavní účetní, uzávěrka se blíží. Přijdu domů a spadnu. Zítra je můj den. Chci ležet v koupelně, číst knížku a s nikým nemluvit. Nechci být neplacená chůva. Světlá má manžela, i když už je ex, má výživné, může si najmout chůvu na hodinu. Proč musíme být celý čas záchranným kruhem?

Sergej položil lžíci, chuť mu zamlkla.

Lenko, to je rodina. Jak to nepochopíš? Dnes pomůžeme, zítra nám pomůžou.

Nám? usmála se hořce. Kdy nám naposledy pomohli? Když jsme se stěhovali a žádala jsem Světlou, ať si na den přebere kočku, řekla, že má alergii. Přestože žádnou alergii nemá, nechtěla jen srst na pohovce. Když jsem měla chřipku a prosila tvou maminku, aby koupila léky, řekla, že se bojí nakažení. Jedna strana, Sergeji.

Manžel mlčel a stále se pohrabával v talíři. Věděl, že má pravdu, ale dlouholetá zvyklost být dobrým synem a bratrem mu drtila srdce.

Dobře, zamumlal. Promluvíme si s ní. Řeknu, že nemůžeme.

Lenka přikývla, i když to zpochybňovala. Zbytek večera ubíhal v napjatém tichu. Sergej posílal zprávy, mrkal oči, těžce vydechl, ale už to téma neotevíral.

Sobota ráno nezačala písněmi ptáků ani slunečními paprsky, ale neúprosným zazváněním domofonu. Lenka, která se právě probouzela a protahovala se v posteli, podívala se na hodiny. Devět dopoledne.

Kdo to může být? zašeptala, i když odpověď už znala.

Sergej, vyskakujíc z postele, rychle si oblékl sportovní kalhoty.

Nevím, asi se ztratili, neklidně odpověděl, vyhýbaje se pohledu.

Domofon zazvonil znovu, dlouze a nepříjemně. Pak zazvonil Sergejův mobil.

Ano, Světlí? zvedl sluchátko, vinučným pohledem na Lenku. Dohodli jsme se psal jsem ti Světlá, to tak nejde!

Z reproduktoru se ozývaly tak hlasité křiky, že Lenka rozuměla každému slovu, i když byla v jiné části ložnice.

Nic nevíme! Už jsem u vchodu! Mám rezervaci, nemůžu zrušit! Vezmi své synovce, nebuď koza! Mamka teď volá, pokud neotevřeš!

Sergej bezradně hleděl na manželku.

Len už jsou tady. Co mám dělat? Nenechat je na ulici?

U Lenky se něco vymklo. Ten tenký vlákno trpělivosti, na kterém spoléhal jejich rodinný klid, prasklo. Vstal a šel do koupelny, zavřel dveře a naplnil kohoutek maximální silou, aby neslyšel manželovy kroky k domofonu.

Po pěti minutách v bytě začala pohroma. Kroky čtyř nohou, dětské výkřiky, něco spadlo v předsíni a hned zazněl řev.

Tati, máš bonbóny?

Kde je kočka? Chceme kočku!

Pfuj, co to páchne? Nebudu kaše!

Lenka stála před zrcadlem, nanášela krém. Ruce se jí třásly. Slyšela, jak Světlá ve vstupní hale rychle dává pokyny:

Tak, vezmeš je v pět. Dala jsem jim jídlo, ale podívej se, jestli Lenka neudělá palačinky. A nedávejte jim moc sladkostí, Pavlík má diabetyk. To je, běžím, čus!

Dveře se zaklapaly. Světlá zmizela, zanechala problémy za prárem.

Lenka vyšla z koupelny již oblečená džíny, svetr, lehký make-up, kabelka přes rameno. V hale vládl chaos. Dvojčata, pětiletý Pavlík a Šimon, už vyprázdnili botník a snažili se nasadit Lenčiny boty na vlastní nohy. Sergej běhal kolem, rozpačitý.

Len, kam jdeš? zeptal se, když ji zahlédl.

Říkala jsem, odpověděla klidně, přeskakujíc po rozházených botách. Mám plány. K doktorovi, pak procházka, možná kino.

Cože? oči Sergeje se rozšířily. A já? A oni? Mám v servisu zapsaný termín na jedenáct! Nemůžu to posunout, fronta jsou dva týdny dopředu!

To jsou tvoje problémy, milý, vzala Lenka kabát ze šatníku. A tvé sestry. Vyřešte to sami. Včera jsem řekla: Ne.

Len, nemůžeš takhle! zazněl v jeho hlase náhlý úzkost. Nezvládnu je sám, a ještě auto opravovat! Sedni aspoň do poledne!

Táta Sergej, chci pít! zakřičel jeden z dvojčat, tahající za jeho kalhoty.

A Šimon mě štípne! křičel druhý.

Lenka se podívala na ten zmatek, na manžela, který vypadal, jako by ho hned rozbil výbuch, a pocítila nečekanou lehkost. Lítost, která ji dříve držela, zmizela.

Klíče od garáže jsou na komodě, pokud pojedeš s nimi, řekla. V lednici nic není, nevařila jsem. Objednej pizzu. Budu pozdě.

Vyšla z bytu a zavřela dveře, odříznula křik a výkřiky.

Na ulici už přestal déšť, objevilo se bledé podzimní slunce. Lenka hluboce nadechla vlhký vzduch. Cítila se jako zločinec prchající z vězení. Telefon v kabelce vibroval. Volala tchyně, Nina Ivanová.

Lenka na chvíli váhala, pak telefon ztišila. Dnes žádné hovory.

Den proběhl překvapivě dobře. Šla k manuálnímu terapeutovi, který jí seřadil bolavou záda. Pak seděla dlouho v útulné kavárně, pila cappuccino s bohatou pěnou a četla knihu, neodrušovaná křikem kde jsou moje ponožky nebo co bude k večeři. Šla do kina na lehkou komedii a smála se po celé.

Domů se vracela už po setmění, kolem deváté večer. Srdce jí trochu svíralo co tam je? Rozbili byt úplně?

V bytě bylo podezřele ticho. V halě stále ležela obuv, na stole otevřená krabice od pizzy a prázdné láhve od limonády. V obýváku na pohovce ležel Sergej mezi rozházenými polštáři a hračkami, televize běžela beze zvuku.

Lenka vešla do ložnice. Dvojčata nebyla. Asi je Světlá přece jen odnesla.

Převlékla se do domácího, uvařila si čaj a usedla do kuchyně. Zapnula telefon. Dvacet nepřijatých od tchyně. Pět od Světlé. Deset od manžela. A spousta naštvaných zpráv v messengeru.

Jsi bezcitná! psala Nina Ivanová. Opustila jsi manžela v takové situaci! Sergejův tlak stoupl! Jak jsi mohla takhle zacházet s rodinou?

Díky za pomoc, sestro, posmívala se Světlá. Díky tobě jsem se vrátila o hodinu dřív, všechny plány se rozpadly. Nečekala jsem takovou zrádu.

Lenka zprávy smazala, neodpověděla.

Na kuchyni, třesoucí se tváří, vklouzl Sergej. Vypadal, jako by vykládal uhlí z vlakových vozů. Vlasy rozcuchané, pod očima kruhy.

Už jsem tady, zamumlal bez zloby, ale s křivým úsměvem. Víš, co se stalo?

Vím, přikývla Lenka a popíjela čaj. Proto jsem šla. Jel jsi do servisu?

Jaký servis! mávl rukou, naléval si vodu. Musel jsem zrušit. Všichni křičeli, rozbíjeli, přelili kolu na pohovku A musíme to čistit. Pokusil jsem se, ale jen rozmazal.

Lenka se na něj podívala přes šálek.

Vidíš? A představ si, kdyby to byla moje situace. Já bych se cítila ještě podvedenější.

Mamka volala, řekl Sergej, seděl rovně před stolem. Rozčílila se. Říkala, že nás neuctívá. Světlá řekla, že už nebude v tom domě, dokud se neomluvíš.

Já? Omluvit se? zvedla obočí. Za co? Že jsem jí nechtěla sednout na krk? Sergeji, buďme upřímní. Světlá nejde na úřad. ÚřA nakonec jsem se rozhodla, že si místo boje o povinnosti najdu vlastní klid a užiji si zasloužený odpočinek.

Rate article
Add a comment